Dostal jsem nápad, který by mohl být prospěšný více lidem. Ovšem, musím ho promyslet, aby byl srozumitelný a hlavně uskutečnitelný.
Uskutečnitelnost je jeden z potíží mých nápadů. Sehnat ochotné lidi, kteří by chtěli věnovat svůj čas a úsilí do něčeho, co nepřinese peníze, jak jim, tak mě. Jen práci a možná pocit nějaké prospěšnosti.
Ale nakonec, divadlo, co dělám, také zatím žádné peníze nepřináší, pouze práci, zábavu při zkoušení. Radka s Tomášem se položili do postavy Terezy a Matyáše, zkouší dvakrát týdně a hledají duši těch postav. Zírám.
Oba na volné noze a přesto si dokážou najít čas na zkoušení, nejen zkoušení, ale i debatu, do které se rád připojím, o tom, co ti lidé, které ztvárňují, vlastně prožívají. Nakonec, něco podobného dělám na asertivitě.
Lidé přinesou svůj vztahový problém, ukáží svou představu, jak ho řešit, já jim řeknu, jak si představuji řešení já. Jsem za experta, pak se pobavíme o tom, jak prožívají tu situaci a nakonec si přecvičí celou záležitost, nikoliv aby vyhráli, ale aby uspokojili svou potřebu a ten druhý neměl pocit porážky.
Pochopitelně, jsou lidé, co udělají kompromis, na němž neprodělají, ani oni, ani druhá strana, přesto mají pocit prohry. Ti mají potom dost těžký život. Být stále vítěz, být stále nejlepší, pochopitelně, nejlepší podle svých představ, přináší v životě mnoho trpkosti.
Život není sportovní utkání. Bohudíky. Utkání, kde remíza se bere jako neúspěch a prohra jako životní tragedie. Ano, mohou mnozí vnímat odpověď: „Ne, tenhle požadavek nechci splnit.” Jako osobní odmítnutí, které nikdy a za žádných okolností nelze odpustit, protože jsou lidé, co odmítnutí požadavku berou natolik osobně, že s tím mají do konce svého života neskutečný problém.
Většinou s ním bohužel, nebo bohudík, musí žít jen oni sami. Pochopitelně pokusí se někdy potrestat své okolí, což se jim mnohdy povede, k jejich škodě, protože pak spustí kolotoč výher a proher, které nakonec nelze vyhrát, jen zastavit. V tom je celý problém „her na vítězství.”
Na tohle téma bych chtěl zkusit natočit pár videí, co bych umístil na YouTube. Nakonec, tam se dá najít mnoho zajímavého, takže YouTube by mohlo unést i tohle. Herecký soubor bych měl, tedy už zbývá jen ho přemluvit, aby se do té dřiny se mnou pustil.
Něco klidnějšího. Včera po dlouhé době jsem si nemusel natahovat budíka, protože musím vstávat, neb má přijít klient. Čtyři dny volna. Možná někam v pondělí pojedeme, protože má láska má zase nějakou práci. Jo, život člověka na volné noze má tyhle nevýhody. Práce přichází i ve dnech volna. Ale představa, že si přečtu pár dobrých knížek, shlédnu nějaký film a nemusím dumat, kdo přijde a kdo je, ne lákavá představa.
Bohužel, má kolegyně Judita, má před sebou prý měsíc volna, protože si zlomila nohu v kotníku a bude mít měsíc nechodící sádru. Tak tuhle vyhlídku ji nezávidím. Volala mi včera, zrovna, když jsem byl s vnuky na nákupu. Museli jsme koupit hokejové kartičky, fotbalové kartičky, nějaké míčky a pero, pro Vojtu. Elenka měla specifické požadavky, zcela nekorektně si vybrala víly, co vaří bylinky v kotli a plyšovou rybičku.
Nechal jsem jim volnou ruku. Vojta si dělal starosti, jestli to nebude drahé. Nebylo, neutratil jsem ani třetinu toho, co jsem čekal, že utratím. Závěr odpoledne byla ledová tříšť a zmrzlina. Zajímalo by mě, co do té tříště dávají. Oba měly z toho modrý jazyk. Jo, děti, ty si občas umí vybrat. Ale hezké páteční odpoledne.
Cesta domů, pochopitelně, v koloně. Z Letňan na Barrandov hodinu. A to jsme měli ještě štěstí. Za mírného provozu je to na dvacet minut. Za většího, na hodiny dvě. Jako kdysi koňským spřežením. Osobní auta silný jak kdysi náklaďáky a plouží se rychlostí chodce. Jo, život nemá logiku. Dá se žít různě, ale logicky, logicky ne. Jo jo.