Vrstevnatý koláč života

Vedu tak v poslední době s klienty a nejen s klienty debatu na téma: „Zlepšování a řešení.” Většinou přijdou s něčím takovým, čemu říkají „plnohodnotný život.”

Jsem zvědavý chlap a zajímá mne, jestli jsou nespokojení se svým životem a co mají vlastně na mysli, když hovoří o plnohodnotném životě. Nastane ticho, tedy většinou, nebo začnou padat fráze vyčtené z příruček na téma: „Jak plnohodnotně žít.” říkám jim, že mi připomínají tu rybářovu ženu, co chtěla víc a nakonec neměla nic.

Jasně, každý má právo být nespokojený se svým životem a udělat vše, aby byl spokojený. O tom asi není debata. Debata je spíš o tom, že pokud položíte tu výše zmíněnou otázku, zjistíte, jak už bylo řečeno, že většina odpovědí jsou jen fráze. Nic neříkající fráze.

Ti lidé jsou spokojení, většinou, ale oni nevědí, jestli jsou spokojeni správně. Jestli jejich spokojenost odpovídá ideálu. Tak se ptám, jak vypadá takový ideál spokojenosti? Odpovědí jsou zase jen fráze. Povídal jsem si nedávno s jedním svým známým. Malíř. Akademický. Tedy studuje a ten mi vyprávěl historku, jak jeho profesor jim v Louvre ukazoval na Renoirových portrétech jakousi plochost v portrétech.

Říkal jsem si a pak i Štěpánovi, že je mi zcela jedno, jestli Renoir maluje ploché ksichty, že mám rád impresionisty jen z toho důvodu, že oni malovali, co viděli, a nehodlali být dokonalí akademičtí malíři. A vzpomněl jsem si, jak jsem byl o dovolené v Zamošči, což je pravé renesanční město, které si jeho zakladatel dal postavit na zelené louce.

Čistě renesanční město. Krásné, dokonalé. Padova severu se mu říká. Jenže, byl jsem v Padově a ta rozhodně není jen renesanční. Vychází ze starší zástavy. Není tak čistá a dokonale renesanční, jenže mne uchvátila víc. Podobně jako Třeboň, Český Krumlov či Telč.

A takhle to mám i se životem. Nežijí ideální plnohodnotný život. Tedy podle příruček koučů, nejedu na plný plyn, flákám se. Občas a nikomu to neříkejte, jen tak čumím do blba a nemyslím na nic, jen si tak existuji. Jo když něco píši, tak pochopitelně se tomu věnuji, aby výsledek byl podle mých představ. Obsahově, pravda forma by mohla být lepší. Ale vždycky může být něco lepší.

Mají to se mnou lidé těžký. Uznávám.Mohl bych víc ocenit jejich snahu, být lepší a lepší až budou nejlepší. Všechny uchvátí a všichni je budou obdivovat. Možná? Proč možná. Protože ti, co milují dokonalost nikdy se neumí dívat tak, aby je uchvátil pocit z toho na co se dívám. Oni hledají nedokonalosti a najdou je. Na všem. Ano Zamošč se mi líbila, ale v Padově jsem se cítil nějak jinak, spokojenější. Možná také proto, že jsem tam dorazil pěšky, nic jsem nečekal a když jsem do toho města dvakrát vstoupil po pěší cestě. Zíral jsem. Poprvé i po druhé. Víc než v Benátkách.

Stejně jsem zíral v Českém Krumlově, nebo v Jindřichově Hradci, když jsem tam byl poprvé v roce 1976. Všechny ty města vyrůstaly z toho staršího a všechno to dávaly tu nádherně nedokonalou linku, kterou záměrně neuděláte, ani kdybyste se rozkrájeli. Ta linka se stane. Podobně jako se stane život, když žije člověk podle svých představ. Prožije si ho, on se jako ty města prostě navrství.

Viděl jsem hodně krásných měst, nakonec jsem prošel pěšky celou Evropu a jiné světadíly a ty nejkrásnější byly podobné právě v tom, že se prolínala minulost s přítomností. Se životem tohle vnímám podobně. Něco si z minulosti nesu do přítomnosti, něco v přítomnosti přidám, něco odeberu. Třeba jen z toho důvodu, že už mě něco nezajímá a pokaždé mám vlastně jiný „koláč života.” Jo jo.

Ta fotka je z Wellingtonu. 31.12.2003 Povídala jedna má bývalá milenka, že na ni vypadám jak strejda, ne dobrodruh. No, tak ten strejda v tom roce 2003-2004 přešel pěšky celý Nový Zéland ze severu na jih a dalo to bratru za ty dva měsíce 2200 km, pěšky. Přes hory a doly.