Stále stejná písnička. Seděla, plakala a jen opakovala. „Pro něj je pravda důležitá.” Bylo to v souvislosti s tím, že nevěděla jak odpovědět, když ji její manžel připomíná věci z minulosti.
Stále stejná písnička. Seděla, plakala a jen opakovala. „Pro něj je pravda důležitá.” Bylo to v souvislosti s tím, že nevěděla jak odpovědět, když ji její manžel připomíná věci z minulosti. A říká jí při tom. „Pro mne je pravda důležitá.“ Mlčel jsem, protože mě napadala v tuhle chvíli jen jediná odpověď na jeho repliku. Na jejím místě bych asi řekl. „Máš pravdu a nemáš ženu. Užij si své pravdy dosytosti.” Neřekl jsem ji. V tuhle chvíli nebyl na odpověď tohoto druhu čas. Rozvádět se nechce. Miluje ho a podle jejích slov s ním chce být. Takže kontrakt není na rozvod, ale na zvládnutí vztahu. Znám je oba. Jeho i ji. Nakonec jsem se jen zeptal. „Jak se žije s člověkem co má pořád pravdu?” Odpověď zněla. „Těžko, velmi těžko.” Použil jsem svou starou oblíbenou odpověď, kterou mám jak pro závislé, tak pro nešťastně milující. „Asi má ten vztah pro vás obrovskou cenu.” Kývla. „Má, chci mít s ním děti.” Neřekl jsem nic. u zavislých místo vztahu dosadím patřičnou drogu
Neříkám nic v takových případech, protože buď ten člověk dospěje, naučí se žít, s tím druhým, který ve své nejistotě potřebuje stále manipulovat za pomoci „pravdy z minulosti” a nebo dřív nebo později odejde, protože stále jen poslouchat o svých chybách a proviněních, skutečných i domnělých nikoho příliš dlouho nebaví. Většina lidí se zařídí. Po svém. A ti pravdomluvní zůstávají se svými pravdami osamoceni. Alespoň já s e tímhle způsobem chování řídím. Vzpomínám na svého otce. Ten měl stále pravdu, ve všem byl nejlepší, nikdo nebyl dost dobrý. Takže jsem se v osmnácti letech odebral do armády, po roce a půl šel do civilu a domu jsem se nevrátil. Nepotřeboval jsem stále slyšet jak jsem neschopný, hloupý, ošklivý. A jak mě žádná ženská nikdy nebude chtít, a chcípnu hlady u plotu.
Samozřejmě i když jsem si nesl tenhle otisk, který někteří rodiče svým svým dětem nechtěně vtisknou, z neznalosti, nebo z z vlastní nejistoty, nic z toho se nesplnilo. Díky samostatnému životu, který sice v tom věku mezi dvaceti až dvaceti pěti letech byl poměrně divoký, jsem si postupně ověřoval, že na tvrzení svého táty nemusím dát. Stal jsem s edospělým a přestal jsem žít, jak by řek Eric Berne „scénáře svých rodičů”Případně antiscénáře. Kdo o tom chce vědět víc opatří si knihu „Co řeknete, až pozdravíte?” od výše uvedeného autora a prostuduje ji. Nebude zklamán, je napsaná vtipně, chytře a poskytuje mnoho věcí k poznání. Ne jen zamyšlení. Zamyslet se je dobré, ale poznat je lepší. Si myslím.
Život podle scénářů je těžký, mnohé co nás rodiče naučili je dobré, užitečné a vyplácí se to dělat celý život. Pak jsou věci, které nám rodiče vtiskli protože k tomu měli nějaký vlastní skrytý motiv. Děti buď mají splnit nesplněná přání rodičů a oni protože jsou zvyklý věřit, že co rodiče říkají a konají je pravdivé, tak pokračují i v daleké dospělosti v plnění jejich přání, aniž by jim přišlo na mysl, že by měli dělat skutečně něco svého. Mnohokrát jsem slyšel lidi vyprávět, co všechno je rodiče naučili, jaké zájmy jim vštípili, jak hezky jim poradili. Velmi často se zeptám, když slyším ten chvalozpěv. „A co vy, co vy by jste rádi opravdu dělali, co vás by doopravdy bavilo?” Velmi často a více jak méně slyším. „Tohle a támhleto.” A když se zeptám z jakého důvodu to tedy nedělají, slyším odpověď. „Ani mě nikdy nenapadlo, že bych mohl. Myslíte, že bych opravdu mohl?” Vždy je ujistím další svou oblíbenou odpovědí, že cesty vedou do všech světových stran a na všechny možná místa, která si vyberou.
