Skoro shodně se v komentářích jak zde, tak na iDnes ptají čtenáři, zda a jakou má pointu můj blog. Ten na iDnes ještě říká, že myšlenky nejsou dotažené, neví kam blog směřuje, něco je přilepené.
Skoro shodně se v komentářích jak zde, tak na iDnes ptají čtenáři, zda a jakou má pointu můj blog. Ten na iDnes ještě říká, že myšlenky nejsou dotažené, neví kam blog směřuje, něco je přilepené. Zřejmě má pravdu, ale obvykle tak píši. Uvědomuji si, že tím hodně kopíruji průběh terapeutických skupin, které vedu, kde se témata vynořují, tak jak je jednotliví členové přinášejí, splétají, rozplétají. Většinou sice ti lidé odcházejí v nějakém emočním rozložení, ne vždy pozitivním, mnohdy o řečeném a prožitém na skupině přemýšlejí, různé interakce mezi členy a třeba i mezi mnou a jednotlivými členy jim přinášejí informace, které vůbec nečekali, a ony tu jsou a nějakým způsobem ovlivňují jejich život a jejich pohled na svět.
Ne jediná, nezpochybnitelná pravda, ne jediné nezpochybnitelné řešení, ale soubor otázek, na které jsou skoro jasné odpovědi, aby se časem ukázalo, že těch odpovědí je ještě více. A dokonce ač se od sebe ty odpovědi liší, někdy dost značné, nejsou nutně nesprávné. V poslední době probíhá mnoho diskusí společností na nejrůznější témata. „Globální kapitalismus„ jedno velké téma. „Sociální stát a EU.” Druhé téma. „ACTA.” Další téma. „Svoboda na internetu.” A jiné další.
Probíhají ty debaty souběžně, proplétají se, ukazují, že na žádnou není jasná a vždy správná odpověď. Co třeba s lidmi, kteří se dožadují naprosté svobody a neumí se chovat tak, aby s tou naprostou svobodou nebrali svobodu druhým lidem? Co s tím, že globální kapitalismus dělá, to co mu přikazuje ekonomická nutnost a zároveň využívá své svobody k zisku? Tohle nejsou jednoduché otázky a já na ně neznám ty správné odpovědi. Stejně tak, pokud propletu k tomu ještě svoje osobní otázky. Zdál se mi sen. Co mi říká, jaké terapeutické školy, co se zabývá výkladem snů se přidržet? Klasického Freuda, nebo daseinalytického přístupu, nebo se výkladem snů nezabývat?
Jaká je tedy správná odpověď, když na světe jsou miliony lidí, kteří se výkladem snů nezabývají a přesto jsou schopni konat ve svůj prospěch? Dále jsou na světě další miliony lidí, kteří se svými sny zabývají a věří, že jim jejich výklad snů přináší prospěch. Stejně tak, jaký je správný způsob života? Ten můj, co mi říká: „Dodržuj pravidla a povedeš pohodlný život?” A já dodržuji pravidla a vedu pohodlný život. Mě vyhovuje. Mám se proto přizpůsobit, těm, kteří pravidla nedodržují, nedbají na budoucnost a pak se dožadují podpory těch, kteří je dodržují? Dožadují v rámci humanity a lidskosti. Stejně tak, nemohli by si říci ti, co je dodržovali, že v rámci humanity, nechávali těm bez pravidel jejich prostor a teď jim nechají i jejich důsledky. Tohle všechno jsou otázky, na které jako lidé ve společnosti hledáme odpověď.
Před padesáti, sto lety pro většinu lidí byla odpověď snadná. Uvedli Desatero, a věděli, že v něm jsou odpovědi na všechny tyto otázky. Znali sedm smrtelných hříchů, věděli, že naše hříchy proti tělu i duši nás dříve nebo později dostihnou. Znali je, ne vždy podle toho žili, ale znali odpověď. Dnes se o některých těch odpovědích diskutuje. Diskutuje se o něčem, o čem se nikdy nediskutovalo. V blozích, na náměstích, po hospodách. Většinou jsou ty odpovědi Desatera, sedmi smrtelných hříchů odmítnuty. Jako nemoderní, jako výraz diskriminace a restrikce, jako výraz omezení, které nemá místo v tomto světě. Nic proti tomu.Každý má a vždycky měl právo ty odpovědi odmítnout.
