Když jsem jel dnes na zkoušku nijak jsem netušil, jak budu mít ztížené podmínky pro práci.
Když jsem jel dnes na zkoušku nijak jsem netušil, jak budu mít ztížené podmínky pro práci. Místo opuštěné vily, kde jsme měli mít klid, nás čekal otevřený bar, kde v baru a venku bylo docela dost lidí, kteří se dobře bavili.
Radka, která měla zajistit prostor na zkoušení nic nevěděla, já také nic nevěděl, takže jsem vyjednávání přenechal ji. Nakonec, ona zajišťovala prostor. Výsledek byl, že ztišili hudbu, oznámili nám, že máme tak dvě hodiny, a pak si chtějí promítnout film. Prý nic nevěděli. Jo, někdy se naskytnout různé překážky a člověk nemá, co přesně potřebuje.
Ale už jsem v si mnohokrát ve svém životě musel zvyknout na skutečnost, že věci nejsou ideální, takže jsem zvládl vztek, který se ve mě začal hromadit, vzal jsem věci tak jak jsou a začali jsme zkoušet. Nakonec bojové podmínky nutily herce aby mluvili nahlas, protože jsem stále vykřikoval: „Neslyším.” Za dvě hodiny jsme skončili. Mezitím jsem se zklidnil a přestal si všímat rušení. Případné chyby a výpadky v textu jsem okomentoval slovy: „20.6 večer je premiéra, pokud si toho ještě někdo nevšiml.” Nic víc. Nechtěl jsem už víc napínat už tak napjatou atmosféru, která pochopitelně před premiérou houstne.
Herci v takové chvíli mají starosti sami ze sebou, já mám starosti ze sebou a s herci, všichni tiše doufáme, že se stane zázrak, a dopadne to jakž takž. Tedy tak, aby si člověk mohl říci. „Mohlo to být mnohem horší.” Mohu si říkat jak chci: „jsem amatér a oni jsou také amatéři,” ale chci mít co nejlepší výsledek, aby lidé z předvedeného pochopili, co chci touhle hrou říci, co chci ukázat, nikoliv aby se zabývali jen samotným provedením.
Jo, obsah a forma, tohle bývá vždy problém. Nejen v umění, ale třeba v rozhovoru, kdy mnohdy forma zastíní obsah. Ať k lepšímu, nebo horšímu dojmu. Pak se lidé často díky mizerné formě sdělení zlobí. Jako jsem se zlobil včera večer, kdy mi ten člověk, co organizoval tu party zcela klidně řekl, že on nic nevěděl, že sice zatáhne závěs, ale ty děti nevypne. Což mě namíchlo, ale jak jsem zvyklý z terapie, napřed poslouchat, až potom jednat, nechal jsem si pro sebe poznámku, že jsem si objednal prostor pro zkoušení, platím za něj, takže mám nárok na klid, který potřebuji. Mám právo se namíchnout, ale nemám právo svým namíchnutím trestat ty, co s tím nic nemají společného.
Cítil jsem, že ti lidé jsou tam ve stejně nepříjemné pozici a jediné, co by se mohlo stát, že dojde ke sporu, který nemá řešení, nemůže pak nastat nic než, hádka a křik. Nakonec jsem z toho vytěžil aspoň to, že se herci museli snažit. Ti lidé měli stejné právo jako já. Prostě chyba byla jinde a nebylo jiné přijatelné řešení, než se smířit se situaci. Pokud bych se nesmířil, mohl jsem si docela hezky zakřičet, urazit se, poslat lidi domů, nebo se pokusit vyhnat účastníky party. Což by mi asi nijak na dobré pověsti a ani klidu a dobrého pocitu z dosaženého vítězství nepřidalo. Nijak výhodná situace pro mne.
Nemám rád hry na vítězství a na hledání „pravého” viníka. Jistě, našel by se. Otázkou ovšem je, co vlastně chci? Jestli chci vyhrát, nebo zkoušet? Už dávno jsem přestal považovat tvrdohlavé jedince, co dosáhnou svého, ať to stojí, co to stojí, za lidi hodné obdivu. Ano, musel jsem projít dlouholetým výcvikem, abych se dokázal ovládat natolik, že ač se mnou vztek cloumá, a někdy se mnou skutečně cloumá, protože nejsem schopný nemít emoce a být nad věcí. Jak mnozí mudrcové doporučují, aniž by tušili, že doporučují naprostou hovadinu. Neb nikdo není schopen nemít emoce, být nad věcí bez emocí, ale jsme jen schopni své emoce do určité míry ovládat.
Klidně dokáži křičet na herce, nebo pacienta, když si myslím, že to má smysl a význam, vím, že v tu chvíli neprožívám vztek na toho člověka, hlas používám jen jako nástroj abych dosáhl, toho, co zamýšlím. Ale jen málokdy se opravdu dostanu do situace, kdy jsem na hranici svého sebeovládání. Zvládnout emoce, považuji za mnohem větší výkon, než lhát, že nemám tyhle a tamty emoce. Jak mnohdy lidé činí, aby sami sobě i druhým dokázali, že jsou nad věcí. Pak ovšem, dříve nebo později, nastane okamžik pravdy, kdy ač popírají sebevíc své emoce, ty je zradí a vytrysknou jinde, jinak, ale nikdy ono vytrysknutí, či explose nebývá v jejich prospěch.
Tak jsem smíchal vzpomínku na zkoušení s pohledem na situaci, kterou jsem zažil. Nakonec, nevím jak herci, ale sám pro sebe jsem vytěžil jedno. Hrát divadlo, ač je zábava, která má bavit, jak diváka, tak účinkující, přináší situace, kdy je potřeba být připravený jako ostatně jinde v životě, že očekávaná příjemná událost, vůbec nemusí být příjemná. Navíc, člověk, jak už jsem psal jinde a jindy, nemusí být nutně otrokem svých pozitivních očekávání. Pokud je, zažije mnohem horší situace, než je jen zvládnutý vztek.
Zkoušení pokračuje, Ujistil jsem se, že úterní zkouška už proběhne bez rušivých vlivů účastníků, nějaké jiné party. Přeci jen, potřebuji nejen zátěžové podmínky, ale i podmínky v nichž nejsem tak limitován časem a okolím, abych mohl s lidmi prozkoušet, co prozkoušet je třeba. Zvládat emoce bere energii. A tu potřebuji zatím jinde. Tak doufám. Jak praví latiníci:
DUM SPIRO SPERO.
Neboli: Dokud dýchám, doufám. Jo jo.