Poslouchám blues, přemýšlím o té dámě, co mi před chvílí volala, že její bratr se zvolna upíjí, pokud dostane zápal plic, jako ho dostal v poslední době a dá z nemocnice revers, a umře, tak ona je zcela bezradná.
„Naštěstí” ho museli odvézt znovu a rovnou na ARO, kde se ho podle jejího sdělení pokoušejí udržet při životě. Krásná ženská a její bratr ji má zcela pod palcem díky její spoluzávislosti a díky tomu, že se cítí osamělá, protože obětovala podle jejího vyprávění, svůj život matce a bratrovi. Děti nemá, je sama, má jen toho bratra, kterého zachraňuje a s té záchrany se se stalo její životní povolání.
Vyslechl jsem ji, nic ji nevytýkal, byla u mne nedávno v blázinci, kam vážila cestu z daleka, protože není z Prahy. Nic nevytýkal, nic neporadil, neb žádná rada v takovém případě není k dispozici. Potřebuje terapii. Aby pochopila, že pokud se dá v zájmu bratra zničit, nepomůže ani sobě, ani jemu, jen ztratí celý život zachraňováním, které nemá smysl.
Chodí od jednoho k druhému, hledá pomoc teď hned v tuhle chvíli. Nikdo ji nepomůže, nikdo ji neporadí, neb takovým jako je ona, podobně jako je její bratr, nikdo neporadí, dokud se nezhroutí, nepadnou do totálního debaklu, zcela vyčerpaní a vyřízení. No, aspoň má komu zavolat, vypovídat se a zdá se, že tím, že jsem ji vyslechl a ujistil, že na ARU budou dělat všechno pro to, aby její bratr přežil, ji uklidnilo. Trochu.
Jo, klienti. Dnes mi jedna odřekla konzultaci s tím, že se jí sobota nehodí. Škoda, že tuhle skutečnost nezjistila včera večer. Asi bych ji řekl, že už nemám volnou kapacitu, než v sobotu a pokud nemá zájem, pak stačí říci, já si dám pohov. Mohl jsem někam jet. Nebo mít jiný program. SMS, kterou mi tohle oznámila, jsem vzal na vědomí a už ji žádný termín nedám. Minule prý zaspala, dnes se jí to nehodí.
Zdá se, že jsem nějaký zbytečně laskavý. Chápu, že lidé mají své zájmy, které chtějí uspokojit, ale pokud mne požádají o konzultaci, kterou následně opakovaně odmítnou, protože mají důležitý výlet, nebo rodinné setkání, případně cokoliv jiného, pak druhá šance není. Ve všední den toho mám docela dost, a jestli ukrojím díky své laskavosti ze svého volna, a není zas tak velký zájem, pak zřejmě jsem zbytečně laskavý. Musím se nad sebou zamyslet.
Lidé jsou dnes děsivě rozmazlení. Má láska mi dnes citovala z prvotiny Karola Sidona a byla vyděšená z poměrů, které panovaly kdysi. Jsem ji řekl, že bych ji také pár smutných historek, ze svého života mohl vyprávět, leč nemám náladu, neboť je sobota a mám v plánu se zabývat něčím zajímavějším, než vytahováním dávných křivd, kdy mě seřezali za různá alotria tak, že jsem měl potíže si sednout. Občas mě seřezali, jen proto, že nebyl nikdo jiný horší po ruce. Třeba ve škole soudružky učitelky. Přežil jsem to, nezhroutil se.
Lidé mají někdy sklon dramatizovat své dětství. Hlavně v terapii. Hledají různé křivdy, občas aby mohli omluvit těmi křivdami svá dospělá selhání. Vždy jejich stesky vyslechnu, pak jim řeknu něco ve smyslu: „Jo měl jste smutné mládí, ale už jste velký.” Protože utápět se ve křivdách, znamená neodpustit ani sobě, ani těm druhým. Jasně, cesta k odpuštění není jednoduchá, ale je nutná. A aby bylo jasno. Rodiče svým dospělým dětem toho mají sem tam k odpuštění, také docela dost. Není ta cesta jen jednosměrná.
Musím říct, že ty blues, co poslouchám jsou skvělá. Je to takový mišmaš stažený do jednoho souboru, jak občas bývá na YouTube zvykem, ale muzika je to krásná. Mám blues rád. Občas. Vyvolává ve mě emoce a asociace, týkající se právě mého mládí. Při takovém blues se mi chce vzít na záda tu starou usárnu a vyrazit jen tak, někam, od ničeho k ničemu. kam dnes dojdu, tam budu. Vybalit spacák, natáhnout nad sebe celtu a zpod jejího okraje, zírat na nebe, pozorovat, jak se stmívá. Volný a svobodný.
Přesně podle těch slov Kristových:
Pohleďte na ptactvo nebeské, nesejí, nežnou a přec Bůh je živí…nedělejte si starosti s tím, co bude zítra, zítřek má dost svých starostí… Inu, byly to časy. Žádné mobily, počítače, telefonní budky na padesátník. Dnes už ani děti nevědí, co znamenalo, když Vašek Neckář zpíval:
… u vás nikdo nezvedá, náš dům zamkli
padesátník poslední, zrádně spad…
Ona čekala a nikde nic, dumala, zda nemá na telefon, nebo ji ho jiná šlohla. Ležel jsem pod celtou a nedělal si starosti, co bude zítra. Tedy, já si je většinou nedělám ani dnes, když už pod celtou nelehávám. Ale zase sem se dočetl, že už máme i kočičí psycholožky, aby nás kočky nevychovávaly a nebydleli jsme u koček. Asi bych musel kočce ukázat, kde je její místo. By se kočka asi divila. Jo jo.