Dorazila klientka ke konzultaci a donesla palačinky. Hned jak odešla, jsem je snědl, byly dobré. Klienti nemají za povinnost něco nosit, ale pokud donesou něco tak dobrého, pak neváhám a nepohrdnu.
Dorazila klientka ke konzultaci a donesla palačinky. Hned jak odešla, jsem je snědl, byly dobré. Klienti nemají za povinnost něco nosit, ale pokud donesou něco tak dobrého, pak neváhám a nepohrdnu. Nakonec, vždy, když uvaří někdo jiný, pak nemusím vařit já a mohu klidně mlsat a v dobrém vzpomínat na dárce.
Venku je hezky, přemýšlím si o životě, nějak nemám potřebu komentovat politické dění. Nakonec, zdá se, že komentujících je víc než dost a tak raději si od nich něco přečtu, než abych se sám angažoval. Pro mne je daleko důležitější, že jsme se měl možnost zase vidět se svoji nejstarší dcerou a vnukem Dominikem, hezky jsme povídali. Pochlubil jsem se, že jsem domluvil kurs ve Znojmě s jednou svoji známou, která chtěla abych ji proškolil pracovníky. Dceru tyhle věci zajímají, protože si udělala v Anglii, nějaké vzdělávání v oblasti koučinku. Pravila, že by chtěla vidět, jak to dělám. Ve čtvrtek se jdu setkat s nějakými lidmi v televizi, zeptat se, co by ode mne a Ivany chtěli, co my jim můžeme nabídnout. Vedu holt, takový obyčejný život, bez nějakých neobyčejných událostí. Já ani nemám nijakou potřebu zažívat něco neobyčejného, extra dobrodružného.
Včera přišli k nám na pavilon noví pacienti, shodou okolností dva z nich sociální pracovníci v oblasti závislosti. Pobavil mě jejich postoj k mé osobě. Tihle lidé vždy přijdou s takovým jakoby nadhledem, přehledem s despektem, nejen ke mě ale i k ostatním členům týmu. Už ten jeden, pravil, že se těšil, že budou na pav.35 lepší terapeuti, než na pav.31. Zdá se, že vůbec si nechtějí všimnout, v jaké že se to ocitli situaci. Očekávají, že se k nim budeme chovat s nějaký zvláštním respektem, budou mít privilegia a snad dokonce, že s nimi budeme konzultovat potíže jiných pacientů. Tedy čekat můžou. Jeden z nich si okamžitě vysloužil elaborát, na téma :„Z jakého důvodu neposlouchám, co se říká?” Na odpoledním programu mi v závěrečné fázi, kdy se mohou pacienti vyjádřit k mé osobě, ironicky děkoval za péči. Že mu pomáhám.
Ujistil jsem ho, že je to pro mne maličkost a zcela jistě mu rád vyhovím, v zájmu jeho úzdravy. Nikoliv pomoci. Pomoci si bude muset sám, nejsem tam od toho abych mu pomáhal, ale abych mu prospěl. Obvyklé vyjasňování pozic. Tohle si vždy, s jemu podobnými musím ujasnit, aby věděli kdo je kdo, a kam kdo patří. Obvykle se tváří ti lidé pobaveně, ale nesou svou pozici těžko. Chápu je. Pokud bych se díky vlastní nezodpovědnosti a pýše dostal do podobné pozice, nebyl bych rád, kdyby mě někdo mě podobný odkazoval na patřičné místo.
Člověk, který pracuje v oboru a přesto se dostane do stavu nezvládnuté závislosti, jen projevil svou pýchu a neochotu připustit si své limity. Neochotu dodržet pravidla. Tihle lidé se mnou napřed svedou svoji osobní válku, což musí v rámci zachování integrity, a potom když ji svedou, zjistí, že v ní nemohou vyhrát, neb nehraji na vítězství, ale na jejich úzdravu, tak většinou se smíří se situací a začnou spolupracovat. Někteří, ne všichni. Ti co začnou spolupracovat, nikoliv válčit, na míru a spolupráci vydělají. Jako ostatně celá společnost, pokud se tak chová, pak mají noviny málokdy možnost psát o nějakých dramatech. Ale noviny, když drama není, dokážou si ho vyrobit.
