Rychle a snadno to nejde

Probudil mě ráno mobil zprávou, co mi oznámila: „Zaspala jsem.” Měla přijet má láska v devět, neb v poledne prý musí za neodkladnými záležitostmi.

Probudil mě ráno mobil zprávou, co mi oznámila: „Zaspala jsem.” Měla přijet má láska v devět, neb v poledne prý musí za neodkladnými záležitostmi. V klidu jsem odpověděl: „Aspoň ses vyspala, otočil jsem se na druhý bok a spal dále. S tím, že tedy nedorazí. Leč já mínil má láska udělala zcela něco jiného. Dorazila. Sice o hodinu později, ale co je hodina zpoždění, když se válím v posteli. V třiceti minusovém mrazu by to byla jiná pohádka, ale takhle?

Místo tří hodin, jsme byli spolu jen dvě. Chtěla mi zabavit tři knížky, jenže jsem ji vysvětlil, že knihovna by to neunesla, má duše lakomá také ne, a že si klidně může tu literaturu číst při svých návštěvách u mne. Smířila se s tím. Nerad půjčuji knihy, tohoto druhu, vždy přes veškeré ujišťování žadatelů, pokud jsem jim vyhověl, jsem o ty knihy přišel. Dal jsem je na vyhrazené místo, řekl: „Tady je máš, aspoň budeš mít důvod sem chodit a dělat mi společnost.

Doprovodil jsem ji k tramvaji, „velkoryse,” protože jsem si potřeboval nakoupit. Kapitalističtí „vydřiduši” měli v Bille otevřeno, což ji hodně překvapilo. Mne ne, já byl spokojený. Pochopitelně levicová fronta se bude zasazovat o uzavírání obchodů ve svátky, jenže levicová fronta si stále dělá starosti, tam kde nemá. Zdravotní sestry a policajti, nádražáci a mnozí další ti také pracují přes svátky. Nikdo jim neříká, že by neměli, jen ať si někdo zkusí říct, že by v neděli neměly jezdit vlaky, autobusy, nebo MHD. To by asi ta levicová fronta čuměla, když by přišla do nemocnice a řekli by jim, „Až zítra soudruzi, až zítra, to víte, jsme také pracující a máme právo na svátek.”

To vždycky nějakého idiotského zachránce pracujících něco napadne a už ví co je správné. Ano, je psáno: „Pomni abys světil den sváteční! Jenže jak už jsem řekl. I dobytku v den sváteční sedlák dal nažrat. Postaral se o to, co je nutné. Vůbec nehodlám diskutovat o tom, že lidé mají právo na odpočinek, ale občas si dny odpočinku vyberou jindy, než je státem určeno. Tak už to chodí. Nakonec, co si tak pamatuji, mnozí z nás, u plavby byli nespokojeni, když třeba v neděli nemohli vyrazit, protože přišli o nedělní příplatek, že by loď zastavila jen proto, že je neděle, to nikomu ani na mysl nepřišlo. Jo spasitelé lidstva. V úterý to bylo víc jak dva tisíce let, co se Spasitel narodil. Jeden myslím stačí, víc jich není třeba, hlavně ne těch lidských.

Vyprávěl jsem dnes své lásce něco málo ze svého pobytu v Blatnici. Zaujala ji postava kováře. Ten nade mnou celou tu dobu držel protektorskou ruku.Byl to báječný chlap. Líbilo se mi jak, jako umělkyně, hned v té postavě kováře viděla mystiku. Myslím, že kováři své řemeslo jako mystiku nevnímají, spíše jako umění a dřinu. Sice takové ty pohádky o všech těch lidech pracující s ocelí a železem, jako kováři, mečíři, kolují, ale pár jich znám a oni sami by se tomu asi vysmáli. Dělat se železem je umění, občas tajemství, protože ne všechno mistr vykecá, konkurence nespí, postupy se neprozrazují. Aspoň ne každému. Ale mystického v tom nic není, jen rádoby filozofové z New Age, rádi takhle „meditují.” Inu proč ne, nikomu to neškodí, jen mi sem tam přijdou legrační.

Já to mám v téhle oblasti dost blbý, tedy z jejich hlediska. Já vím, co obnáší práce se železem, s plechem i dřevem, jaká je dřina s se všemi těmi materiály, které je potřeba zpracovat. Jistě, pokud s tím pracuje sochař, zlatník, nebo jiné umělecké povolání, musí k tomu být ještě něco navíc, než jen řemeslná zručnost. To už jsou ty věci mezi nebem a zemí, kdy člověk tvoří a vlastně doufá, že udělá to, co viděl třeba ve snu. Ale o tomhle asi vědí výtvarní umělci svoje. Ono mnozí tohle tak nějak mysticky prožívají, jestli jim dobře rozumím.

Já bohužel, nebo naštěstí umělec nejsem, ani se za něj nepovažuji, takže vnímám ty řemesla, jak jsem napsal dříve. Jako umění a dřinu, ale té dřiny v té komerční kovařině je víc než dost. No, měl jsem možnost být ledasčím, mnozí hlupáci se mi proto posmívali, jenže díky tomu jsem také měl možnost poznat práci člověka z nejrůznějších stran. A nestydět se zani, jak je dnes zvykem považovat vyučené za podřadné hlupce, ale je zajímavé, že ti „velikáni ducha” když dojde na lámání chleba, najednou ty řemeslníky potřebují. Své děti by ovšem řemeslu učit nedali.

Bohužel, jak se ukazuje, za pár let i vysokoškoláci, hlavně těch veledůležitých oborů, jako třeba genderová studia, ti budou makat někde jako instalatéři, nebo prát prádlo pro bohaté paní, protože jednoduše tenhle stát se nebude schopen o všechny výzkumníky v genderu, antropologii, nebo výuce dospělých postarat, tím, že jim dá práci. No a pokud přijdou do soukromé firmy, nijak velké, budou muset umět víc, než asertivně si říct o peníze. Dokonce na nich budou chtít dělat věci, které budou urážet jejich útlocit a budou mít pocit, že jim někdo narušuje jejich lidská práva.

Ale tohle mě už asi zas tolik trápit nemusí, mé dcery asi také ne. Nakonec ty dvě starší Petra i Katka si musely projít školou života, stejně jako Babeta. Všechny začínaly v obchodě, jako prodavačky. I s tím dosaženým vzděláním. Staraly se a jak se zdá, staraly se dobře. Vůbec si nemyslím, že jim práce nějak uškodila. Spíš naopak, to jen do sebe zahledění rodiče, touží po tom, aby jejich děti jim dělaly radost a plnily jim všechny jejich rodičovské sny. Naštěstí, život většinou, jak ty rodiče, tak ty děti vyvede snadno a rychle z iluzí o snadném životě a rychlém bezpracném zbohatnutí.