Jak si tak studuji judaismus, dělám terapii, koukám na fotbal a nezajímám se ani politiku, ani černou kroniku, co vlastně vyjde nastejno, zažívám docela příjemný klid klid na duši.
Jak si tak studuji judaismus, dělám terapii, koukám na fotbal a nezajímám se ani politiku, ani černou kroniku, co vlastně vyjde nastejno, zažívám docela příjemný klid klid na duši. On člověk nesmí moc podléhat tomu, co se předkládá v médiích jako zásadní. Pochopitelně, mnozí lidé mají celkem oprávněný pocit, že v jejich okolí se dějí nepřístojnosti, na které je potřeba ukázat, upozornit, ale je skutečně jen na mě, jestli se nechávám zavalit těmi oprávněnými stížnostmi, jejichž řešení není v mé moci, nebo jestli se budu starat o to, co dělám já sám, jestli já sám jsem ten, na kterého okolí nemá nějaký důvod, poukazovat, že ruší jeho kruhy.
Pod posledním blogem jsem měl komentář, který mě upozorňoval, že sice mohu naučit kohokoliv chytat ryby, ale většina těch, co jsem naučil ty ryby chytat, to stejně hodí těm, co jim tu rybu dají. Možná ano, ale mám zkušenost, že lidé, kteří něco umí, dokonce mají, něco, čemu se říká čest a hrdost a jsou si ochotni ty ryby nachytat. Raději, než být někomu za ni zavázáni. Především ti, kteří byli vychováni ke svobodě. Jak myšlení, tak konání.
Není totiž nic horšího, pro ty, co pořád mají péči o druhé, lidé, kteří od těch pečovatelů nic nechtějí. Pokud nechci na rozdělovačích společných peněz, které pod záminkou zákona uloupili svobodným lidem, než když se ukáže jejich zbytečnost. Svobodní lidé potřebují, stejně jako ti, kteří se dožadují napřed těch peněz a práce aby mohli si svoji svobodu užít. Protože jak tvrdí příznivci socialismu, ti chudí, když nemají peníze, tak na co jim je svoboda? Svoboda cestovat kam chtějí? Zaměňují věci. Člověk může být najedený a přesto se necítí svobodný, tedy ani šťastný. Ano, nebyli lidé za socialismu hladoví, dokonce jim nebyla ani zima, měli co na sebe, dokonce někteří měli, skoro ty samé šmuky ze Západu, jako ti z toho Západu.
Lidé jako já, v těch letech svého mládí, bohužel nečetli vždy, to co by číst chtěli, neviděli filmy, které zrovna byly slavné a zajímavé. Nikoliv proto, že by jim někdo něco zakazoval. On jim to rovnou znemožnil, tím, že jednou napsané, nafilmované, namalované, prostě ten režim stáhl z oběhu a nepustil. Případně nedovolil nakoupit. Tedy z mého hlediska, nestačí mít jen zajištěny základní potřeby, abych se cítil svobodně, ale třeba mít zajištěnu tu možnost, že pokud se rozhodnu, že si místo bifteku koupím krkovičku a vzniklý rozdíl v ceně utratím třeba za naprosto stupidní western, který jako dvacetiletý prostě „musím” vidět. Tak tu možnost prostě a jednoduše řečeno, těm méně chápavým, mám!
Jistě, uvědomělým komunistů tyhle možnosti nechyběly. Ti měli své brožurky z VUMLU, Rudé Právo a televizi a rádio, kde jim zpívali a hráli lidé podobného ražení, občas někdo spílal mě podobným, co že si vymýšlíme, když se chceme opájet tím dekadentním buržoazním uměním. Jenže mě bylo docela fuk, mínění mých spoluobčanů komunistů, nezajímal mě jejich názor na dekadentní umění, mě zajímalo, právě přesně to, co komunisty nezajímalo. Čeho se báli. Svobodného pohledu na svět, nezatíženém ideologickým pohledem a příkazem okresního tajemníka KSČ.
Zajímala mě literatura a pohled na svět jinými prostředky, než nabízel socialistický realismus, ale například jaký nabízí, Křesťanství, Judaismus, Buddhismus, Jóga a jiné podobné nesocialistické záležitosti. Westerny, stejně jako poesie, bohužel ne ta socialisticky realistická poesie, ale poesie, která vypovídala o člověku z hlediska lidskosti, nebo křesťanství, leč ne ta o rozoraných mezích a lánech traktorem v době kolektivizace se sličnou traktoristkou v sedle.
Být svobodný tedy z mého hlediska znamená nejen se do sytosti najíst, což činím docela rád, ale také, třeba se sebrat a vyrazit do Bavorska, jen tak a projít se po Bavorsku, kouknout se jak žijí lidé, co jim roste na poli, v jakém pořádku mají kostely, nebo divadla, koupit si jejich noviny, případně se něčemu přiučiti, někde poklábosit, něco nakoupit a zase jít domu.
Jít domů, bez toho strachu, že tím, že jsem překročil pomyslnou čáru bez dovolení domovní důvěrnice a policejního oddělení, měl jsem kliku, že jsem nebyl zastřelen a chycen, nebo se nevrátil domu ze zájezdu do Jugoslávie a tím jsem se stal, zločincem a bezprávným bezdomovcem, kterému je zcela legálně ukraden majetek za základě zákona o nedovoleném opuštění republiky. Dát se za to zavřít a za dovoz těch novin, ještě čelit dalšímu trestnímu stíhání na základě obvinění pro ideologickou diverzi. Tedy jako za ty noviny, nebo nedej Bože knížky. Třeba teologické.
Jinak ideologickou diverzí bylo i prosté opisování, překlad a rozšiřování některých materiálů dovezených z ciziny. I v těch, z hlediska pohledu režimu na tyhle věci, „mírných” osmdesátých letech. Takové konání se bez pardonu trestalo až do konce roku 1989.
Možná někomu ten plný žaludek bůčku a knedlíků stačil, stejně nikdy nešel a ani nejde ani dnes, dál jak na Růžek, a tam chodí jen proto, že to má při cestě domu z práce a chlapi se tam dívají na fotbal. Nakonec na fotbal se dívám rád, tedy nejradši doma v klidu, ale pořád mám pocit, že nemít tu možnost, se podívat někam do světa, nepřečíst si překlady hrobních nápisu a výklad jejich symboliky ze starých židovských hřbitovů, jako mám dnes, tak mi sakra něco chybí. Nejen ta symbolika, ale spousta jiných podobných „k životu nepotřebných věcí.”
I s tím plným žaludkem a právem na práci, plus budovatelskými úspěchy socialistické republiky, „fungující” ekonomikou, která zapříčinila, že z rozvinuté země díky tomu, že se učila od sovětských soudruhů se stala rozvojovou zemí, ve všech směrech. Tedy, dnes ta ekonomika stále není nic moc, ale pořád mám pocit, že ještě patříme mezi civilizované země. Což se o socialismu skutečně říci nedalo. Lidé byli civilizovaní, leč praktiky vlády komunistů, byly krajně necivilizované. Jak jsem mírně naznačil výše. Jo jo.