Pobavila mě informace, kterou jsem objevil na Facebooku.
Pobavila mě informace, kterou jsem objevil na Facebooku. Ostuda ji zůstane V podstatě se ukázalo jak nepokrytě média lžou. Lžou jak když tiskne a dokonce lžou i v Americe, kde jsou údajně strážci demokracie. Stanice CBS uchýlila až k tak průhledné lži, že sklidila celonárodní výsměch, dokonce i hrozbu, že inzerenti nebudou inzerovat a ona stanice podstoupí riziko, že její bývalí diváci budou bojkotovat inzerované zboží.
Přiznám se, že si neumím představit důvody, které vedou privátní stanici k takovým podvodům. Chce majitel ovlivnit veřejné mínění pro potraty? Pokud ano, ať se jasně vymezí. Bude mít jasnou podporu příznivců, jasné inzerenty a nebude za celoamerického komika. Ta galerie fotografií v odkazu výše uvedená, mluví jasně. Pravidlo, že lež má krátké nohy, se ukazuje, jako platné. V době, kdy je možné téměř cokoliv ověřit na internetu, jakékoliv tvrzení lze konfrontovat s fakty, je velmi nebezpečné si zahrávat s veřejným míněním nepokrytou lží. Proto svobodný internet vadí tolika lidem. Hravě se jim dá na jejích výrocích ukázat jejich myšlenkové pochody. Jak politikům, tak občanům.
Tvrdí-li někdo, že vás nikdo nečte, dá se jasně ukázat na Google/analytics, že se mýlí, nebo záměrně lže. Od chvíle, kdy jsem začal používat tuhle službu, mám přehled. Služba ukáže přesný počet unikátních uživatelů, kteří vstoupí na můj web. Okamžitě vím, kolik lidí navštívilo můj web, kolik lidí četlo moje blogy. Ani sám sebe nemohu obelhávat a říkat, že mám větší návštěvnost. Stejně tak pokud napíši blog jinam, vidím komentáře, kolik jich je, čím se zabývají, čím se nezabývají. Nemohu nikomu vykládat jak jsem úžasně čtený, nebo nikdo mi nemůže tvrdit, že jsem nečtený. Přesto jsou lidé, kteří tyto pokusy činí.
Tito lidé se pokoušejí o něco, co může fungovat v komunikaci, kde neexistuje věrný záznam. Pamatuji situaci v terapii, jako klient, kdy skupina a vedoucí skupiny tvrdili jedno a klient druhé. Protože se tehdy ona situace nahrávala na video kamerou, což byla v té době ultra novinka, bylo možné pustit záznam. Klient měl pravdu, popsal na rozdíl od všech ostatních mnohem věrohodněji tu situaci. Ona vedoucí skupiny, tak pyšná na svoji paměť zůstala zcela konsternovaná. Už jen její neverbální projev zaznamenaný kamerou byl usvědčující z agresivity, kterou sama před sebou popírala. Její reakce na záznam byla velmi rozpačitá. Ocitla se poprvé v situaci, kdy nemohla použít svoji moc k přesvědčení klienta, že se mýlí on, nikoliv ona.
Prodělal jsem několik terapeutických výcviků, kde se kamera používala. Včetně výcviku v asertivitě. Vždy byla zcela jasně zřetelná agrese, submisivita, rozpaky, nejistota u absolventů výcviku, byli jsme upozorňováni na ty projevy, učili jsme se zvládat díky tomu své emoce. Mohl jsem si ověřit svoje chování, svůj vzhled, své emoce, které se odrážely v neverbálním projevu.
Jako lidé odečítáme poměrně přesně neverbální projevy. Z toho důvodu mnohým lidem, vyhovuje internet. Tam, kde se komunikuje písemně, nikoliv například přes Skype, či jiný videokonferenční prostředek, tam lze mnohé zastřít, mnohem lépe se pokusit druhého člověka obvinit z čehokoliv. Chybějící záznam neverbálního chování umožňuje mnohým cíleně urážet, obviňovat z agrese, vysmívat se, to vše relativně beztrestně.
Ovšem tímto způsobem se ti lidé nedostanou ze svých problému. Pouze je rozmnožují. Ukazuje se, že lidé, kteří takzvaně uvolní ventil, potencují všechny negativní vlastnosti, místo toho aby se jich zbavovali. Podle výzkumu vedené logoterapeutkou Elisabeth Lukasovou, přímou žákyni V.E Frankla, je evidentní, že děti, které mají vybít svou agresi za pomoci úderů do polštářů, svou agresi neuvolní, ale zvýší. Stejně tak, jak je mnohdy vidět z útoků pouličních gangů, napadená oběť, která je už bezmocná, leží na zemi je předmětem mnohem masivnějšího útoku, než ta, která se brání.
Nakonec, „dobrý zvyk,” kopat do ležících lidí, kteří zkolabují na ulici mnohými jedinci,kteří je nejen překročí aniž by poskytli pomoc, ale ještě do nich kopnou o něčem svědčí. Většinou se tak chovají frustrovaní jedinci, co se cítí vládcem ležícího bezvládného člověka a mají za to, že je třeba ho potrestat za jeho bezmoc. Za jeho i„nepřístojné chování.” Z jejich hlediska nemá co být bezmocný, většinou se domnívají, že je opilý, zfetovaný a to jim dává pocit nadřazenosti a práva trestu slabších.
Jestliže někdo se cítí ohrožen, zná většinou jen dvě polohy chování. Boj a nebo útěk. Tohle vrozené chování potřebujeme, ale ještě k tomu můžeme se naučit díky rozeznávání neverbálních projevů odhadnout, nakolik nám opravdu hrozí nebezpečí a nakolik je ono nebezpečí jen v naší představě. Mnozí agresoři vlastně svou agresí ukazují svojí přecitlivělost, obavu z nepřijetí, představu o tom, co považují za projev osobní cti, sebeprosazení, sebeúcty, sebevědomí.
V podstatě žijí v extrémech, kde není místo pro rozumné posouzení. Nepoužívají rozum, ač se na něj odvolávají, nejsou schopni rozeznat skutečné zesměšnění od například otázky. Například na otázku: Myslíš si že to půjde? reagují odpovědí. Z jakého důvodu mě považuješ za blbce? Mnohdy poté následuje verbální nebo i fyzický útok. Cítí se otázkou ohroženi, zneuctěni, názorem jiného člověka zesměšněni. Mnohdy pokud píši třeba o Církvi, jediné co čtu je asi takovýto komentář. Krvezizniva, mamonu chtiva cirkev nam byla vzorem po staleti. Maji prevelikou zasluhu na tom jaci dnes jsme.
Obávám se že víc než o Církvi, ten komentář vypovídá o tom kdo jej psal, o jeho strachu, neochotě se podívat na Církev jinýma očima, než těmito. Bohužel, na tom jací jsme nemá zásluhu žádná Církev, politická strana, spolek přátel čehokoliv, ale naše ochota či neochota, schopnost či neschopnost, sledovat sebe sama jak se chovám, sledovat ty druhé jak se chovají a rozeznat různé formy chování a umět je vyhodnotit.
Vzít na sebe břímě odpovědnosti za sebe sama. A podle toho vyhodnocení se chovat k těm druhým. Bud se jim bránit, nebo před nimi utíkat. Nebo, a to je nejtěžší forma chování, ale nejefektivnější, s nimi kooperovat ve svůj i jejich prospěch. Jo jo.