Povídal jsem si včera v noci s jednou svou známou na chatu. Ona dáma kolem padesáti, rozvedená a žijící v neklidu.
Povídal jsem si včera v noci s jednou svou známou na chatu. Ona dáma kolem padesáti, rozvedená a žijící v neklidu. Bydlí se svým bývalým manželem v domě který jim patří dohromady a k tomu všemu tam s nimi bydlí ještě manželova milenka. Situace z románu. O vzrušení nemají nouzi. Dámy se baví o pořádku v domě, právech a nárocích. O tom kdo je naplavenina a kdo majitelkou. Občas se poperou. Ona má známá si vzala muže o několik let mladšího. Žili spolu, pracovali v potu tváře a zbohatli. Ne moc, ale na české poměry takové zbohatnutí na závist stačí. On je o několik let mladší, ona si na mladé muže potrpí. On už si zřejmě na starší dámy nepotrpí. To se stává.
Třicetiletá žena, co je krásná pro muže v jeho dva a dvaceti, už v v jeho dva a čtyřiceti a svých padesáti, pro něj rozhodně krásná není. Alespoň v jejím případě se to tak stalo. Bohužel pro ni. Takže chodí po domě, který má společný s bývalým manželem, setkává se z jeho mladou milenkou, která ji nic dobrého neudělá, má známa té milence také ne. A tak tam spolu žijí v neklidu a nelásce. I když všichni společně. Pokud tam budou žít pospolu do smrti, pravděpodobně tam v klidu a lásce nikdy žít nebudou. Svedou pár bitev na schodech a chodbě , ve kterých má známá, bude zřejmě postupně prohrávat. I přesto, že nejlepší by bylo možné majetkové vyrovnání. Ale. Jeden na vyplacení druhého, zřejmě buď nemají chuť a nebo peníze. Obojí je bída.
Samozřejmě má známá, která byla pohledná dáma za mlada a měla spoustu mužů obtočené kolem prstu,když byla mladá, krásná a svěží, dnes velmi těžko nese, že je, starší,lehce odkvetlá a tedy méně žádoucí pro mladé muže. Navíc dívat se do tváře své mladší a pohlednější konkurentky asi nic není jednoduchého. Nechat se k tomu všemu ještě ve vlastním domě od ní sekýrovat kvůli pořádku také na duševní rovnováze nepřidá. Tak se aspoň pere. Doslova. Jo jo chápu, nikomu se nechce nechat vyhnat z vlastního domu. A nikomu se nechce jen tak odejít a pak se užírat tím, že jsme se nechal vyhnat z domu, který jsem spolu vybudovali, je skutečně těžká životní situace.
Ptala se mě jestli když si v červnu koupí knihu o tom jak přežít rozvod a rozchod, bude schopná snášet ty situace. Na to jsem jí zcela odpovědět neuměl. Ani ji dát radu. Odstěhovat se nechce, i když ví, že by to bylo nejlepší řešení, smířit se s tím, že tam je někdo jiný, kdo ji navíc nemusí, také nesvede a do toho začíná pít, takže si ještě musí vyslechnout slova o alkoholičce a staré kurvě.
Moc těžká pozice. Navíc já jsem ještě nebyl v nějak zvláštní terapeutické náladě, byl jsem od rána od šesti z domova do osmi do večera, celý den jsem se terapií zabýval, takže jsem nebyl nijak zvlášť vlídný. Koneckonců, není má klientka. Nestíhám a ani nechci stíhat být k ruce všem těm, kdo jsou zrovna v trablu. Osobně si myslím, že pokud by se dokázala smířit s tím, že není už pro svého muže žádoucí, unést to ponížení plynoucí z odmítnutí, co je velmi obtížné, pak si ještě může prožít pár hezkých let s někým kvalitním. Jak říkám. Mnoho lidí jen z prestiže se vydá na cestu boje. Pokud jim to stojí za to do války jít z prestiže, pak nechť bojují. Jaká bude cena vítězství a jestli bude tak velká aby uhradila veškeré škody z války plynoucí je otázka jiná.
