Poslouchám nářky na vedro, které údajně ničí mé spoluobčany. No nevím. Šel jsem zhruba asi čtyřikrát pěšky přes země, kde teploty nad třicet Celsia byly zcela normální.
V roce 1993 v srpnu přes Španělsko, v roce 2000 přes Izrael v červenci, stejně v roce 2001 přes Řecko a nakonec v roce 2005 v únoru, kdy tam vrcholí léto, přes Chile. S ruksakem na zádech, nebo s vozíkem za sebou, při průměrném výkonu čtyřicet km denně. Do kopce, z kopce. Chile, Španělsko, Řecko jsou velmi hornaté země a i ve výškách nad tisíc metrů bylo víc jak třicet ve stínu.
Jasně, neustále pocení a neustálá potřeba pití, se zdá být otravná. Ale člověk si zvykne. Jako jsem si zvykl já. Pil jsem vodu kafe, čaj. Hnusné sladké hnoje jako jsou různé obarvené limonády jsem zcela vynechával. Nebudu jmenovat jim tu dělat reklamu. Ani negativní. Z těch sladkých hnojů nic dobrého nekouká.
Považuji, mimo, extra zdravotních případů, vedro, za něco, co k člověku patří. Nakonec výše zmíněné země, podobně jako třeba Afrika, která je údajně kolébkou člověka, tak ty výše zmíněné země, jsou kolébkou civilizace. Tedy mimo Chile. I když, asi až tam zasahovala Incká civilizace a kultura. Mám na mysli střední Chile.
Jsem přesvědčen, že valná většina lidských potíží s vedrem v našem pásmu, se týká psychiky. Dokud lidé nevědí, kolik je stupňů, řeknou: „Vedro, hnusný vedro.” A život jde dál. Snášejí to v potu tváře. Ono psychické nastavení opravdu hraje zásadní roli.
Dám příklad: V roce 1991 jsem šel pěšky do Itálie do Padovy. Tři týdny. V srpnu a bylo celé ty tři týdny hezky. Vedro. Necelých tisíc km po značkách a vedlejších cestách. Šlapalo mi to hezky a Alpy a Dolomity jsem lehce přešel. Ale i tak se mi to zdála jako dlouhá cesta.
Když jsem za dva roky šel na Gibraltar, tak po ujití tisíce kilometrů, jsem měl pocit, že těch tisíc km kilometrů se mi cesta do Padovy zdála krátká. neb jsem měl před sebou ještě na francouzských hranicích víc jak dva tisíce kilometrů. A představa těch dalších dvou tisíc km byla chvílemi hrozná. Ale zvykl jsem si.
Jo, v lidské hlavě se odehrává ledacos. Ono totiž ty vedra v těch zmíněných zemích mi přišla samozřejmá a moje psychika se na ně nastavila. Tam ty vedra jsou samozřejmá. Problém, takový menší začal až tak kolem čtyřiceti šesti Celsia v poušti, v Atacame a v Izraeli. Tedy ve stínu, Na slunci bylo víc. Také jsem to zvládl. S námahou, ale zvládl.
Vedro bychom tedy měli. Stejně tak je to s životními podmínkami. Chudí lidé dneška, jsou materiálně asi tak na úrovni střední třídy, před sto lety. Ti si chválili jak se mají dobře. Ti dnešní pláčou, jak se mají mizerně. Jasně už slyším, že tehdy byla jiná doba. Jo byla. Nepochybně, ale jen se pokouším ukázat, že většina našich radostí, problémů je v naší hlavě, nikoliv v objektivních podmínkách.
Tedy se nehroutím ani z vedra, ani ze zimy. Prostě beru na vědomí, že v létě je vedro, v zimě mrzne. Někdy. Pamatuji léta, že vedro nebylo. A zimy, že docela dost mrzlo, dlouho.
Předpokládám, že když Pán Bůh dá, zase zažiji léto, kdy bude chladno, bude hnusně pršet, jako pršelo, když jsem šel přes Německo a tři týdny jsem byl oblečený v siloňácích abych rychle uschl a pod nimi jsem nic neměl. I mokré chránily proti větru. Suché oblečení jsme měl mazaně v ruksaku, abych se hezky v suchém vyspal. Stejně tak zažiji zimy, kdy bude sníh a bude mrznout.
V mém mládí se říkalo: „Nejhorší smrt je z vyděšení.” A dodám, že nejlepší kšeft, je kšeft ze strachem a nebo obchod s nadějí. Dámy jsou vystrašené, že když nebudou používat šminky, nebudou se chlapům líbit a naděje, že správné šminky zachrání jejich mládí, a sexuální přitažlivost, je neuvěřitelně dobrý obchodní artikl.
A protože už jsem zažil katastrofické předpovědi o přicházející době ledové, počkám si tedy na to globální oteplení. Bude prý hůř. Všechno dojde a nic nebude. A hladové kameny na Labi, u kterých jsem párkrát stál s lodí uvázaný a viděl jsem je, prý zase vylejzají, a hladina vody je pod nimi.
Není tomu tak poprvé. Podle těch nápisů, co jsem viděl. Myslím, že zase se časem pod vodu ponoří. Jo jo.