Ujistil jsem se opět po několikáté, skutečně je lepší nabídnout zastavení sporu, než se ho pokusit vyhrát. Je to stejné na chatu, v zaměstnání a nebo i ve vztahu. Spor je vždy problém.
Ujistil jsem se opět po několikáté, skutečně je lepší nabídnout zastavení sporu, než se ho pokusit vyhrát. Je to stejné na chatu, v zaměstnání a nebo i ve vztahu. Spor je vždy problém. Vyvolává vášně, které jsou velmi těžko ovlivnitelné. A jsou především velmi těžko zastavitelné. Mnohokrát jsem si ověřil, že jestli je něco opravdu těžké, tak zastavit hádku, která se rozjela. Zastavit hádku je skoro tak těžké jako zastavit vodu tekoucí ze střechy. Mnozí lidé se bojí zastavit spor jen z toho důvodu aby neměli pocit sami před sebou, že prohráli. Prohrát v jejich očích mnohdy znamená být hloupý. Žijí v představě, že někdo od nich očekává, že budou nezdolní, všechno vydrží a ustoupit druhému a udělat mu místo vedle sebe, je v jejich očích „projev slabosti,” jež druzí bez váhání potrestají.
Samozřejmě jsou profesionální sudiči, jež neuspokojí nic než vítězství, jenže většina lidí, kteří se dostanou do sporu, nebo jsou sporu přítomní, zažívá velmi nelibé psychické a tím i fyzické potíže, jsou rádi pokud spor skončí a nemají žádný zájem na jeho pokračování.
Do pokračování je vlastně více tlačí obava jak budou vypadat v očích jiných, nebo ve vlastních, než potřeba celého sporu. Obava jestli jsem neprohrál, je skutečně velmi zajímavá, možná že se celá ona obava pojí se sebeúctou a sebeobrazem. Odkaz na sebeúctu právě brání mnoha lidem, říci něco ve smyslu. „Podívej, už toho bylo dost. Ani mě a možná ani tobě z toho není nejlíp. Pojď zastavíme celou tu věc, nebudeme plýtvat energii a časem, ulevíme si.” Sebeúcta je důležitá, jenže jen jako většina věcí do určité míry. „Čeho je hodně, toho je příliš.” jak jsme kdysi v mých mladých letech říkávali.
Nadměrná sebeúcta a trvání na jejím uspokojování vede do slepé ulice. Pokud vyhraje vítěz, velmi často místo dlouhodobého pocitu uspokojení žije v pocitu ohrožení a obav z odvety poraženého. Tohle mívám většinou na paměti, že porazit někoho z dlouhodobého hlediska není vždy ta nejvýhodnější pozice. Poražený často žije jen pro pomstu. Sbírá síly, informace prostředky a často natolik efektivně, že dokáže vrátit situaci do výchozího stavu a kolotoč sporu se točí dál.
V dobách kdy jsem se rozváděl jsem byl v několika takových sporech, které se mi vždy spíš se štěstím podařilo zastavit a dosáhnout nějaké dohody. To byla jedna věc, druhá věc a tu považuji za mnohem důležitější, byl ta, že se mi podařilo spor nepřipustit a nebo ho aspoň nenechat eskalovat. Dost se mi osvědčilo vlastně vzdálení se . V prvním manželství, jsem byl pryč já, ve druhém a třetím odešly manželky.
Musím říci, že vzdálení se z místa sporu velmi přispělo k utichnutí. A samozřejmě i moje oblíbené mlčení. Pokud se podařilo navodit stav, kdy jsem nemusel a hlavně neměl potřebu vše řešit okamžitě, vznikla šance, jež nabízela díky odstupu obou účastníků sporu možnost dohod právě jen díky onomu mlčení, jež poskytuje mě klid na přemýšlení, nebere energii a díky tomu je snazší aspoň letmo zahlédnout sebe sama.
Ve všech těch případech šlo o majetkové spory a mimo prvního manželství i o spory o děti. Většina těchto sporů byla dobře živena „dobrými radami.” nejbližšího okolí. Radami, jež sice z hlediska našeho okolí byly takřka neprůstřelné, ale ona „neprůstřelnost” nutila obě stran shromažďovat zbraně stále těžšího kalibru. Ve všech těch případech jsem udělal zajímavou zkušenost. V momentě kdy jsem navrhl jednání dostal jsem situaci zcela pod kontrolu. Válečná sekera se sice ihned nezakopala, obě strany ji měly v dosahu, ale přeci jen vždy se jednalo s nějakým prostředníkem, který byl tlumícím elementem.