Samozřejmě chápu, že nikdo se nechce dobrovolně dát okrást a nikdo nechce být sám před sebou za blbce. Říkat lidem, kteří zjevně nejsou schopni a možná ani ochotni dojít dohody, která by vedla ke kompromisu, jež by byl uspokojivý pro oba, že se mají dohodnout, je zbytečné. Řešit potíže takového druhu přes internet, skoro nemožné. A má-li za to někdo, že nejlepší způsob odpočinku a uvolnění od těchto potíží je chlast, pak je v tuhl chvíli jakákoliv má námaha zbytečná. I z toho důvodu jsem se k mé známé vyjádřil jak jsem se vyjádřil, když začala hovořit o tom, že si pořídí pistoli. Upozornil jsem ji na to, že spěje do kriminálu. Odpověděla tvrzením, že ji urážím, když ji dávám najevo, že už pro mne věkově není a otázkou, „jaký má smysl něco dělat, když je stará, hnusná, nežádoucí a to i pro mne, protože se nelíbí ani mě, starému chlapovi?” Vysvětlil jsem ji, že mě sice ne, protože nejsem na ženy kolem padesátky, nikdy jsem nebyl a nehodlám žádnou ženu tohoto věku v současnosti ujišťovat o tom, že by mohla být středem mého zájmu. Takové sliby nedávám a zásadně se netvářím že bych je hodlal dávat. Není to pro ty ženy příjemné, ale mají jasnou informaci, že bude lepší se poohlédnout jinde.
Kvůli tomuhle chování mě neměly rády například kolegyně na různých pavilonech kam jsem v léčebně docházel. Přišel jsem, pozdravil, udělal svoji práci, odešel. Byl jsem a jsem považován za aroganta, co mu není žádná dobrá. Ony se sice mýlily, mě je leckterá dobrá, ale ty co se rozčilují, rozčilují se proto, že mi není žádná dobrá z nich. Chápu rozhořčení oněch dam, ale jejich rozhořčení je pro mne bezpečnější chování, než zklamané naděje. Takhle si nemají na co, mimo mé arogance stěžovat. Žádná naděje nevznikla. Sice některé ty starší krásky těžko nesou skutečnost, že už se muži včetně mě, netočí kolem nich podle jejich představ a ony je nemohou ovládat, ale to není můj problém. S tím fakt žít nemusím. Chovám se tímhle způsobem od mládí. Pokud se o dámu nezajímám, pak se o ni nezajímám. Pozdravím, minu a pokračuji dál. Jestli si ona dělá nějaké naděje, pak si zklamání ze zmařených nadějí musí prožít sama. Za její zklamání odpovědnost nenesu.
Konečně nejsem odpovědný za cizí pocity nemám povinnost oplatit každou náklonnost, kterou ke mě kdo chová. Myslím, že stačí, když se chovám k němu slušně. Považuje-li někdo nezájem za urážku, ať si své urážky užije. Takže výše zmíněná dáma, se chová sice nevýhodně, dobré řešení pro sebe zná i bez mé rady a nehodlá se svými dobrými radami řídit a z toho vytěžit pro sebe maximum, co je v tuhle chvíli možné. Tedy ať pokračuje v lítých bitvách ve společných prostorách, očekává svou pomstu a okamžik zadostiučinění a trápí se hněvem na tu „svini,” co ji odloudila manžela po víc jak dvacetiletém, spokojeném manželství, kde jemu nic nechybělo. Jak ona říká. Dnes by ho už sice nechtěla. Tedy prohlašuje, ale moc jí to nevěřím. I když…
Vlastně zapomínám právě na ten „slastný pocit,” který někteří lidé prožívají, když po čase zjistí, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a ten bídník, bídnice je zlomený životem, opuštěný chudý. A oni mu ani sklenici vodu nepodají aby měl co si zaslouží. Jsou tací,co se těší na ten okamžik až ten druhý přileze a hned si ono přilezení slízne. Z celou parádou. Pro tohle žijí. V padesáti sedmi letech už vím jedno. Není dobré s e příliš otáčet do minulosti a živit v sobě staré křivdy. Občas je dobré, když už se do té minulosti dívám, vidět v ní také něco, co mi nepůsobí ten nepříjemný pocit zmaru při pohledu na některé své skutky, ale i radost při vzpomínce na to co jsem dobrého komu co udělal.
Logoterapie, což je druh psychoterapie říká: „Minulost je nezměnitelná. A je jen na nás jaká ta minulost na konci života bude. Co v ní uvidíme.” No jo, kdybych se měl trápit a čekat na všechny ty zadostiučinění, která bych mohl očekávat, ani bych neměl čas se dívat po těch holkách v tričkách, když se jim ty prsa vlní a ony si je nesou a jen se tiše uculují v očekávání. A sem tam některá kolem třiceti ještě hodí očko po mě. To je pak dobrý den. Lepší než třeba válčit na schodech a večer si lízat rány. Howg