Začnu od konce. Dorazil jsem fish & chips. Byl to údajně platýs, brambory neměly chybu, musel jsem je jen dosolit. Dojedl jsem a napil se Coca-coly. Zdravá večeře jak se sluší a patří.
Začnu od konce. Dorazil jsem fish & chips. Byl to údajně platýs, brambory neměly chybu, musel jsem je jen dosolit. Dojedl jsem a napil se Coca-coly. Zdravá večeře jak se sluší a patří. Zastavili jsme se u Číňanů, nakoupili. Vraceli jsme se Hunstantontu, kde jsme byli na výletě. Měli tam mít „Sealife” ovšem polovina atrakcí byla zavřena, takže jsme toho moc neviděli.
Byl odliv, prošli jsme se po pláži a pobřeží a jeli jsme zpátky. Ráno jsme vstali časně zrána v jedenáct, ačkoliv Lukáš vyhrožoval, že abychom něco viděli, musíme vstát nejpozději v devět. Viděli jsme toho i tak dost. Ovšem, dnes se mi splnilo přání, cestou do Hunstantontu, jsme se stavili v hospodě a dali jsme si „Full English Breakfast.” Tohle jídlo miluji a na žádné své cestě do Anglie si ho neopomenu dát. Nejlépe několikrát. Třeba každý den.
Počasí se vyvedlo, viděli jsme kvést bledule a sněženky. Slunce svítilo, připadal jsem si jak na jaře. Anglie je skutečně krásná. I v zimě. Viděl jsme toho za ty tři dny skutečně hodně. Jezdíme po kraji, díváme se, Babeta fotí jak o život. Je fakt, že jsem tu po čtvrté, cítím se tu víc a víc dobře. Vždycky jsem měl v oblibě Británii, Brity a neklesá ta obliba. Jsme tu na dovolené, na krátké dovolené a cítím se tu velmi dobře. Žádná práce, potulujeme s dcerou po kraji.
Vzpomínal jsem dnes na Viktora Tauše, který natočil film „Kanárek” a „Sněženky a machři po dvaceti pěti letech.” Kdysi mi sliboval medailon. tedy, že ten medailon bude o mne a bude končit, jak stojím ve Skotsku u moře, za zády mi zapadá slunce a Beatles hrají „Help.” Zatím slib nesplnil, i když jsem na severu Skotska v roce 1997 byl. No asi se neodvážil tam se mnou dojít pěšky. I když cesta na sever Skotska je moc pěkná. Každému doporučuji.
Jo vzpomínky. Čím je člověk starší, tím víc jich má. A tím lépe mu vzpomínání jde. Bloumám si právě v těch vzpomínkách celým světem. Občas se zastavím v myšlenkách zrovna v ten čas, kdy uvidím, něco, co mi připomene, co bylo někde, někdy, kdysi dávno. Pak je mi líto, že se nejde vrátit v čase. Tohle putování ve třech, ve čtyřech, pokud má Simona volno, je něco, co je vlastně mimo mou zkušenost. Vždycky jsme chodil sám.
Ted se vozím autem, se mnou má nejmladší dcera, jede se někam, vlastně nikdy nevím přesně kam. Lukáš něco navrhne, tak jeho návrh v důvěře ve znalosti okolí přijmeme, zatím jsme nelitovali. Zítra se vydáme do Cambridge. Petra mi volala, že onemocněla, tedy nepřijede. Škoda.