Venku svítí slunce, je hezky a teplo. Dobře by se cestovalo. Naposled
Venku svítí slunce, je hezky a teplo. Dobře by se cestovalo. Naposled
jsem v červnu cestoval pěšky v roce 1993, kdy jsem vyrazil 5.6. směr
Gibraltar. První týden se svojí tehdejší láskou Markétou. Chtěla jít, tak
šla. Docela slušně tu cestu snášela. Dorazila se mnou do Plzně, tam jsem ji
políbil a od té chvíle pokračoval sám, důvěřujíc svým nohám a sobě, že na
ten Gibraltar dojdu. Došel jsem. Jo, roky běží. Jak kdysi zpíval Jiří Popper v písni o času Píseň o času
…čas ten nemá slitování,
ani s jedním z nás,
nedohoní v potu tváře,
kdo zmešká svůj čas.
Tak v tomhle směru jsem svůj čas nepropásl. Co jsem chtěl projít, tak
jsem prošel. Ale jsou i jiné věci, co jsou hodny prozkoumání, nebo návratu k
nim. Včera jsem si našel na ulozto.cz dokument „Moje Praha.” od
režiséra Vávry. Tak trochu nostalgicky jsem sledoval. Pak abych si tu
nostalgii užil, jsem si ještě shlédnul film „Hostinec u kamenného
stolu.” Viděl jsem ho po létech celý a zíral jsem na ty herecké výkony
i způsob, jak byl natočen, s jakým vtipem a nadhledem.
Bavili jsme se s mou láskou. Inu, občas je dobré se podívat i na ty staré
věci a zkusit pochopit, že dnes stejně jako před sedmdesáti lety, lidé
chtějí milovat, být milováni, mít hezký život. Poláčková kniha, podle které
ten film byl natočen, byla skvělá, stejně jako byl skvělý ten film s tehdy
mladými herci jako Svatopluk Beneš, Rudolf Hrušínský, Jiřina Šejbalová, nebo
Růžena Šlemrová. Ta už sice mladá nebyla, ale byla skvělá v roli matinky,
dámy dbající na počestnost, kteréžto role zvládala na jedničku.
Bavil jsem se tím, jak se v tom skoro sedmdesát let starém filmu,
nezakrytě ukazuje, že většinou ženy jsou iniciátorky seznámení, tehdy stejně
jako dnes. Jaké používají hry a jak většina mužů je v těch hrách o dvacet
kroků za nimi a jen klopýtají, zadýchaní a „nešťastní” z těch
her lásek šálivých. Pochopitelně, konec dobrý. Nakonec ani já si nemyslím, že
je nutné umění ukazovat jako věčný výron utrpení, co drásá duši a tělo.
Na druhou stranu, život není jen samá pohoda, jak ukazují zprávy o smrti
Ludvíka Vaculíka a Pierra Brice. Odešly dvě legendy. Každý se stal legendou
z jiného důvodu. Jeden mne bavil jako herec, coby náčelník Apačů, druhý mi
ukazoval cestu svými názory i postoji. Oba dva velmi lidští. Nic lidského
jim nebylo cizí, proto mi byli blízcí. Každý z nich oslovoval svět svým
způsobem. Oba horovali pro lidskou svobodu a spravedlnost.
Svoboda je to, co si musí každý cti dbalý člověk chránit. Bez svobody je
i plná miska žrádla jen plná miska a řetěz na krku té plné misce na chuti
nepřidá. Pochopitelně, každý z nás má o svobodě svou představu, ale i to je
míra svobody, že smíme mít svou představu, sdělovat ji a hájit si ji. A že
se nám ji soudruzi pokoušejí vzít, tak o tom nijak nepochybuji. Otázkou je
nakolik si ji chceme nechat vzít. Mýtický náčelník Apačů Vinetou si ji
vzít nechtěl nechat, stejně jako ten skutečný Geronimo, Šílený Kůň, a
další svobodní muži a ženy, kteří chtěli žít na pláních jako svobodní lidé.
Ludvík Vaculík také chtěl žít svobodně a udělal pro to, co mohl, podobně
jako ten Geronimo, jen jinými prostředky. Nevěřím, že těch 25 let po pádu
bolševického režimu, bylo jen špatných. Svoboda slova, svoboda vyznání,
svoboda shromažďování je to, co je pro mne osobně tím nejdůležitějším. I to,
že jsem si mohl svobodně vybrat, čím se budu živit, zkusit obstát, nebo čím
se budu bavit a zase zkusit obstát, prosadit se, prosadit svůj způsob
terapie, vidění světa. Tohle je víc než plná miska žrádla, kterou mi někdo
naplnil, bez ohledu jestli to, co mi do ní hodil, mi také chutná.
Dnes si můžu vybrat, co chci mít v té misce, nejsem a nehodlám být
odkázaný na chutě druhých a nedám si určovat, co mi má chutnat a co ne.
Stejně tak s muzikou, divadlem, nebo literaturou. Pamatuji doby, kdy byl
problém třeba číst Bibli, pro někoho je dnes problémem číst Korán. Nevadí mi
muslimové, nevadí přesně do té doby, než se mne pokusí obrátit násilím,
vyhrůžkami na svou víru. Ať se klidně na ulici modlí směrem k Mekce, pokud
nenutí k tomu i mne.
A v tomhle vidím problém dneška. Zase mne někdo nutí, abych viděl svět
podobně jako on, pokouší se mi určit, co je správné, korektní a humanitní.
Bohužel celá politická korektnost, humanismus je vykradené křesťanství bez
jasného označení, co je hřích, co jsou nejen práva, ale i povinnosti. Každá
mince má rub a líc a bez těch dvou stran není platná a cenná. Inu v dalších
volbách budu muset zase burcovat, aby nám tu svobodu ti politicky korektní a
„humanisticky” uvědomělí nevzali. Protože jsou jen lidé a
rozhodně nejsou o nic chytřejší než my. I když se tak občas tváří. Jo jo.