Nainstaloval jsem si na Debian TWM. Jestli mi něco scházelo v Debianu ke štěstí, pak už jen zmíněný okenní manažer, který se používá v Linuxu a Unixu.
Nainstaloval jsem si na Debian TWM. Jestli mi něco scházelo v Debianu ke štěstí, pak už jen zmíněný okenní manažer, který se používá v Linuxu a Unixu. Je tedy prastarý, nevzhledný a výkonný, lehce ovladatelný. Dá se říci,že i lehce konfigurovatelný. Vlastně je trochu podobný mě. Já jsem ještě starší než TWM a vzhledově už to není nic moc. Ale konfigurovatelný jsem ještě stále. Konečně u mužů prý na tom zas tolik nezáleží, říkají znalci. Něco na tom bude. Pokud je muž výkonný, dobře se ovládající, většinou u žen nemívá smůlu. Mnohé ženy potřebují dobře se ovládající muže, nikoliv muže jež se dobře ovládají. Malý rozdíl ve slovech a co to všechno znamená.
Takže se považuj za dobře ovládajícího se muže. Nebývalo tomu tak vždy a často jsem ztrácel glanc jak před druhými lidi, tak i před sebou. Jsou sice lidé, kteří hrdě hlásají: „Nikdy se nezměním.” Leč ono „Nikdy.” znamená velmi často v jejich slovníku. „Tohle je tak těžké, že se o to nikdy ani nepokusím, protože se bojím výsledku.” Bojí se ti lidé výsledku, který by nemusel odpovídat času námaze. S tímhle jsem nikdy potíž neměl. Prostě rozhazuji tu hromadu hlíny na všechny strany, urovnávám povrch a ona ubývá.
Dokonalý nebudu, to není cílem, cílem je pouze jen většinu času nevypadat jako hlupák, jak už bylo řečeno. Před sebou a druhými. Čas od času si pohraji s některými lidi, opustím tu skořápku slušného člověka a dám najevo, že umím i jejich slovník, že ho umím natolik abych dokázal s nimi vést v jejich řeči rovnocennou debatu. A je mi jedno, že mě mají za sprosťáka. Sami sprostí a vyžadovali by slušnost. Tak si vždy řeknu. „Tak to tedy ne, tohle můžete zkoušet někde jinde na druhé.”
Vyrazil jsem včera na návštěvu dcery a vnuka. Pěšky k Andělu, tam jsem osedlal Metro, nasadil sluchátka s bigbítem na uši, abych eliminoval jekot cestujících puberťaček. Mám-li si vybrat mezi jekotem puberťaček a kvílení AC-DC, případně jiné rockové kapely, vyberu si AC-DC. Jsou ty kapely skutečně snesitelnější. Přesto, že naplno do sluchátek kraválu nadělají víc než dost. Puberťačky také budou jednou mladé pohledné distingované dámy, ale včera, ty co se mnou cestovaly na Florenc si na ty atributy ještě nějak čas počkají. No nebyli jsme jako puberťáci lepší. Pouze Metro v té době nebylo, ale kraválu jsme se také nadělali dost.
Zeť se vrací dnes z USA, tedy jsem si řekl, že dnes budou si potřebovat s dcerou říci svoje, já si počkám na vyprávění o služebním cestování po Státech. Vnuka jsem chtěl vidět. Co jsem tam byl, dělal mi radost. Přinesl mi ukázat všechny knížky co jsem mu koupil k narozeninám. Má jich více, ale ve dvou letech a třech měsících si pamatuje, co mu kdo dal. Přinesl přesně ty, co jsem mu daroval.Dokonce ty knížky nemá ani zničené. Což mi udělalo radost.
Musel jsem chvíli dělat některá domácí zvířátka vyobrazené v knížkách. Pejska, kočičku.Na prase nedošlo. Časem ho prohlížení omrzelo a dostal skvělý nápad, že bude skákat napřed mámě a potom mě po krku a sem tam i po břiše. Zřejmě si hrál na opici. Pouze,když nás Katka fotila, sedl si způsobně vedle mě a tvářil se nadšeně. Fotí se rád. Jen se culil. Idyla skončila, když musel jít spát. Vojtěch šel spát, já jsem se vydal na zpáteční cestu.
