Rita dopekla králíka, Ivana dorazila včas abych ji kousek nechal, protože králíka má ráda. Ale chtěl jsem aby byla dobře naladěná na práci tak jsem ji jedno stehno přepustil. Dorazil jsem se koláčem.
Rita dopekla králíka, Ivana dorazila včas abych ji kousek nechal, protože králíka má ráda. Ale chtěl jsem aby byla dobře naladěná na práci tak jsem ji jedno stehno přepustil. Dorazil jsem se koláčem. Malým kouskem. Pak jsme dali kafe a začali pracovat na dalším dílu „vyvolávače.”Sice ještě nevíme zcela určitě, zda a kdy se bude točit pokračování, ale protože věříme, tak jsme si vymysleli další příběh, samozřejmě podle skutečných postav. Podle tradice. Historky dodávám já, pak se dělá koktejl. To znamená, že se smíchá několik různých postav aby bylo zcela jasné, že se v nich nikdo nepozná, ale základ je zcela pravdivý.
Jako vždy jsme se u práce bavili. Dopsali jsme příběh a začali dělat takovou mapu postav, které budou v seriálu účinkovat. Tak trochu jsme je dělali podle charakteristik herců, kteří účinkovali v pilotním díle. Jak se nám herci jevili. Docela zábava. Nikdy mě nenapadlo, že se budu zabývat tím, že třeba pro herce budu vymýšlet i určitý model, který on si samozřejmě upraví a pak bude na tom základě improvizovat, aby to bylo co nejvěrohodnější. Konečně, v pilotním dílu se nám ty postavy tak trochu vyprofilovaly a teď jim dáme víc tvaru.
Jak jsem se dozvěděl, snad se na jaře bude reprízovat na ČT 2 „Ze závislosti do nezávislosti a v létě by se mohly, ale také nemusely vysílat díly, které ještě nebyly vysílány. Ty co jsme natočili letos v červnu. Tak doufám. Ale je pravdou, že pokud mě něco teď skutečně bere, je to „Vyvolávač emocí.” Jak jsem dnes s Ivanou psali, tak si uvědomuji možnosti, které to má. Sice moji přátelé, co tak hojně komentují jak na stránkách „Ze závislosti do nezávislosti,” tak „Rodina a já„ budou mít zcela určitě „kvalifikované připomínky” jak k mému vzdělání, charakteru, plus vzhledu. S tím jsem ovšem smířený. Závist a nenávist je vždy mocná emoce a úspěch jednoho, tyhle lidi mocně motivuje k projevení obou emocí.
Konečně paní ze Slovenska je marxistka, takže tu nevzrušuje něco tak malicherného, jako je smrtelný hřích a závist. Ona si konečně zracionalizuje, své útoky, mou hanebností, kterou tak ráda popisuje na svých blozích, kde mi dokonce doporučuje abych se léčil. Jako psychicky labilní člověk. Má skutečně péči o mou duši. Ale zdálo se mi z její reakce na Abíčku, že ji seriál o zvládání sporu trochu oslovil. Reagovala celkem nezvykle zprudka. V poslední době se pokoušela pod nickem „whistlebrower” se chovat jako že je nad věcí, uštědřovala mi „dobře míněné rady,” kterých jsem zcela nedbal. Já už jsem takový těžko vychovatelný. To už by ta paní mohla pochopit, sedm let se mi snaží dávat dobré rady, jak mám psát, jaké ženy si mám vybírat, jaká slova nepoužívat. Kantorský styl.
No já jsem ve svém dětství miloval jen některé učitelky. Ty, které jsem nemiloval, ty jsem většinou rozplakal. Paní ze Slovenska sice tvrdila že ji ne, ale jak její blog, tak její reakce naznačily, že se cítí dotčená. Velmi dotčená. Nemohu říci, že by mi to bylo líto. To opravdu ne. Čekal jsem několik týdnů, až vypadne z té blahosklonné poučovatelsko-hodnotící role, kdy jsem měl buď rovnou za pět, nebo když byl dobrý den, čtyři mínus. Sedíc za katedrou, známkovala mě o sto šest. Jak sem psal jinde. Vypadla a rozzuřila se. Má babička Jílková by poznamenala, že na každé prase se hřeje voda. Tak na paní ze Slovenska už se ohřála. Několik týdnů se mě pokoušela vytočit, psala, že mě snad předělá, ale jak se zdá, nakonec se kouzlo nepovedlo. Jo jo, jak říká má šéfová dr. Mráčková. „Mít psychoterapeutický výcvik poskytuje mnoho možností i mimo terapii.
