Vděkem netrpící

Mám dnes volno, takže ho patřičně využívám ke flákání. V pátek mám volno, nebo dovolenou nejraději. Nikam nemusím, nikoho si neobjednávám, nic nesháním.

Mám dnes volno, takže ho patřičně využívám ke flákání. V pátek mám volno, nebo dovolenou nejraději. Nikam nemusím, nikoho si neobjednávám, nic nesháním. Sice mi občas zavolají bývalí klienti, aby se „pochlubili,” jak se jim odvděčili děti, které třeba vyženili, roky se o ně starali, aby se nakonec dozvěděli, od ženy, která se s nimi rozvádí, že vlastně jsou vinni tím, že děti fetují, hrají, kradou atd.

Takový telefon jsem měl ráno. Ano, okamžitě jsem si vzpomněl při vyslovení jména mládence, o kterého šlo. Sice mi volal jeho otčím, který se o něj staral, chlapec se jmenuje po něm a otčímovi zbyla „radostná” vzpomínka na dobu, kdy za ním chodí exekutoři, aby zabavili něco cenného. Neb mladý muž stále si nechával adresu trvalého bydliště u otčíma, tedy ji nahlašoval, i když už dávno a dávno byl odhlášený a nebydlel tam.

Maně jednoho napadá, že za každý takový dobrý skutek přijde trest. A spravedlivý. Možná se mýlím, ale zásadně se vyhýbám pomoci tohoto druhu. Myslím tím, že bych vychovával cizí děti, dal jim jméno, abych třeba za pár let zjistil, že už nejsem milovaný manžel a ze všech dobrých skutků zbyla hořkost, že všechno, co zbylo, je jen obvinění, že jsem něco zavinil. Bohužel, ve své praxi jsem se s tím setkal víc než často.

Nakonec se setkávám i dost často s dětmi, kteří na otčímy vzpomínají s jistou ambivalencí. Někdy řeknou: „Ale jo, docela to šlo.” Aby za půl hodiny začali povídat o příkořích, které zažili. Dost obtížně se v těch vyprávěních orientuje. Smířil jsem se s tím, že vyslechnu, pravdu nehledám, „říkáš to, máš důvod, a teď jsi dospělý a můžeš žít jinak, bez ohledu na dětství, mizerného otčíma, nebo špatné rodiče.” Ti, co tohle uslyší, pochopí, že změnit chování je nutné a po změně chování přichází terapie, která mu umožní nahlédnout na celý svůj život a situaci.

Bylo mi toho muže líto, když mi líčil své peripetie. Pamatuji si jak přišel se svou ženou, která ho tehdy chválila, jak je jí oporou. Dnes mluví ta dáma o tom, že si určitě pamatuji, jak byl k ničemu. Pamatuji si, že měl starost. Opravdovou. O kluka i manželku. Jaký byl potom, nevím. Lidé se mění, ale tehdy se staral a měl zájem. Je pochopitelně rozdíl, když dá facku klukovi táta, nebo cizí chlap, protože už to nešlo vydržet.

Děti dokáží rodičům zavařit a ztrpčit život. A dokáží ho zavařit, ztrpčit i těm, kteří k nim nemají v podstatě žádné závazky a vše dělají jen z dobré vůle. A vděku většinou nedojdou. Nakonec, oni vděku nedojdou dost často ani vlastní otcové a vše, co pro své děti udělají je mnohými matkami velmi zpochybňováno. Život je někdy opravdu náročný.

A jak je vidět, tak ani uprchlíci nějakým extra vděkem k zemi, kde je přivítali, netrpí. Nakonec se ukazuje, že některé „dobré” skutky není radno příliš často a ve velkém konat. Neb si začnou ti lidé, podobně jako ty děti, co si je vzali na starost cizí muži, myslet, že máme povinnost a závazek se starat o jejich životy. Inu, mudrci trpící komplexem dokonalosti musí dost často zažít tvrdý pád. Tím nemám na mysli ty otčímy, kteří podlehli iluzi, že snaha a starost bude cizími dětmi oceněna. Jen málokdy tomu tak je. Vždy se většinou hledá na těch dárcích jen to negativní.

Ale mám na mysli ty „mudrce,” co do omrzení opakují floskule a dobrotě a pomáhání, bez rozdílu a diskriminace. Výsledek se ukazuje. Čím méně se toho vyžaduje, tím větší agrese ze strany těch, kterým je prokazováno dobro. Většinou.