Ukázka z připravovaného románu: Paradox abstinence – kapitola 20

Po rozhovoru s Honzou, vedl s ním Jindřich, jako obvykle vášnivou debatu. Samozřejmě v duchu. Zkoušel sám sebe přesvědčit, že co říkal je nesmysl.

Po rozhovoru s Honzou, vedl s ním Jindřich, jako obvykle vášnivou debatu. Samozřejmě v duchu. Zkoušel sám sebe přesvědčit, že co říkal je nesmysl. Pořád nemohl přijmout, že Magda nepotřebuje lekci, že jakákoliv lekce Magdě skončí vždy jen nemilosrdnou odvetou Magdy. Ještě netušil, že spor se nedá vyhrát. Tuhle pravdu slyšel na jednom jógovém semináři, v Písečnici v Orlických horách, kterého se účastnil. Trval týden a měl možnost se dozvědět mnoho zajímavých věcí. Ne s všemi souhlasil. Jako nesouhlasil s tím výrokem o sporu, který se nedá vyhrát, pouze zastavit. Nesouhlasil s tou krásnou doktorkou, která ho vyslovila v přednášce o důležitosti správné mezilidské komunikaci a pobaveně odmítala jeho námitky. Byl jeden z mála, kdo diskutoval. Všichni ostatní poslouchali, zapisovali si a mlčeli.

Na semináři vzbudil zájem, nejen při diskusi, ale i při předvádění Čandra Namaskár, neboli Pozdrav měsíce. Ptali se ho, kdo ho učil. Říkal. „Nikdo, sám.” Nelhal. Naučil se ho a když si myslel, že ho umí, ukázal ho na lekci jógy Honzovi. Honza mu jen zkontroloval provádění a schválil mu ho. Okoukal ten Pozdrav měsíci v jedné knížce a zaujal ho. Seminář byl víc než o józe samotné, spíše o využití jógových technik v rehabilitaci a pořádala ho odborná společnost. Bylo tam spousta mladých žen, ty měly převahu, několik mužů včetně Jindřicha, a protože ostychem rozhodně v přítomnosti mladých žen netrpěl, byl vidět i slyšet. Hned první den se mu tam líbilo.

Vysloužil si dost velkou pozornost, díky svému věku, řečem a pohybovému nadání. Když nakonec na sebe prozradil, že cvičí něco přes rok, a cvičí z toho důvodu, že si myslí že mu Jóga prospěje v životě v abstinenci. Stal se na čas středem pozornosti. Dal vědět, že abstinuje od alkoholu, tak drog. Kupodivu našel obdivovatelky. Na tomhle semináři udělal zajímavou zkušenost. Pro mnohé ženy jeho minulost nebyla odpudivá, ale spíše romantická. Vyptávaly se, dávaly najevo zájem. Zájem i jistý obdiv.

Díky veřejné polemice vzbudil také zájem o svou osobu u krásné doktorky. přestávce se u něj zastavila, představila se mu a pochválila ho za aktivitu. Zjistil, že se jmenuje Pavla. Odpoledne, po přednáškách a programu, kdy bylo volno se ho Pavla zeptala jestli by se nešel projít. Podivil se, protože měl za to, že taková kráska si může vybírat a nepotřebuje jako společníka abstinujícího alkoholika.

Podívala se po něm a jen řekla. „Nech si ten mindrák!” Nechal si ho. Vyndala mapu a chvíli se do ní dívala. Pak řekla. „Kousek odsud je přehradní jezero, asi patnáct kilometrů. Dokážeš tam dojít?” Ušklíbl se, „když tak dostanu první pomoc a přiletí vrtulník jako záchranka.” Netušila, že je zvyklý chodit a poměrně dost velké vzdálenosti. Nijak se tomu nevěnoval pravidelně, ale nebylo pro něj problém doprovodit z venkovské zábavy děvče domů, opačným směrem než bydlel a potom zase pěšky zpět. Moudře si to nechal pro sebe. Rád překvapoval.