Cestou zpátky jsem zamířil do prodejny Karlovy university v Celetné, kde mají zajímavou nabídku knih, kterou většinou jinde nemají. Nebo se musí například v takovém Luxoru pracně hledat. Zde je všechno krásně přehledné. Do Luxoru na Václaváku se vydávám, když chci strávit aspoň dvě hodiny probírání knížek. Včera jsem si předsevzal, že víc jak hodinu v vedeném knihkupectví nestrávím. Nekecal jsem. Vypadl jsem během půl hodiny. Prohlédl jsem novinky, zjistil jsem, že vydali znovu „Jak si lidé hrají.” Autor Erich Berne, ale ve strašlivé grafické úpravě a ještě k tomu brožovaném vydání. Napřed jsem si říkal, že ho koupím Katce, protože jsem ji včera sliboval, že ji tuhle knížku půjčím, ale pak jsem svůj úmysl zavrhl. Takovýhle dárek bych nikomu nedal. Mám rád knihy upravené, krásné. Jak vlastní, tak cizí.
Zakoupil jsem sobě „Emoce a interpersonální vztahy„ od Ivana Slaměníka, což se mi zdálo jako skvělý nápad a jak jsem se cestou domů v tramvaji, přesvědčil, že to byl dobrý kup a dnes už skoro klasiku od Matt Ridley: „Červená královna.” Matt Ridley je autor,kterého má rád. jak jeho „Genom,” nebo „Původ ctnosti.” Červenou královnu jsem svého času věnoval Justýně, pak jsem zjistil, že jej sice přijala s úsměvem, ale nebylo za tím úsměvem to pravé nadšení. Tehdy jsem si uvědomil,že ne všechno, co nadchne mě, musí nutně nadchnout Justýnu. A nejen Justýnu. Jo učíme se pořád.
Nakoupil, zaplatil, vydal se přes Staré město královskou cestou k Andělu. Prodíral jsem se davy, malinko jsem si zkrátil cestu Seminářskou uličkou a přešel přes Karlův most. Nebyl to nejlepší nápad, když jsem se chtěl zas po čase pokochat panorámatem Hradčan. Místo kochání jsem musel ostražitě sledovat turisty aby mě nezranili svými fotoaparáty nebo něčím jiným. O zlodějích se ani nezmiňuji. Také jsem koukal po své katolické manželce Petře, co kreslí na objednávku portréty, ale nikde jsem ji neviděl. Zřejmě měla volnou sobotu, nebo jiný pracovní program. Chtěl jsem se ji zeptat, jak jde byznys. Tak někdy jindy.
Je dobře, že turisté jezdí do Prahy, pouze se člověk nesmí v sobotním odpoledni pohybovat na místě tak husté koncentrace turistů, jakou Královská cesta je. Ale přežil jsem tu cestu, u Anděla nasedl na tramvaj, byla skoro prázdná a jel k domovu na Barrandov. Cestou jsem listoval v té knížce, o emocích zamlouvala se mi i přesto, že je brožovaná. Nakonec, tohle nejsou knihy pro potěchu, ale pro učení. Ale i tak by se mi víc zamlouvala vázaná a s lepší obálkou. No nemůžu mít zas úplně všechno.
Celé tohle povídání mi připomíná, že by mi měl pan Botka už poslat návrh obálky na mou další knihu. Potěšila mě Katka, když mi s jistým překvapením vykládala, že měla nějaký dámský klub doma, inu Roman v Americe tak se jezinky houfují a jedna její kamarádka ji prozradila, že má všechny mé knihy, čte mé blogy a doporučovala účastnícím sletu aby také tak činily. Za což jí touto cestou děkuji. Taková reklama je k nezaplacení. Jsou lidé, co tvrdí, že co dělám pro televizi je bezplatná reklama. Neodolám a zkopíruji sem jeden komentář z webu ČT:
Vysoká soukromá škola manipulace s diváky, se závislými i s jejich rodinnými příslušníky. Zajímal by mne názor lékařů, u kterých se pan Jílek léčil. A kolik asi tento pán televizi zaplatil za reklamu svého pochybného podnikání???
Tak tomuhle se říká manipulace, nebo také závist. Jo ta musí užírat některé lidi. Ale, ať si ji užijí. Nakonec, kdyby tento kommentující měl zájem, jistě by si našel cestu, jak se na veřejnosti prosadit. Možná zájem nemá, ale to tvrdí všichni ti,kterým nenabídli spolupráci,nebo je nepozvali na mejdan. Metoda kyselých hroznů se tomu říká. Jen se těch kyselých hroznů nesmí tolik sníst. Bolí po nich břicho. Jo jo.