Po téhle odpovědi mnohdy znejistí, ale dost jich to zkusí. Pamatuji se na jedno děvče, které milovalo motorky. Feťačka, tehdy jí bylo asi dvacet osm, z velmi dobré rodiny. Jenže rodina, hlavně maminka si neuměla představit mladou dámu pádící na motorce. Na skupině, kde ona dívka tuhle svou ji touhu předložila zavládlo ticho. Málokdo si uměl představit, že tohle útlé děvče s nevinným výrazem by mohlo jezdit na motorce, zrovna tak málo jako si uměli představit, že tahle dívka si na drogy vydělávala prostitucí. Bohužel a bohudík, já jsem si uměl představit oboje. Po jejím dotazu, ke mě, co jako na tohle říkám, jsem použil právě větu, již jsem obšlehl, i když ne zcela, z výše zminované knihy Erica Berneho. „Věříte, že téhle práci rozumím, Věříte, že jsem autorita?” Odpověděla, že ano.
Tak jsem jen řekl. „Fajn, dovoluji vám, že si tu motorku smíte pořídit a jezdit na ni. V případě nesouhlasu maminky, ji pošlete za mnou s tím, že jsem vám to v rámci vašeho uzdravení dovolil. Z maminkou už to proberu sám.” Chvíli na mě nevěřícně koukala, pak se rozplakala. Tehdy, když jsem si druhý den přišel přečíst deníky na pavilon mi Judita řekla. „To bylo skvělý co jsi udělal. Ona si rozhodla, že se mámy ptát ani nebude a motorku si koupí. Dokonce se přiznala, že má na ni peníze.” Děvče jako řeklo, udělalo. Co vím, chodila pak dlouho někde do terapie. Tedy chodila, jezdila na motorce, vdala se a má děti. Nefetuje. Vlastně díky své splněné touze přestala žít antiscénář. Samozřejmě neuzdravila ji motorka, ale to rozhodnutí si něco udělat opravdu po svém odstartovalo tu touhu žít po svém. Nikoliv ten scénář, který některé děti vychované do precizního scénáře obrátí v antiscénář. Potom místo nejlepší, jsou záměrně navzdory rodičům nejhorší. Když pochopí svůj scénář, nebo antiscénář, zamyslí se mnozí a někteří z něj vystoupí do života bez scénářů, života podle vlastních představ.
Jak si tak píši vidím, že ono hledání minulosti,pravdy má za následek dost často rozchod lidí, kteří se upřímně mají rádi. Jenže jejich vlastní nejistota, obava ze života podle vlastních map a cílů jim zabrání si užít onoho vztahu. Potom hledají různé náhražky, které mají zakrýt obavy a nejistotu. Mnozí nejistí lidé podnikají šílené výkony jen z toho důvodu aby zakryli vlastní obavy a strach ze své nedostatečnosti. Zrovna tak mnozí despotové nahánějí strach druhým, aby zakryli svou omezenost. Bohužel jsou sice v něčem omezení, ale na druhou stranu mají dost velkou znalost lidí aby dokázali vyvolat v nich obavy a hrůzu.
Tak jsme ještě pokud se vrátíme, ke klientce ze začátku probírali, cenu toho vztahu. Nakonec řekla. „Cenu má, velkou, a já se bojím, že když odejdu, tak si ani nevšimne, že tu nejsem. Zeptal jsem se po jaké době, si myslí, že by zaznamenal její nepřítomnost. Řekla, že neví. Ale tahle otázka jí zaujala. Jsem zvědavý jestli přijde na jednu věc. A to, že i tváření se, že ani nevím jestli tu jsi nebo ne, může být součást manipulace, která by se mohla nazývat. „Dožaduj se mé pozornosti, abych ti mohl dát najevo tvou malou cenu, svou nevšímavostí.” Jenže, jsem si jistý, že být na jejím místě, a odejít z domova a vrátit se třeba až ráno, by chlapec svou nevšímavost zcela jistě ztratil a pokusil by se rozehrát hru na obviněnou a nesvědomitou ženu. Moc bych za to nedal, že by zuřil parádně. Jenže udělat to, byla by to zase jen hra. Ale představa že bych jeho nevšímavost testnul je fakt lákavá. I když ve vztahu velmi nebezpečná. To myslím vážně. A jestli to někdo zkusí, tak ať si potom u mě nestěžuje. Pokud někdo bude používat některé triky, jak rádi laici říkají, tak jen na vlastní nebezpečí a odpovědnost.
Párkrát jsem v životě něco takového udělal. A vždycky to byl mazec. Takže už s těmihle pokusy nežertuji. A pokud se rozhodnu, že budu si žít život podle svých představ, nevšímavost, nebo všímavost toho druhého není tak důležitá. Potěší mě, když zjistím, že jsem nebyl zas až tak lhostejný, ale není to cílem. A od sousedů sem voní brambrák. Sakra to je vůně. Taky bych si dal.