Přesvědčil jsem seovšem , že také musí druhá strana vědět, že jsem sice sporem unavený, ale přesto ochotný v něm pokračovat, pokud se bude chovat i nadále jen z pozice síly. Což je vlastně podstata každého sporu. Protivníci jednají v důvěře, že jejich moc je větší než moc protivné strany. Zjistí-li, že druhá strana disponuje prostředky, které jej když, už ne přímo zničí, tak alespoň značně poškodí, pak jsou náchylní k vyjednávání.
Tedy síla není na škodu, ale její použití po kapkách. Není nutné drtit kosti. Stačí jen tak trochu stisknout ke kůži. V jednom sporu se svojí druhou ženou, která s byla velmi jista sama sebou, jsem dokázal přesvědčit jejího právního zástupce tom, že to co ji navrhuje, není tak neprůstřelné. Zamyslel se jelikož to byl chytrý advokát navrhl jednání. Mimosoudní. Přistoupil jsem na něj. Nebylo jednoduché a se svoje bývalou manželkou jsme se od té doby neviděli. Naštěstí. Pro oba.
Jenže ještě předtím jsme se dohodli. Díky tomu jsem získal čas a klid na vzpamatování se z rozpadu manželství a obnovy své psychické rovnováhy a zvládnutí závislosti. Měl jsem mě klid od jejich ataků. Tím se staly důležité dvě věci. Byl jsem vstřícný i tak kde jsem nemusel a nesnažil jsem se ji ponížit. Sice nemohu tvrdit, že by mě milovala a obdivovala, ale měl jsem klid. Nakonec, co chtěla pro mne nebylo zásadní. Byly to důležité věci, ale vědě jsem, že tyhle věci si snadno opatřím znovu. Zdánlivě jsem tratil i to co jsem nemusel, ale díky času a klidu vydělal.
Stejně tak v prvním manželství. Napřed soudní spor, který žena nevyhrála. I přesto, že jej nevyhrála nepokračoval sem v ničem dál. Dal jsem si odstup a po čase jsme byli schopni se domluvit na dětech a všem ostatním. Výhoda pro nás, výhoda pro děti.Žena si spočítala, že nemusí dostat teď vše a zjistila, že jsem ochoten dávat i to co jsem nemusel. A ve třetím manželství jsem ani spor nezačal, protože jsem naznal, že by byl tak zničující pro všechny strany, že jsem zdánlivě ztratil vše. Jenže jsem získal roky života, kdy jsem oželel i ztrátu dcery, smířil se z onou skutečností. Nebylo jednoduché se smířit. A nebylo jednoduché nezvolit ,”úspěšné přímočaré jednání„ které by z hlediska práva vedlo k úspěchu, ale z hlediska mého by neslo jen naprosté odčerpání energie.
Několikrát na mě bývalá žena něco chtěla. Vyhověl jsem jí v té době i přesto, že mi ničím podobným neoplatila. Nakonec se ovšem z hlediska emočního a ukázalo jako velmi výhodné moje chování kdy vyhovět mě nic nestálo, jen několik minut života a v konečném důsledku mi dalo vědomí, že jsem neudělal nic z toho, z čeho mě obviňovala a tedy její špatné hodnocení není o mě ale o její neochotě jednat. Má sebeúcta se značně zvýšila.
Pochopitelně měl jsem oporu v moudrých lidech kolem mě. Vykonat zastavení a nebo nedopuštění sporu jsem musel vždy já sám. Nebylo nijak jednoduché se rozhodnout takto, ale vždy když jsem se choval tímhle způsobem, rozhodně jsem se nepoškodil. Ne vždy je možné spor ukončit. Jsou jedinci, kteří nerozumí jinému jazyku než je síla a tvrdý odpor za pomoci využití této síly. Zkušenost mi ale říká, že tohle chování je výhodné jen ve výjimečných případech. Vlastně jedině tehdy, když jsou veškeré prostředky k vyjednávání vyčerpány.