Vajíčka na špeku, avokádo, rajčátka a zakysaná smetana s lněným semínkem a olejem. Dnešní snídaně. Probudil jsem se sám od sebe a zjistil, že jsem doma sám. Ani nevím kdy odešla. Má láska, co šla zase dělat umění.
Jo, tuky, bílkoviny, vláknina, minimum sacharidů. Takhle si žiji. Měl jsem v poslední rok trochu potíže s tlakem, zmizely. Dal jsem se na nízko-sacharidovou stravu, hubnu. Dal jsem se na četbu taoistických mouder, zjišťuji, že jsem způsobem života a myšlením, taoista. Jez, když máš hlad. Starej se o svoji duševní rovnováhu, cvič, měj co nejméně nároků a uvidíš, co bude. Takhle nějak jsem pochopil ono poselství taoistických mudrců.
Jestli dobře, nebo ne, se uvidí. Ono už jsem toho v tomhle směru přečetl tolik, že už mi splývají ty hinduistické názory s buddhistickými a teď taoistickými. Jak se zdá a potvrzují to i křesťanští otcové z pouště, co se živili skromně, modlili se a pracovali, všechna ty doporučení jsou podobná. Nikam se nehnat, nemít práci za jediný smysl života. Žít jak se dá.
Jak stárnu, víc a víc chápu ony poustevníky, buddhistické mnichy, taoistické mudrce, že jim nejvíc záleželo na osobní volnosti a svobodě, který život v přiměřené samotě přináší. Ještě se mi nechce odejít zcela do ústraní, ale vychutnávám si čas, kdy nic nemusím, jen nechat bloudit myšlenky, dívat se třeba na dokumenty o Číně.
Objevil jsem krásný seriál od jednoho Slováka s českým jménem Pavel Dvořák, co dává na YouTube krásné video blogy pod názvem: „Cesty po Číně.” Zabývá se hlavně venkovskými oblastmi. Což mne baví víc, než pořád stejné obrázky z velkoměst plných mrakodrapů. Ona mne čínská kultura docela zajímá už dlouho. Bohužel za totáče toho k dispozici moc nebylo, neb Čína už nebyla tím bratrským komunistickým státem, ale odpadlíkem od správného směru.
Dnes je možností docela dost a pokud někdo rozumí jako já aspoň trochu anglicky, tak má možnost se ledacos dozvědět. Pochopitelně, baví mě jejich „kovbojky”, které točí v západním stylu. Místo koltů meče a umění Wushu. Jména si nepamatuji, neb je shlížím v čínštině s anglickými titulky. Ale ono je to podobné těm westernům. Jasný rámec, pravidla žánru se dodržuje a už se jede. Bojovníci létají vzduchem, Jeden s bičem v ruce pozabíjí všechny padouchy. Tak to má být, spravedlnost nakonec zvítězí.
Místo zahozené šerifské hvězdy, oznámí lokální ochránce, že ráno opustí svůj úřad. Chvíli jsem měl pocit, že se dívám asi na patnáctou verzi sedmi samurajů a sedmi statečných. Dokoukal jsem. Byl jsem zvědavý, jak se s tím scénárista a režisér vyrovnají. Vyrovnali se s tím tradičně. Je vidět, že i tak kulturně svébytná země, jakou je Čína, se dá ovlivnit Hollywoodem. Učí se vyprávět příběhy, tak jak to divák na celém světě má rád.
Jsem ovšem přesvědčený, že stojí za to se seznámit alespoň trochu s kulturou a myšlení tak veliké a na tradice bohaté země, která má nepřetržitou civilizaci už víc jak čtyři tisíce let. Má co nabídnout a ukázat.
Rád se seznamuji s jejich mudrci, tedy s dílem jejich mudrců. Aspoň v překladech. Ovšem, méně už z jejich západními interprety a vykladači. Přečtu si a zkusím si z toho pro sebe vyvodit svůj závěr. Ale takhle to mám i s Biblí. Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, co a jak mám číst a jak mám přečtenému rozumět. Například Tao te ting se dá přečíst a interpretovat různě. A překlady se liší. Natož výklady.
Ono, jakýkoliv text z dávných dob, se považuje za skvost. Právem. Třeba Íliada, nebo Odysea. V překladu jsem čet oboje, Obě knihy mám v knihovně. Jako dobrodružné příběhy nemají chybu. Láska, vášeň, zrada, život i smrt. To vše obsahují. Jak je vidět, příběhy lidí se opakují, nic nového pod sluncem. Dát to moderního jazyka, nelze rozeznat způsob myšlení a chování dávných lidí od dnešních. A když se tak dívám na ty čínské filmy, všímám jak jsou oblečeni a proč? A nakonec jsem zjistil, že určitý druh oblečení jejich hrdinů je pohodlný a prakticky. Pořídil jsem si už další kus hedvábného oblečení v čínském stylu. Hezky se hedvábí nosí.
Měl jsem v životě štěstí, že jsem dostal dar mít lásku k literatuře. A druhý dar byl ten, že jsem se v ní neutopil a žil jsem nikoliv podle představ o právu a spravedlnosti jiných, ale podle svých. Vyhnul jsem se stereotypům, které mnozí autoři mají za základní poselství života. A jedna z těch myšlenek byla, že je sice krásné vidět hrdiny jako hrdiny, ale je dobré si ověřit, zda je možné být tím neohroženým hrdinou, co v filmu, v literatuře přežije všechno. Případně, co nepřežije nic a je jen oběť, která nemá v životě šanci. Či, jestli představa spravedlnosti autora je skutečnou spravedlností, nebo jeho manipulací. Viz sluníčkáři a neomarxisté, genderové bojovnice, zelení atd. Došel jsem záhy k poznání, že ne vše, co je psáno, je také dáno.
Dokázal jsem se vyhnout těmto extrémům a žil podle svého, svých možností a limitů. Nakonec, pokud někdo žije podobným způsobem, žije sebevědomě. Je si vědom svých možností a je si vědom svých limitů. Je si vědom sebe sama. Jo jo.