Dorazil jsem ráno se mírným zpožděním do blázince. MHD, jelo jako ve svátek.
Nejsem z toho nijak nadšený. Svátek, ač byl pracovní den.
Dorazil jsem ráno se mírným zpožděním do blázince. MHD, jelo jako ve svátek.
Nejsem z toho nijak nadšený. Svátek, ač byl pracovní den.
Zřejmě páni usoudili, že těch, co půjde do práce je zanedbatelné množství.
Takže se na tohle musím připravit v pondělí. Nejsem z toho nijak nadšený.
Dopravní podnik mě nutí cestovat o víc jak půlhodinu déle. Jo jo, zase někdo
neuvažuje.
Začal jsem si vymýšlet jídla. Nechci mít dietu tak jednotvárnou, takže
jsem oprášil své kuchařské umění zkouším kombinovat různé ingredience, jako
maso, fazole, rajčata, papriky a k tomu vajíčka. Dnes jsem udělal čočkový
salát, lehce jsem ho obměnil. Chutnal, jak mě, tak mé lásce, která ke mě
přišla hledat klid pro svou tvůrčí práci. Nevím jestli ho najde, neb ji
pouštím z Youtube bigbít a jazz, protože hudba prý uvolňuje mysl a podporuje
kreativitu. Tedy někteří říkají. Zatím má láska neprotestuje. Zítra mám
jednu klientku a potom se mohu klidně věnovat vaření fazolí, masa a
vytváření něčeho, co sám neumím pojmenovat, ale sám jsem zvědavý, co z toho
vyjde.
Nebojím se experimentovat. Spoléhám na skutečnost, že všechny ingredience
jsou jedlé, tedy, když se smíchají, bude konečný výsledek také jedlý. I když
prý není dobré některé potraviny míchat, protože pak se po nich tloustne,
ale experimentuji s tou dietou, takže uvidíme.
Nakonec, člověk, který mě vlastně k tomu experimentu inspiroval, sám také
experimentuje. Občas když si toho Timothy Ferrise čtu, říkám, jak to bude
fungovat až mu bude přes padesát. Zatím podle toho, co říká, je v pořádku.
Jenže je fakt, že jsem ze sebou už také pár experimentů udělal. Ale
stejně, ať člověk žije sebelepším způsobem, živý ze života nevyvázne. Dříve
nebo později. To jen naivové mají pocit, že tu budou věčně. Četl jsem dnes,
že lidé se asi za dvě generace budou dožívat sto padesát let. Jo, kdyby je
člověk měl šanci prožít v kondici a při smyslech, ale když si představím, že
tak polovinu toho času by měl prožít třeba v demenci, nebo v těžkých
chorobách, pak nevím, jestli by to mnoho lidí bavilo.
Teď se mi zdá, že by mě to mohlo bavit, ale být třeba odkázaný na milost
jiných tolik let, nevím nevím. Mě by tak bavil ten elfí život, kdy Elf se
neopotřebovává tělesně, ale spíše odchází do Mandosových síní, když je
unavený světem a tam čeká na konec světa. Doufal bych, že pak by mě třeba
bavilo být tady klidně i tři tisíce let. No, tohle je jen v oblasti snů.
Právě, jestli by mě bavilo se tři tisíce let dívat na stále stejné lidské
chyby, vášně, tři tisíce let se zamilovávat, opouštět, být opouštěn. Další
podobné věci.
Ono občas stačí, že dvacet let poslouchám stále stejné řeči, vyvracím
stále stejné bludy, přesvědčuji lidi, kteří se jen velmi těžko k něčemu dají
přesvědčit. Ani jejich problémy, bolesti, vztahy je někdy nedonutí, cokoliv
změnit, ani něco málo ne. Stačí, když tak někdy mluvím s lidmi, kteří
říkají. „Ano já vím, že bych měl cvičit, já čekám až mě něco nakopne,
protože když mě to pak nakopne, pak už jedu.” Tohle je autentický
výrok, nikoliv pacienta, ale člověka, který není ani pacient, ani klient,
ani závislý. On ví, že potřebuje, přesto pro sebe nic neudělá a čeká na
zázrak.
Jsou tací, co říkají, že začnou, až k tomu dozrají a pak se rozhodnou
sami. Tohle je tak krásná racionalizace, která nemá chybu. Ovšem netýká se
to jen cvičení, ale třeba práce na diplomce, nebo na něčem, co jim poskytuje
obživu, tedy podstatně lepší obživu a ti lidé vždy najdou důvod, proč dělat
něco jiného, aby si mohli stěžovat, že mají málo peněz, díky tomu je neberou
mnozí kolem nich dost vážně.
Tedy já jsem taky docela líný, někdy dokonce cíleně, jen tak si sedím,
pouštím si jako dnes večer muziku z dob Semaforu a Osvobozeného divadla, pak
k tomu střihnu nějakou romantiku od Václava Neckáře a trochu rokenrolu od
Rolling Stone. Jako třeba Satisfaction, nebo Lady Jane. Abych nebyl pořád
tak romanticky a nostalgicky naladěn. Jenže je noc a pustit si něco
odvazujícího, tedy aby to bylo na odvaz, bych to musel pustit patřičně
nahlas, A to by mě asi sousedi, co sdílí se mnou dům, neměli moc rádi.
Vzdychám tady a má láska se mě ptá, co vzdychám, tak ji říkám, že jsem
vůbec nechtěl psát blog, a vlastně je mi divný, že už mám sedmdesát řádků.
Tak se ptá, jestli ji nechci napsat práci. Uhodla, nechci, jen ať se dře a
maká. Práce šlechtí člověka a za tohle by ji mohli jednou i platit. Věčně tu
nebudu, dědit taky nebude asi co, tak se musí starat, nakonec, ani teď se o
ni nehodlám starat. Stačí, že ji uvařím fazole a nějaké maso k tomu. Chodí
ke mě odpočívat a docela se ji ten odpočinek vede. Taky si budu muset najít
nějaké místo, kam budu chodit odpočívat.
Ale, všude dobře, doma nejlépe. Nejlíp se mi odpočívá doma a to vaření je
zábava. Tedy pro mne. Ne moc často, jednou dvakrát týdně, něco vymyslet,
udělat, pozorovat, co to se strávníkem udělá. Já jím všechno, vybíravý
nejsem a pokud nic nepřipálím, tak sním všechno, co jsem si navařil. Má
láska taky. Je ráda, že nemusí nic dělat, tak aspoň chválí. Chválí dobře a
nahlas. Mytí nádobí mě uklidňuje, takže jsem vlastně docela spokojený chlap.
Jo jo. A písnička na konec, jedna z mých oblíbených. Pro mé čtenářky.
🙂