Málokdo se odhodlá žít podle pravidel, třeba křesťanských , buddhistických a dalších jiných, i když se ukazuje, že určitý způsob života vede k prodloužení života. Neochrání úplně od katastrof, ale sníží riziko katastrofy. Ovšem ti, co vedou způsob života na hraně, poté usilují o záchranu a prodloužení života. V okamžiku katastrofy, přesně až v tom okamžiku kdy ke svému údivu zjistí, že už jsou na konci. Až pak vede jejich úsilí za pomoci jiných lidí k pokusu o prodloužení života. Najednou je jim dobrý každý den. Což chápu. Mě je také dobrý každý den, každý týden, rok života. Přesto, že jsem zestárlý, už nejsem tak tělesně i myšlenkově pružný, výkonný, tak se mi na světě líbí. Mám soudit ty, nebo se posmívat těm, případně cítit zadostiučinění, že na ně došlo? Nechce se mi
Vrátím se na začátek. V terapeutické skupině lidé hledají odpovědi, smysl, cestu k sobě samým, porozumění sobě samým i druhým. Každý svým způsobem a každý podle svých možností. Najednou jim během času dochází, to co se deklaruje vlastně jako mravnost. Celou společností také dochází znovu k nastolení těch otázek, co je a co není mravné? Podobně jako ty lidi z terapeutických skupin dohání i ty lidi na ulici, v hospodě, v zaměstnání v rodině, všechny ty otázky kolem pravidel, mravnosti, hříchu, Desatera. Jsou s námi tady tisíce let. Neopustí nás, i přesto, že se je mnohdy usilovně snažíme opustit my.
To že se o nich vede diskuse, to že se o nich přemýšlí, i to že se vyhlašují málo platné apely, dává neustále se opakující nadějí, že najdeme alespoň nějakou osobní odpověď pro sebe. Lidé v terapeutických skupinách nenacházejí univerzálně platné odpovědi. Pouze ty osobní, co se mnohdy ukážou jako univerzálně platné. Žena, která se ptá z jakého důvodu ji muži neustále opouštějí, přestože ona dělá vše aby s nimi vyšla, zjistí, že vše, je někdy příliš, a co je příliš, je destruktivní pro vztah.
Člověk, jehož problémem, bylo říci ne, najednou zjistí, že nejde o osm korun, o které se ho pokoušel okrást číšník, ale že jde o to, že se nechává okrást a tím trpí jeho sebeúcta. A až když odmítne ono malé okrádání, kdy mu většina lidí řekne: „Prosím tě ty toho naděláš, osm korun.” Pak onen člověk najednou si uvědomí, že vůbec nejde o těch osm korun, ale o to, že zabránil dvojímu zlu. Být okraden a umožnit druhému krást Zabránil těm druhým překračovat své hranice, tím si vytvořil a zachoval svou sebeúctu. Co jiného totiž politikům, co kradou, neberou na nás ohled, neptají se nás, zda s tím souhlasíme, zcela veřejně vytýkáme? Právě onu malou úctu k nám, k našim názorům a našim potřebám.
Kdo nám vrátí naši sebeúctu, naše sebevědomí svobodných lidí? Politici? Ti ani náhodou. Jen my sami. Podobně jako ona krásná dívka, co ve skupině řekla tomu mládenci, co se ji stále dobíral kvůli jejímu vzhledu: „Tak a dost. Buď se mnou budeš mluvit jako s každým jiným a nebo nebudeme spolu mluvit vůbec!” Najednou opustila onu usměvavou polohu, kterou řešila všechny své problémy, proto aby nebylo vidět jak se vlastně trápí, že není nic jiného než sexuální objekt pro určitou skupinu lidí. Mužů i žen. Mimochodem, řešila i náklonnost jedné lesbické ženy ke své osobě.
Dokud každý sám za sebe, neřekne: „Tak dost!” Nic se nezmění ani trochu málo k lepšímu. Ale musí tohle říci každý sám za sebe. Nečekat na ty druhé.