Zjišťuji, že se občas stává z komentářů pod blogy spíše chat, než diskuse o samotném blogu. Pokud se lidé vyjadřují k blogu kriticky, souhlasně, nesouhlasně, je to dobře.
Zjišťuji, že se občas stává z komentářů pod blogy spíše chat, než diskuse o samotném blogu. Pokud se lidé vyjadřují k blogu kriticky, souhlasně, nesouhlasně, je to dobře. Pokud jeden druhého korigují, mne samotného upozorňují na gramatické nebo i faktické chyby až do té chvíle je vše v pořádku. Stejně, tak je v pořádku, že diskutují o nejrůznějších lidských otázkách mezi sebou. Stejně tak sem patří dotazy na chování lidí, vzpomínky vyvolané emocemi na mládí. Ale zacházet do popisu toho co mám na zahrádce, jestli kvetou kytky a nebo jiné podobné záležitosti, pak se z toho stává skutečně chat, plkárna, kde se plká a vlastně o ničem nediskutuje.
Nijak mi nevadí upozornění na faktické chyby, třeba jak píší jméno Marilyn. Tak jak jsem ho napsal teď, je správně. Tedy mi docela vyhovuje, když mě někdo opraví. Samozřejmě, mnohdy může taková oprava být jen záminkou k zesměšnění. Ale většinou jsem dalek toho abych takové upozornění, tak vnímal. Problémem některých lidí bývá skutečnost, že upozornění na omyl berou jako útok na svou osobu. Upozornění na omyl v mnohých vyvolává agresivní chování až takového druhu, že vnímají upozorňujícího člověka jako svého nepřítele. Což se nakonec otočí proti nim samým.
V mnohých komentářích se odrážejí různé názory na cokoliv. Může si kdokoliv, cokoliv myslet o mém pohledu na osobní odpovědnost za sebe samého. Může namítat, že jsou lidé, kteří to nedokáží. Ano jsou, ale těch je tak málo, že jsou chráněni zákonem a mají opatrovníka. U všech ostatních je to z mého pohledu jen lenost, nebo neochota něco změnit. Mluvím o dospělých lidech.
Stejně tak si může myslet, že nejsem kompetentní se vyjadřovat k ekonomickým otázkám. Pochopitelně být ekonomem, kdy se daří je zřejmě docela dost snadné. Ale být ekonomem v dobách kdy se nedaří je už asi obtížnější. Chybička je zřejmě v tom, že ideální modely nejsou uplatitelné. Spíše funguje teorie chaosu. Zrovna tak i v klimatologii a ekologii, energetice. Nic není tak, jak se někteří vševědi snaží nám namluvit
Zdá se mi, že o tom všem se dá diskutovat bez osobního urážení a bez ironie. Ironie je nejmocnější zbraň slabých. Pochybuje-li o tom někdo, pak zřejmě málo četl nejen moje úvahy o manipulaci, ale i jiné materiály. Málo sledoval lidi, kteří tento způsob komunikace používají. Shazování za pomoci ironie používají lidé, ne příliš jistí si sami sebou. Z toho důvodu potřebují oslabit toho druhého. V asertivitě, především v případě nácviku se ironie nedoporučuje. Vyvolává agresivitu. Ani asertivita, stejně jako jiné psychologické motivační, nebo zátěž zvládající nácviky nejsou samospasitelné. Mohou napomoci k získání větší jistoty. Nic víc, nic méně.
V komentářích se objevují nejrůznější pochybnost a někdy nekritický odiv. Lidé mají touhu po nekonfliktním způsobu života a domnívají se, že terapeuti žijí takovým způsobem. Mýlí se. Terapeuti žijí většinou velmi konfliktním způsobem, protože jedině život v konfliktu dává možnost k růstu, k poučení, objevení možností a příležitostí. Setkání terapeutů většinou bývají velmi bouřlivá, protože vždy se najde nějaký buřič, kacíř, který naruší onu idylku, jež se i někteří terapeuti pokoušejí mylně budovat. Dobrý terapeut jednoduše umí diskutovat se zápalem, který mnohé pobuřuje.