Vyrazili ostrou chůzí, jak měl rád. Rozhovor se odehrával v obvyklém duchu. Ona povídala, on lakonicky přisvědčoval. Asi po půl hodině mu zazvonil telefon. Byla to Vlasta. Ptala se jak se má. Trochu zpomalil, nechal Pavlu jít o kus ve předu a vyprávěl Vlastě o semináři. Že je na procházce s mladou ženou si nechal pro sebe. Vlasta za chvíli končila, povzdechem, že se jí stýská, ujistil ji, že se mu také stýská a dohonil Pavlu. „Manželka?” Zeptala se. „Ne, milá.” Podívala se po něm. „Aha přítelkyne. Jsi svobodný, nebo rozvedený?” Vyptávala se. „Rozvedený, dvakrát.” Tahle informace ji překvapila. „Netroškaříš.A proč milá?” Odsekl ji. „Protože, když s někým žiji, spím s ním, tak to není žádná přítelkyně, je to má milá.” Usmála se na něj. „Trochu prchlivý chlapec. Nemají to s tebou tvé milé asi jednoduché. Ale je hezké jak jim říkáš. Ani nevím jestli o mě někdy nějaký chlap mluvil jako o milé.”

Uklidnil se a usoudil, že bude lepší, když ji něco málo řekne. Popsal ji své dvě manželství a důvody k rozvodu. Zmínka o dceři, kterou nemůže vídat ji evidentně rozesmutněla. Překvapivě se nezeptala, co Magdě provedl. Jen řekla. „Tvá bývalá žena je podle všeho, co říkáš, hysterka. Té se nezavděčíš nikdy a ničím, kdyby si ji nabídl cokoliv, bude jí to málo. ” Pokračovala. „Co na to tvůj terapeut? Pak se zeptala. Jak se jmenuje?” Řekl jméno. „Cože, Honza Laterán? S tím jsem byla v psychoterapeutickém výcviku.” Jindřich se zarazil. „Vy se znáte?” Pavla se na něj znovu usmála, tak nějak hodně žensky a řekla známe. „Honza je zvláštní člověk, ty jsi zvláštní člověk, tak jste se potkali a bude to asi dobře.”

Jindřich se opět zklidnil, Trochu zadrhnutě se zeptal, nevěděl pořád jestli ji má vykat, nebo tykat. „Stýkáte se spolu? Pavla si všimla jeho zadrhnutí, poznamenala. „Na Józe, v posteli a na chatu, v terapii si lidi, jak jsem si všimla, tykají. Jsme spolu na semináři, klidně mi tykej. „Jasně Pavlo” Usmál se na ni, „ teď se budu ptát já. Jsi vdaná?” Odpověděla. „Nejsem, dlouho jsem měla poměr se ženatým kolegou, skončilo to a jsem sama. Nejsou chlapi na vztah, jsou chlapi do postele, ale ne na lásku.” Hořkost zněla z jejích slov. Jindřich mlčel, nečekal takovou míru důvěry.

Víc k tomu neřekla, nechtěl se vyptávat. Až koncem semináře se dozvěděl, že ten vztah trval skoro deset let, deset let věřila, že se rozvede, byl o mnoho let starší, než pochopila, že se nerozvede, že mu vyhovuje mít na pracovišti milenku a kolegyni, která za něj bere všechny nepříjemnosti na sebe. Dávala hodně a brala málo, chtěla víc a nakonec nedostala nic. Jako terapeutka měla skvělou pověst, osobní život ji moc nevycházel. Na seminář byla pozvaná jako lektorka a zároveň byla jako účastnice, protože ji Jóga osobně zajímala.

Došli k jezeru, sedli do malé zátoky a dívali se na vodu. Pavla na rozdíl od Jindřicha měla sebou nejen mapu, ale i čaj a svačinu. Byl začátek podzimu a slunce svítilo. Jindřich dostal nápad, že se vykoupe. Naprosto klidně se svlékl do naha a skočil do vody. Plaval doprostřed nádrže, otočil se a zjistil, že Pavla plave za ním. Doplavala k němu, řekla: „nestydo, ani se nezeptáš jestli mi náhodou nevadí nahatej chlap.” Šlapala vodu a smála se. Jindřich si všiml, že na sobě nemá také nic. Vzrušilo ho to i v té chladné vodě. Sáhl po ní a přitáhl ji k sobě. „Hmm, tak nevím, kdo je tu větší nestyda?” Vzala ho kolem krku, beze slova se přitiskla, pak se pustila a plavala zpátky.

