Vytáhl jsem dnes starý flaušák, který jsem si koupil před dvanácti lety, když má dcera se nastěhovala do Prahy a začínala jako prodavačka v oděvech.
Vytáhl jsem dnes starý flaušák, který jsem si koupil před dvanácti lety, když má dcera se nastěhovala do Prahy a začínala jako prodavačka v oděvech. Díky její zaměstnanecké slevě, kabát, který stál tehdy 7000 Kč, stál najednou 2 500. Tak nekupte to. Vypadá pořád pěkně, akorát má trochu potrhané kapsy. Ale to není vidět, takže ještě v něm dělám parádu. I když v neděli jsem šmejdil po obchodech a chtěl jsem si koupit buď zimní bundu, nebo kabát. Nakonec jsem nekoupil nic. Pokud nepočítám knížku, mikrofon a DVD a CD k PC.
Tohle mívám dost často. Jdu si koupit kabát a koupím si knížky. Nebo filmy, případně se z někým seznámím. Ale to už se mi dlouho nepovedlo. Tentokrát místo kabátu, tedy knížku a DVD. Říkám si, že ten, co mám, je ještě dost pěkný, nakonec pár dní v tom ještě vydržím a pak určitě trefím na něco, co se mi bude skutečně líbit. Ještě před měsícem jsem měl pocit, že nic nepotřebuji, protože jsem nosil starší bundu od Bushmana, ale tak ze dne na den odešla. Ještě visí na věšáku, ale brzy ji dám k popelnicím pro bezdomovce. Je jetá, ale dá se nosit. Zkoušel jsem si krásnou koženou bundu. Už už jsem ji koupil, skoro jsem sám sebe přesvědčil, že by to mohla být ona, ale nebyla. Prostě jako s botama. Buď je to láska na první pohled a nebo nic. Tahle podobně to mám i se ženskými. Kouknu, zapálej se mi lejtka a srdce je v plamenech. Nebo kolem chodím, říkám si že by to šlo a nakonec nejde nic nic. Někdy ovšem se život chová nenápadně.
Jako jednou, kdy jsem šel v Děčíně z Loubí z Terminálu kde jsme stáli s parníkem, vlekouce (ach ty přechodníky) loďák přes rameno, vyšel jsem z brány dal se směrem na Sládkovou míříc na Kamenickou. Jak tak jdu, vidím před sebou děvče. Dupal jsem funěl jsem, otočila se. Udělala na mě smutný oči, a jak jsem byl celý nesmělý, říkám ji. „Jo čím těžší loďák tím těžší život. Nechcete mi pomoc?” Koukla na mě, na loďák a podle všech předpokladů měla odpovědět: „Nechtěla.” Leč pravila. „Co za to?” Což mě asi na půl vteřiny překvapilo, leč jsem se vzmužil a odpověděl „Budu vás milovat, ze všech sil, až do úplného vyčerpání, samozřejmě vašeho.” Prohlídla si mě nevěřícím pohledem a jen podotkla. „Chlapi toho naslibujou.” Měla pravdu, většinou takové sliby nedávám, ale měla zelené oči, dlouhé hnědé vlasy, dlouhé nohy, tak jsem díky tomu ji ten slib neuváženě dal.
Nemám moc rád, takové ty silácké kecy o tom jak jsem skvělý a úžasný a celkem když tak někdy poslouchám některé chlapy, říkám si: „Buď rád, že tě nevezme za slovo.” Ale s touhle jsem laškoval až do Anenský, kde se se mnou rozloučila, zabočila na Riegrovu a do toho kopce se mi s loďákem táhnout nechtělo. Telefon jsem z ní cestou vymámil. Do práce. Takže jsem ji asi za dva dny zavolal. Pamatovala si mě a dokonce přišla i na rande. Sice měla známost, jenže v Praze a v samotné ji v Děčíně bylo smutno. Tak jsem ji občas za dlouhých letních dní utěšoval. Skončila ta letní láska podzimem, vdala se, odešla do Prahy, pamatuji si, že se jmenovala Eva, jedna z těch několika Ev, které jsem v životě potkal (všechny byly z Děčína) a už jsme se neviděli. Ale bylo s ní hezky.
Zrovna dnes jsem diskutoval o těhle neplánovaných situací s pacienty na asertivitě. Že existují situace, které nikdo nenaplánuje, prostě člověk jde po ulici a než ji přejde zjistí, že je zamilovaný. Tohle se mi stalo několikrát v životě a vždycky to bylo jen tak z ničeho, nic jsem nehledal, slůvko utrousil a měl jsem na krku dlouhonohou krásku s velikánskýma očima. Kámoši se mě ptali: „Kde si k tomu přišel?” Odpovídal jsem po pravdě. „Šel jsem potkal jsem ji, sbalila mě, měla smutný pohled, tak jsem ji nemohl odmítnout.”
Kámoši tomu nikdy nevěřili, měli za to co mi to muselo dát práce, co všechno jsme jim slíbil a ono to bylo vždy jen tak. Ony sice tvrdily, že to bylo jinak,ale zkuste si někdo balit aktivně holku, když máte přes rameno narvaý lodní pytel, co sotva vlečete, sice jsem si dycinky tvářil, že je úplně lehoučký, jenže nebyl a jdete s ním po ulici. To si ta holka musí dát sakra práci abych ji stačil, neutekla mi. Abych si mohl říct o telefon a tak.
Kamarádi se tomu vždycky divili. Protože jedna mě opustila a z ničeho nic jsem byl v Atlantiku v grilu nebo v Grandu v baru s nějakou jinou. Vlastně až do setkání s Petrou, která byla první, co mi skutečně nadělala starosti z láskou, jsem žil podle hesla. „lehko nabyl, lehko pozbyl.” Ve víře, že peníze a ženský byly a budou. Spousta lidí mi tohle měla za zlé. Chápu je. Rozmařilost a plýtvání pobuřuje. Ve všech směrech. Žil jsem na peruti. Jenže já jsem se skutečně zamiloval doopravdy až v třiceti osmi letech. A Petra mi to vrátila vlastně za všechny co mě opustily a já je nehledal.
No jo, lodí po Labi už moc nejezdí, já už z Terminálu na Kamenickou nechodím, v Děčíně už nebydlím a všechny ty krásné holky jsou někde vdané, nebo rozvedené jsou z nich maminy, případně babičky a už neoslovuji slečny na ulici za účelem laškování, nebo seznámení. Ale rád na tyhle chvíle vzpomínám protože to byla vždycky hezká chvíle, kdy se pokaždé odehrál ten zázrak setkání dvou lidí, kteří spolu užili pár pěkných chvil. Nešlo jen o sex, i když ten nepochybně hrál důležitou roli, ale hlavně o to být spolu.O ten čas, kdy lidé mohou mlčet a přitom spolu mluví beze slov.
Tohle je pro mne vždy nejkrásnější v tech vzpomínkách. Ty chvíle, které jsou jen někdy, jen s někým, ale bez nich by to bylo jen „šukání” a ne poznání. Už v Bibli je právě to krásné slovo, „poznání.” „A poznal muž ženu a byli spolu jedno tělo a jedna duše.” Tyhle okamžiky setkání mě právě fascinovaly svou nevypočitelností, svou neodhadnutelností. Nikdy nevíte kde koho potkáte a nikdy nevíte, co všechno s tím druhým zažijete. Jo jo, jen jsem si sedl k Macbooku, nevěda co psát, a z ničeho nic jsem si napsal tohle nemravoučné povídání, které je jen tak vzpomínkou mezi dvěma terapeutickými programy. Ale je mi hezky při psaní.