Kdysi mě okouzlovala terapie rogeriánského typu. Taková bezhraniční, klienta akceptující terapie, kdy terapeut, nedává návody, nehodnotí, přijímá klienta bez předsudků. Terapeut není expert, je průvodce. Metoda je to velmi účinná, ale v případě závislých se moc neosvědčuje. I když jsem byl mnohými kolegyněmi,které o ni slyšely, četly, viděly, přesvědčován, jak je pro závislé dobrá. Diskuse s kolegyněmi vždy byla bouřlivá. Ne všechny ji snášely.
Ty které neunášely zátěž, mě měly za osobního nepřítele. Ty ostatní, jako třeba moje šéfová, a některé další dokázaly nakonec z těch diskusí, podobně jako já, vyvodit poučení a závěr. Závěr výhodný pro pacienty a klienty. Problém zaujatých lidí je v tom, že neumí přijmout jiný názor, než jako projev nepřátelství a projev neúcty ke své osobě. Nemám na mysli politickou korektnost. To není z mého hlediska způsob jak by se dalo diskutovat. Diskutovat se dá o faktech, nikoliv o pocitech. Jestliže se někdo cítí dehonestován tím, že je nazván černochem, cikánem a sám používá slova jako gadžo, bílý atd, pak zřejmě vyžaduje nějak něco víc. Já se nemyslím, že černoch, Cikán, muslim je něco víc než já bílý Evropan.
Nemohu s ním diskutovat o pravdivosti jeho pocitu, protože pocit je vždy pravdivý, ale mohu se rozhodnout jestli jeho pocity budu respektovat v tom smyslu, že se za ně budu cítit odpovědný, nebo pokrčím rameny a řeknu. „Chápu, že máte právo požadovat změnu mého chování, ale nemáte nárok jej dosáhnout a za vaše pocity díky vašemu neúspěchu nejsem odpovědný. Nezměním svoje názory a chování z nich vyplývající jen proto aby jste se cítil lépe. ”
Nemám totiž zájem se nikomu omlouvat za to, že jsem křesťan, bílý Evropan, nemám hlad, není mi zima. Případně za to, že vyznávám jiné hodnoty než muslim, Cikán, nebo obyvatel rovníkové Afriky. Necpu mu svoje a nehodlám přijímat a přizpůsobovat se jeho. Pokud budu chtít žít v Saudské Arábii, asi se budu muset smířit s tím, že mají svoje pravidla a budou jejich dodržování na mě vyžadovat. Dokud nemám zájem žít v arabském světě islámské hodnoty a arabské zvyky jsou mi lhostejné. Mimo čirého zájmu, který mít mohu a také nemusím, se jimi nijak zvlášť nehodlám zabývat.
Docela klidně si ponechám právo komentovat jiný názor než je můj a docela klidně si myslím, že ani černí, ani Cikáni, muslimové v mé rodné zemi jednoduše nemohou mít žádné výjimky z pravidel a rozhodně se jim nemusí líbit kříže na kostele, do kterého chodím, ale to je asi tak všechno co s tím mohou dělat. Jestli moji spoluobčané se rozhodli opustit kořeny téhle civilizace a mají pro ně jen pohrdání, pak se s jejich pohrdáním pro ty kořeny také musím smířit. Ale rozhodně nebudu se tvářit, že jejich rozhodnutí je dobré a výhodné pro ně a pro další generace. Sice to neuvidím, neb nejsem nesmrtelný elf, ale ti co pohrdají tradicemi a pravidly z nich vyplývající, přivolávají na sebe jen zkázu. Jako terapeut tenhle fakt vidím dnes a denně.
Tak jsem se tak mírně chaoticky vyjádřil jak ke komentářům, i k různým otázkám dneška, které mě zajímají. Jen zopakuji. Komentáře jsou ke komentování, nikoliv k tomu, že lidé budou používat tenhle web jako chat. Mohou se domluvit, dát si mailovou adresu, jistě najdou možnost jak to udělat aby zde zůstali třeba v anonymitě a zde se prostě budou vyjadřovat ke všemu co v blogu je, nebo co podle nich v blogu chybí.