Doplavala na břeh, zůstala nahá na slunci, když se jí pokusil Jindřich dotknout, pleskla ho po ruce. „To byla kamaráde jen chvilková slabost.” Bylo vidět, že svá slova myslí vážně. Jindřich se urazil, oblékl, Pavla se také oblékla. Vlhké tričko zdůrazňovalo plná prsa. Dotázala se. „Půjdem zpátky?” Jindřich přikývl. Další otázka zněla. „Pán tvorstva je uražený, že nebylo po jeho?” Jindřich ji odpověděl. „Jsi krásná a chtěl jsem tě.” Pavla se k němu přiblížila: „Už nechceš?” Hrála si s sním, jak si některé ženy umí hrát. Jindřich neřekl nic, vyrazil napřed. Dohonila ho, vzala za ruku, usmála se na něj. „Jsem ráda, že nejsi násilník.” Jindřich se po ní udiveně podíval. „Znásilnit ženskou, co z toho? Ona řve strachy, on řve vztekem, že nechce být povolná, žádná zábava.” Pavla se zase usmála, „Jindřichu, věřím tomu, že ty jsi nikdy žádnou znásilnit nemusel.” Políbila ho a dodala. „Na všechno je dost času.”

Došli beze dalších slov do penzionu, kde se seminář konal. Jindřich měl hlad, šel do restaurace a dal si jídlo mimo zaplacenou večeři. Pak se sebral a šel na pokoj. Bydlel sám. Natáhl se na postel a nechal si hlavou běžet obrazy z uplynulého odpoledne. Vzdechl, protože žil v přesvědčení, že to bylo hezké odpoledne, ale asi jen odpoledne. Usnul, probudil se za hodinu a zjistil, že se podává večeře. V jídelně se pozdravil s několika účastníky, které si pamatoval. Sedl ke stolu a z ničeho nic se objevila po jeho levé ruce Pavla. „Máš tu volno?” Přikývl. Sedla si proti němu. „Nemrač se, úsměv ti sluší víc.”

K jejich stolu si sedly ještě dvě další ženy, zdálo se, že se s Pavlou znají, protože povídaly evidentně o nějakých dávnějších setkáních. Také lékařky. Jak už to bývá, ženy se bavily, Jindřich mlčel. Nenacházel ve jejich řeči skulinu aby se mohl přidat. Dojedl, vypil Kofolu a rozloučil se. Nijak ho nezdržovaly, tedy odešel. Neměl chuť ten večer se pokoušet o cokoliv dalšího. Říkal si, že bude lepší se držet zpátky. Dorazil na pokoj, dal si sprchu, vyndal si notebook a napsal Vlastě. Pak se natáhl a zíral do stropu.

Zírání do stropu ho pomalu přestávalo bavit a přemýšlel o něčem, co by mohlo být zajímavější. Najednou klepání na dveře. Ty se otevřely, než stačil říct dál a nakoukla Pavla. „Jsem tu správně, na recepci nelhali. Prý tu bydlíš sám, tak se jdi podívat jak se ti vede.” Jindřich zůstal ležet. Pavla poznamenala. „Když vstoupí dáma do místnosti, muž povstane. To tě v tanečních neučili?” Jindřich se ušklíbnul. „ V tanečních mě naučili pouze dvě věci. Mazurku a pít rum, na víc nestačili.” Pavla se přiblížila k posteli, chvíli váhala, pak řekla: „Aspoň se posuň, když už chceš debatovat v leže!” lehla si vedle něj, voněla po sprše. Pleskla ho po šmátrající ruce. „Zatím nesahat. Chci s tebou mluvit.”

Z ničeho nic se k němu přitulila a řekla něco, co Jindřicha překvapilo. „Jindřichu, jak sem tě viděla v tom davu těch slepic, říkala jsem si, tenhle chlápek by si mě mohl všimnout. A ty sis mě všiml. Jenže je blbý, že se znám s Honzou, ty jsi jeho pacient, a bojím se, že mě budeš víc vnímat jako doktorku, než jako milou. A navíc, tady to může začít a tady to musí skončit!” Jindřich ji beze slova vzal, přetočil přes sebe ke zdi, se slovy: „Aby si mi nezdrhla” a začal ji líbat a svlékat. Jen hlesla: „Mohl by si třeba zhasnout a zamknout,” Stáhl z ní oblečení, hladil ji a líbal po celém těle. Mlčela, už neříkala nic, jen tiše sténala. Světlo i nezamčené dveře ji přestaly zajímat.