Piji kafe, k tomu píši blog, a pořád ještě odpočívám. Odpočinek mi prospívá. Dnes mám dvě skupiny, v pátek jdu do blázince jen na odpolední program, což bych měl zvládnout bez nějakých potíží.
Piji kafe, k tomu píši blog, a pořád ještě odpočívám. Odpočinek mi prospívá. Dnes mám dvě skupiny, v pátek jdu do blázince jen na odpolední program, což bych měl zvládnout bez nějakých potíží. I když jeden nikdy neví. Ale nebudu se zabývat potížemi, které ještě nenastaly.
Na pohádky jsem se nedíval, ani na staré, ani na nové. Mimo úterý, kdy jsem skutečně vyrazil na pohádku jménem „Hobit.” Líbila se mi. Tesco na Smíchově bylo nezvykle klidné, všechny obchody, mimo kina byly zavřené a kupodivu ani na samotný film nebyl nějaký nával. Kino bylo spíš prázdné. Nevadilo mi to. Byl klid a vydržel jsem bez hnutí celé dvě a půl hodiny, co film trval.
Píši si svůj román, připadá mi to, že je to jak na pokračování. Píši a napadají mě různé události a pocity, které se snažím poctivě zabudovat. Jenže napsat všechno, udělám z toho čtyřdílný, víc jak tisíci stránkový nečitelný popis událostí. Ale jak píši, tak si hodně věcí vybavuji. Což je asi normální.
Povídal jsem si o tom na Skypu v noci s Ivanou Sovišovou, která četla některé ukázky. Napřed mi říkala, že bych tam měl vypíchnout víc jakoby ty potíže s abstinencí, tíhu té abstinence. Tak ji říkám: „Teta vy jste racionální, máte dobrý nápady, jenže já nepíší o tíze abstinence, ale o paradoxu abstinence. Jindřich nepije, což si v takovém případě většina lidí říká a ptá se: „Na co naříká? Nic mu neschází, má ženskou, peníze vydělává, tak na co naříká, co si stěžuje?
A on se přitom musí vyrovnat s celou zátěží z dětství, matkou psychotičkou, otcem opilcem, s mindráky, flashbacky, se svou neschopností udržet běžný vztah. Ze ztrátou dítěte, s opovržením těch, které jsou mu nejbližší, jako třeba jeho žena. S tím se člověk nevyrovná za den, že si řekne, „Abstinuji, dobře žiji. ”
Myslím, že psát v každé kapitole, o tom jak je těžké se vyrovnávat s chutěmi, vypichovat to, by znamenalo říkat, že se jedná jen o potíže s pitím, drogami, nebo fetováním. Jenže závislost je o potížích s celým životem. A s tím se ten Jindřich, stejně jako všichni ostatní musí vyrovnat a omezit se na to že když abstinuji, dobře žiji, znamená neříkat celou pravdu. Ono, když jsem v osmé kapitole popsal některé ty abstinenční potíže, na což jsem Ivanu upozornil, tak to stačilo. Dva lidé ji okamžitě okomentovali a přidali svou zkušenost.
Jako většina abstinujících závislých mám podobnou zkušenost jako fiktivní Jindřich. Ony se ty potíže od sebe tak neliší. Podobně jako v při životě s drogami, kde se vše odehrává jako přes kopírák, tak i ve vyrovnávání se z následky se mnohé odehrává jako přes kopírák, stejně tak při rozvodech, nebo jiných dramatických událostech. Jako každý jiný i Jindřich musí projít tou platbou dluhu, který vzniká tím totálním způsobem života na dluh, který reprezentuje život s drogami. Mám na mysli nejen alkohol, ale i drogy a hazardní hru. Závislý nadělá dluhy a musí je do halíře zaplatit. Někdy zaplatí i dluhy, které neudělal. Jen on sám a nikdo jiný.
Ve střízlivosti, bez té berličky si to všechno prožije, všechny ty radosti a strasti, které střízlivý pohled na sebe, na svou minulost na svou schopnost, nebo neschopnost přináší. Paradoxně, nejvíc potíží zažívá právě střízlivý, když ho dohání minulost, dluhy z minulosti, chování v minulosti, následky z toho všeho. Nepije, nefetuje, nehraje a přesto má potíže třeba se ženou, s nařízenými, s chutěmi, s nestabilitou, s tím vším se musí pro tuhle chvíli vyrovnat bez své drogy. Sám, nikdo to za něj neudělá. 🙂
Proto říkám pacientům. „Neomlouvejte se do nekonečna a nechtějte napravovat, aby jste se vykoupili ze svých vin. Protože budete muset tím vším projít jen vy sami. Vy sami jste se do těch potíží dostali, vy sami se z nich budete muset dostat a vy sami budete muset všechno zaplatit a když zaplatíte, nejste dlužni a nemusíte se do nekonečna omlouvat. Přesto, že si mnozí myslí, a mnozí i říkají, že by jste měli. Jenže vaše neustálé omlouvání jim slouží jen jako způsob manipulace aby vás mohli za pomoci pocitu viny ovládat.
Člověk zaplatí své dluhy, pokud abstinuje dost dlouho, zaplatí je všechny do halíře a osvobodí se. V tom je abstinence výhodná. Být svobodný, znamená ten paradox, že svoboda obsahuje odpovědnost a tím pádem dost velkou námahu ve způsobu života. Jenže sám za sebe říkám. „Neměnil bych.” Kdokoliv se naučí zvládat námahu, kupodivu žije pohodlně.” Tohle je další paradox. Poměrně příjemný. ”
Jo tak jsem se rozpovídal, ale asi musel. Psát mě baví a díky tomu se otevírají vzpomínky na věci dávno minulé, zasuté, vynořují se a je mi při nich dobře. Nakonec nemám jen dramatické vzpomínky, ale i velmi hezké a ty vyplouvají na povrch. Jak jsem říkal Ivaně. „Nakonec, není pro mne psaní terapie, tu mám dávno za sebou a tam jsem si všechny trauma vyřešil, tady při psaní vzpomínám na dvacet osm let, kdy jsem většinou zažíval úspěch, když předtím jsem zažíval mnoho let většinou neúspěch. I to je jistý paradox. Tak uvidíme, kam se Jindřich se svým životem v abstinenci dostane. Jo Jo 🙂