Prázdniny začaly, tak sleduji MS ve fotbalu, čtu si zajímavé knihy, přemýšlím, jestli se skutečně vydám pěšky po jeho skončení podle Labe směrem na Hamburk, nebo jestli až dojdu do Děčína, nevylezu na
Prázdniny začaly, tak sleduji MS ve fotbalu, čtu si zajímavé knihy, přemýšlím, jestli se skutečně vydám pěšky po jeho skončení podle Labe směrem na Hamburk, nebo jestli až dojdu do Děčína, nevylezu na Sněžník a ze Sněžníku nebudu cestovat po hřebenech Krušných Hor směrem na Karlovy Vary. Naposledy jsem tak cestoval v roce 1994, kdy se mnou kus cesty z Děčína, šla má tehdejší láska Markéta. Ta to ale před Karlovými Vary vzdala a jela domu. Já pokračoval přes Mariánské lázně, Tachov, směrem na Klenčí a potom Nýrsko, Jindřichův Hradec, Dačice, Horní Štěpánov, kde jsem se stavil u Luterů, pokračoval na Českou Třebovou, Kostelec nad Orlicí, Trutnov a zpět přes Českou Lípu do Děčína.
Tehdy mi na to stačil měsíc, abych tohle za měsíc ušel, dnes bych potřeboval asi tak ty měsíce dva. Možná méně, ale určitě bych to za měsíc, jako tehdy nezvládl. Byl jsem o dvacet let mladší a o dvacet let silnější. Jak rád říkám. Inu fyzické síly ubývají, stárnu, rozhodně se necítím mladý, když jdu někam pěšky, bolí mě kolena, začíná píchat tam či onde.
Jenže jak si čtu ty skvělé knihy, momentálně od C.R Rogerse, „Způsob bytí” kde Rogers mimo jiné popisuje svoje stárnutí, svůj vztah k nemocné manželce, který ho hodně podle jeho slov zatěžovat a ničil a on zjišťuje, že potřeba soudržnosti s nemocnou manželkou ho ničí, pociťuje úbytek fyzických sil, a musí se starat hlavně o sebe, aby mohl existovat. Takže, jak si tak čtu tohle líčení potíží, celkem upřímně vyjevených, od člověka, který je pojmem ve světové psychoterapii, hlavně té humanistické, přemýšlím, jestli se mi chce do ciziny, jestli se mi chce na stará místa odplynulého mládí, kde se prý všechno změnilo a nic není jak bylo. Jen ta řeka teče dál.
Rogers byl ve stáří hodně literárně plodný. Nedivím se. Zkušeností měl spoustu, spoustu věcí objevil, zavedl, chtěl je sdělit. Sdělil je a jeho žáci a epigoni, pak stanovili jakási pravidla terapie zaměřené na klienta. Což byl v jeho podání opravdu odlišný způsob terapie.
Způsob docela revoluční.Ale, nejsem rogerián, nejsem pro tu naprostou nestrukturovatelnost, nezasahování, kdy terapeut je čistě průvodce. Od toho jsem daleko. Sice se mi líbí jeho některé postupy i názory, s některými se naprosto vůbec neztotožňuji, ale musím přiznat, že jeho pohled na vlastní potřeby, stárnutí, vztahy, mi v mnohém vyhovují. I jeho pohled na práci, na tvorbu, konání dobrých skutků, kdy si stejně jako on, myslím, že člověk má pracovat protože má potřebu pracovat, případně konat ty dobré skutky, na které musí mít sílu a nesmí ho ono konání dobrých skutků ničit. Jen a jen z toho důvodu, nikoliv proto, že ho k práci nutí svědomí.
V tomhle jsme zajedno. Také píši jen tehdy, když mám potřebu, cvičím, kdy mám potřebu, což u pohybu se jedná o potřebu denodenní, u psaní občasnou, množství práce, kterou jsem za těch několik let, co píší je obrovská. Ovšem, pořád je to práce pro potěšení, nikoliv proto, že by mě svědomí hryzalo, že v čase, když nic nedělám, jen tak koukám na nějaký film, nebo fotbal bych se měl cítit provinile. Život si jen tak plyne, nikdo neví, kolik mu ho zbývá a být utrápený jen proto, že jsem se vmanipuloval do pozice viny, že jsem nesplnil nějaký úkol, který jsem si uložil, abych dostál nějakému nutkání, mě nijak neláká.
Pochopitelně, mám povinnosti, ke kterým jsem se zavázal, ty plním, samozřejmě dobrovolně, protože chci uspokojit některé své potřeby, na které si musím vydělat, zatím necítím potřebu žít jako řeholník, žít bez všeho pohodlí sexu, nebo si odříkat, protože odříkat si má člověk, jen z toho důvodu, aby ho nadměrná spotřeba čehokoliv neničila.
Lidé pochopitelně platí za nadměrná přání, kdy žijí na dluh pak přijde čas dluhy platit, jsem srozuměn s tím, že někdy způsob života přivede člověka do katastrofy, když si půjčí nappříklad peníze na dovolenou, na kterou nemá,a ví, že ji nesplatí. Ale jsou lidé, kteří jsou schopni slatit jak dluh, tak úroky, ale už nejsou schopni platit všechny ty příživníky, co se na jejich dluh nabalí.
Jen z toho důvodu se mi nějak nezdá v posledních letech systém, který bez milosti zničí, zlikviduje člověka pro částky, která narostou díky exekučnímu systému natolik, že díky „právnímu systému”který rozbije celou rodinu, celá rodina nese tu tíhu. Ano má pravdu jeden právník, že ti lidé ví, do čeho jdou, co se v posledních letech děje, ale loupež za bílého dne, jménem exekuce s použitím právních prostředků, jak se děje, se mi nelíbí. Ano exekuce jsou nutné, ale nejsem si jistý, že je nutné těm lidem vzít nejen majetek, ale mnohdy i lidskou důstojnost.Naštěstí na každý tlak existuje protitlak.
To jsem tak odbočil. Byla mimo jiné o tom debata na skupině. Myslím, že ono pomalé odrolování základních mechanismů společnosti, jako je rodina, právo, solidarita, soucit se obrátí jednou proti těm, kteří ono odrolování tolik podporují, relativizují vše a všechno. Pořád si myslím, že jsou věci, které se nedělají i když nejsou protizákonné. Protože Boží mlýny melou pomalu a jistě a karmanový zákon funguje. Lidská společnost je lidská proto, že má určitou brzdu a kulturu. Brzdu, která lidi jako takové nutí se chovat jinak a kultura jim slouží třeba k tomu, aby se nevyvraždili na potkání. Pokud je ztrácí, ztrácí se lidská společnost a kultura.
Zdá se, že čím víc máme, tím více ztrácíme. Třeba tu schopnost rozeznat, co už je dost, co už je nad hranici, která sice nemá zákonnou úpravu, ale překračuje meze lidského soužití. Ale, zažil jsem v poslední době tu lidskou kulturu, potřebu kultury, kdy se sešli lidé, udělali spolu něco, co je bavilo, co bylo sice náročné na čas a úsilí, prchavé v tom okamžiku, ale přesto krásné a potřebné pro ty lidi samé. Takže neztrácím naději. No a kam, že půjdu? Nevím, chodec má otevřené všechny směry a jde kam chce. Jo jo.
Tak si tak o těch věcech přemýšlím, jak stárnu a vidím, že svět se mění, sice ne vždy je krásný, ale ne vždy je zcela špatný. A nejhorší jsou extrémy.