Stejně tak někteří další lidé, kteří na Abíčku anonymně vystupují, pokoušejí se, celkem úspěšně rozbíjet, jakoukoliv smysluplnou diskusi, pod mými blogy, čímž mi sice poskytují hojně zábavy, ale zase jsou jiní, kteří tuhle jejich činnost nevidí stejně zábavně jako já. Konečně pokud se někdo chce bavit tím, že mění nicky a nemění styl a vystupuje jako hulvátský prase, proč mu tu zábavu nedopřát? Má-li za to paní ze Slovenska a další, že je to projev intelektu a ukázka vysokoškolského humoru, jak se tam mnozí kasají svým vzděláním, tak nemá smysl jim to brát. Mají-li za to, že mé pořady, blogy jsou projevem mé retardace a nízké mentální úrovně, kterou se mi stále pokoušejí podstrčit, nechť si užijí.
Dal jsem v pátek večer kafe s Daliborem Smolíkem. Tedy nejen kafe, ale i pizzu a kolu. Probrali jsme světa běh. S Daliborem, podobně jako s Radimem, se světa běh probírá náramně. Procestoval celý svět, mluví plynně anglicky, dost si toho i přečetl a komici z Abíčka, co mu nesahají ani po paty, si ještě dovolují z něj dělat srandu. Někdy i dost hrubě jak jsem si všiml. On je tak slušný, že se ohradí málokdy a pokud tak učiní, podle svého mínění až příliš. Což si já nemyslím. Tam kde Dalibor s ohrazováním končí, tam já začínám. Ale fakt je, že nemá plaveckou a dlaždičskou minulost jako já. Řekl bych že Dalibor má britské vychování.
Než jsme dali kafe a pizzu, Dalibor mi předtím pomohl vybrat kamerku a repráčky k PC, který jsem odvezl k Ritě, abych mohl používat nejen Skype, ale i přehrávat americké a britské filmy, které si nechávám posílat z Amazonu. Mají jiné kódování, takže na její DVD přehrávači nejdou přehrát, ale na PC, na Linuxu, zcela bez potíží. Konečně 22 palců širokoúhlý monitor, docela stačí. iMac to sice není, to je zcela jiná kvalita, ale občas si chci pustit film s takovým kódováním i když jsem u Rity. V angličtině, anglické titulky, luštím co hrdina míní, občas zastavím film a hledám ve slovníku, ale tím nasloucháním a zároveň souběžným čtením se lepší porozumění v angličtině. Po shlédnutí už začínám mít pocit, jako bych ho viděl dabovaný v češtině. Občas tedy.
Nakonec u westernů a válečných filmů, zas tak ta angličtina složitá není. Moc se mi líbil výraz „ayeaye„ v „Sink the Bismarck.” Pochopil jsem, že je to něco jako „yes.” Možná, námořnický slangový výraz pro, „Ano pane.” Asi odteď ve styku s Brity budu, abych vypadal „světově” ten výraz používat. Schválně co na to řeknou? Jenže Britové jsou nehorázně zdvořilí a ať člověk mluví sebemizerněji anglicky, stejně ho pochválí jak skvěle mluví. Britské filmy jsou mnohem snažší na poslech. Aspoň pro mne. Tedy v ty starší. Herci v nich mluví srozumitelně, dobře vyslovují, slangu je tam minimum. Ideální příležitost se naučit anglicky, tak jak v Británii nikdo nemluví, ale zase aspoň rozumím většinou i bez titulků. Jo jo, život je občas zábava.