Vytáhl a oprášil jsem, nevím jak se tomu přesně říká, takové závaží, zátěže, co se dají připnout za pomoci suchých zipů jak na ruce, tak na nohy a začal trochu své atrofované svalstvo trénovat. Cítím, že potřebuji mírnou zátěž. Pochopitelně jsem začal od malého množství, ale tělo si samo každým dnem říká o víc. Nejde mi o to mít vypracované svaly, ale spíše o tom, abych ty svaly jógovými technikami protažené trochu zpevnil a dal tělu potřebnou míru zátěže. Už jsem cítil, jak mé chátrající tělo si o to říká. Takže si dělám dobře. Většina lidí si dává cíle, a hledá důvody jak se motivovat, třeba že zhubnou. Já už si žádné cíle nedávám, jen si dělám dobře. To mi jako smysl a motivace stačí.
Myslím, že mnozí lidé dělají chybu, když chtějí shodit nadváhu, že mají nějaké extra cíle. Stačí, když sledují, jak váha jde pomalu dolu, hlavně, že nejde nahoru a než se půl roku s půlrokem sejde, dvacet kilo je dole. Tuhle metodu praktikuji já. Nedávám si cíle kolik, ale jen aby šla dolu, stejně tak nechci zvětšit svaly, pouze zpevnit, ovšem ony se sami při postupném každodenním cvičení tak jako tak vykreslí. Žádný chvat nikam. Stačí jen dobře jíst a dobře cvičit. A jestli někdo čeká návod jak jíst a jak cvičit, aby byl krásný, mladý, neodolatelný tak se nedočká. Moje návody většinou jak zjišťuji fungují mě. Mám je vymyšlené na svou lenost a svou postavu. Nakonec, já jsem už spokojený s málem.
Tohle nakonec na životě nejúžasnější. Pomalu člověk slevuje ze svých nároků, aby zjistil, že mnoho nepotřebuje, ke štěstí stačí málo a pokud by se tím celoživotně řídil, pak by prožil život bez námahy. V momentě, kdy jsem přestal shánět ženský, ženským nedalo aby mě nechaly v klidu a podnikaly a podnikají na mě hon. V momentě, kdy jsem přestal usilovat o vydělávání peněz, mám tolik práce, že hlady nejsem. Pravdou je, že cokoliv jsem začal dělat pro radost, nakonec přineslo slušný osobní hmotný užitek. Nestěžuji si, tedy ne nijak nadměrně, nenaříkám na poměry, ty si beztak vytváří každý sám svým osobním naladěním a docela to klape.
Jsem si vědom, že situace se může změnit každým okamžikem, takže si pro jistotu užívám té lahodné přítomnosti a kvituji z povděkem tu příjemnou minulost. Nakonec, mohlo být hůř a může být hůř. Ale také se dá život pojmout jako v onom známém vtipu, kdy se baví dva muži, jestli by měli poměr se starší ženou, než jsou oni sami. Ten jeden povídá: „Mohl, kdyby bylo nejhůř, ale než bude nejhůř…” Takže, za chvíli přijede Martin, přiveze drogerii, večer by mohl být docela zajímavý hokej. Nevím jestli se budu dívat. Možná si zkusmo s Martinem pojedeme zahrát squash. Nikdy sem ho nehrál, tak se na stará kolena něco přiučím a budu-li mít kliku uvidím závěr hokeje. Nebo větší část.
Také už mě pustilo, to že musím vidět každý zápas. Nemusím, spíš se těším na Ligu mistrů. Finále. Fotbal mám radši než hokej. Navíc, těžko se mi kouká na zápasy Česka a Slovenska. Mé československé srdce se tomu brání. Inu, byla to pro mne víc jak čtyřicet let jedna vlast. Teď je mojí vlastí Česko, tak tedy: „Češi do toho.”