Sleduji volební kampaň, která je u konce, za dva dny jsou volby, kampaň, která byla rok dlouhá, stála neskutečné peníze a jak všude čtu, doplatí na ní voliči sami. Tedy doplatí. Oni ji zaplatí.
Sleduji volební kampaň, která je u konce, za dva dny jsou volby, kampaň, která byla rok dlouhá, stála neskutečné peníze a jak všude čtu, doplatí na ní voliči sami. Tedy doplatí. Oni ji zaplatí. Jestli stála 340 milionů nebo 500 milionů se ještě neví. Ale ukázala mnohé. Dokonce se ozývají hlasy, že všeobecné volební právo, založené na marketinkových praktikách je slepá ulice v evoluci demokracie. Možná že je, možná není. Zatím se nezdá, že bychom chtěli všeobecné volební právo opustit, protože ho v našich volbách využívá více jak šedesát procent voličů. Což je pořád dost. Lídři slibují změnu, lidé očekávají změnu, aby po volbách došlo opět jen k tomu, že většina slibů zůstane nenaplněna. Naštěstí.
Říkám-li naštěstí, myslím to vážně. Protože kdyby všechny sliby vítězné koalice měly splnit z veřejného života nezmizí chaos a veřejné finance jsou rozvrácenější, než zatím rozvrácené jsou. Domnívám se. Reformy, které se stále konají z mého pohledu totiž nemají něco zlepšit, ale jen dosvědčit oprávněnost veřejných úřadů. Úřad jako takový má smysl jen tehdy, když organizuje, přikazuje, žádá. Úřad, který nevyvíjí nadměrnou činnost, vedoucí, který nenabírá lidi, má potíže s financemi. Má potíže s odůvodněním své existence.
Protože v momentě, kdy by se nastolil opravdu „malý stát,” jak bych si představoval, přibylo by zhruba asi 90 000 nezaměstnaných. Většina pravicových stran, mám pocit, že slibuje, že o deset procent sníží stavy úředníků. Tedy postupně. Což by na nějaký čas veřejné finance ozdravilo, protože podpora v nezaměstnanosti je podstatně nižší než tabulkový plat úředníka i na tom obyčejném referentském postu. To by možná i trochu vyřešilo situaci ve zdravotnictví, kde chybí jak střední zdravotní personál, tak i lékaři. Možná by se našlo více těch zdravotních asistentek, které momentálně chybí. Zdravotní sestry aby dnes mohly samostatně pracovat musejí splňovat podle zákona velmi vysoké odborné nároky. Jsou tací, co se domnívají, že zákon je velmi přísný v tomto směru. Takže možná snížení počtu státních úředníků by přinesl větší motivaci těm, kteří chtějí pracovat a být prospěšní.
Problém by zřejmě nastal, kolik z těch úředníků a úřednic propuštěných ze státních služeb by se dokázalo zapojit do pracovního procesu. Jaké potíže by nastaly potom? Kam by šla ekonomika? Zapojit sto tisíc lidí znovu do pracovního procesu v tak napjaté době nebude nic lehkého. Jenže jsme ve dvojích kleštích. Napjaté finance a drahý stát. sSociální vymoženosti pro kdekoho a zároveň hrozba poklesu preferencí pro jakoukoliv stranu, která tohle podnikne. 90 až 100 tisíc propuštěných té politické straně žehnat nebude za to, že je připravila o teplo dálkově vytápěných kanceláří a pohodlí útulných kuchyněk na úřadě, kde se úředníci scházejí a poklábosí, na internetu ve svých kancelářích posurfují. Bylo by to krásné, snížit postupně ten obrovský stát.
Ačkoliv jestli to není z mé strany jen jakási neopodstatněná naděje. Takže žádná strana není schopná splnit své sliby a naplnit naděje plynoucí z očekávání. Chaos, který by nastal by ji vzal všechny volební preference. Bohužel zdá se že ani totalita, ani jistý druh omezené demokracie, nezaručí spokojenost. Konečně země latinské Ameriky a arabské země, které nijakou zvláštní demokracií neoplývají, také neoplývají nijak zvlášť vysokou životní úrovní. A nemyslím, že vysoká životní úroveň je zas až tolik díky sociálnímu státu.
I ta socialistická Evropa si na něj donedávna byla schopna vydělat. Teď to trochu přehnala, jak se zdá úspory nás neminou, ale nemyslím, že životní úroveň poklesne dramaticky. Já si dokonce myslím, že po onom poklesu, by nastalo období rostoucí životní úrovně, protože ti schopní, kterých je rozhodně více, než těch neschopných by jednoduše měli víc peněz.
Všechny pohledy do historie ukazují, že s rostoucím technickým pokrokem životní úroveň stoupala. Kupodivu tohle ukazují i romány beletrie z předválečných časů. Mám na mysli druhou světovou válku. Většina autorů, kteří se dotkli této tématiky a pamatovali například časy Rakouska-Uherska a první republiky, se shodují na konstatování, že ty časy chudoby jsou pryč. Třeba vesnické chudoby. Lidé ve třicátých letech na vesnicích, neměli zas až takový pocit chudoby jako byla třeba začátkem století, nebo v době roboty v devatenáctém století. Měli pocit blahobytu.
Pocit blahobytu, samozřejmě až na dobu velké hospodářské krize. To byla asi skutečně těžká doba. Tedy mimo komunistů, kteří vždy vidí bídu. Vidí ji i tam kde není a nevidí ji tam kde skutečně je. Stačí si přečíst některá komunistická tvrzení o Kubě.
Když jsem byl v Chile, viděl jsem skutečně rozvinutou společnost a zároveň jsem viděl i skutečnou chudobu. Ale po pravdě řečeno, nebylo té chudoby zas tolik, jak jsem očekával a třeba četl o Kubě, a nebo jiných latinsko-amerických zemích. Jsou-li svobodné podmínky a technický pokrok lidé bohatnou. Celkově. I v Chile. Bohatli pomalu, ale bohatli. Rozhodně tam nemají tolik sociálních vymožeností. Jenže pořád jsem tam viděl rodiny pospolu, viděl jsem spoustu dětí a většinou ty děti vypadaly spokojeně. Prošel jsem dost velký kus Chile, abych si udělal obrázek.
Takže volební kampaň končí a různé grafy se množí Rita mi poslala odkaz na zajímavý blog, neodolám a uveřejním ho tady. Hlouposti dveře dokořán Pobavil mě ten blog a mám pocit, že je až neskutečně pravdivý. Bohužel. No kdo bude mít chuť si ho přečte. Vím, že lidé už jsou unaveni vší tou masáží, která s e v poslední době děje. Za dva dny to vypukne, pak do soboty noci bude napětí a potom už budeme vědět, co a jak. Doufejme, že následující léta budou o něco klidnější než poslední rok. Dělo se toho docela dost. A když je klid, lidé odpočinou, vzpamatují se a uvěří, že pořád existuje nějaká malá naděje na lepší.