Naučil jsem se jezdit do blázince tramvají číslo dvanáct. Tedy pokud mne má láska neveze autem. Je ta cesta o deset minut delší, ale zase na druhou stranu, víc vidím a mnohdy zažiji.
Dnes jsem sledoval pohlednou dívku jak se maluje. Vydrželo jí to šlechtění z Barrandova až na Smíchov. Než vystoupila, pochválil jsem ji makeup. Pravil jsem: „Docela to ujde.” Zakřenila se a opáčila. „Jen ujde?” Musel jsem ji potvrdit, že jo, že víc než ujde.
Pak už jsem jen sledoval cestu. Co se děje kolem nás. Davy turistů přistoupily na Smíchově, davy turistů vystoupily na Malostranském náměstí. Klasika. Občas řádí revizoři. Mě díky bosým nohám a pokročilému věku už nekontrolují. Mají spadeno na mladé a na cizince. Tam se vyřádí. Dnes byl klid. Cesta plynula, provoz byl mírný, zvonění tramvaje zřídkavé.
Přemýšlel jsem o tom krásném místě, co se zove Malá Strana. Pamatuji ho ještě za totáče, kdy jsem coby mladý hoch obcházel zdejší hospody a památky. Někdy to bylo v obráceném pořadí. Žili zde zdejší, omítka padala, rozhodně nebylo tohle místo vzorem upravenosti, ale byla to živá čtvrť. Dnes je to památková výletní čtvrť, což mě lehce irituje.
Jasně, na památkách se dá vydělat, na tom nevidím nic zlého, ale ještě proto se z města nemusí nutně stát skanzen, kde se pohybují lidé, kteří jsou sice zvědaví, jako turisti na celém světě, ale nemají k tomu místu naprosto vztah. Tak jsem si posteskl. No nic, život nám občas připravuje jak příjemné chvíle, tak zklamání. Bolševik ono místo nechal zpustnout, lidé ho dali do pořádku, ale za jakou cenu?
Byla ta bolševická Praha občas dost ponuré místo. Vnímal jsem ji dost ambivalentně. Byl jsem mladý, optimistický, tedy v rámci normalizace, ale tehdy, jako dnes, jsem přemýšlel, jak je možné, že se stavěly kdysi dávno, před sto lety a více, mosty, domy, které byly krásné, funkční, ačkoliv neměli takové technické možnosti, jako mají dnes, Přesto šlo všechno rychle.
Bude to tím, že zřejmě nebylo na světě tolik razítek. Jakmile se začnou množit razítka, všechno se zpomalí. Razítka jsou hrozně zpomalovací. Jo, chceš si postavit kůlnu, vem si týden dovolené, možná stihneš všechny úřady a obstaráš si všechny razítka. Hlavně, že to Andrej a jeho parta zařídí.
Bolševik byl neschopný a jak se zdá, mnoho jsme zdědili z té bolševické neschopnosti. Bývalí bolševici, co nám vládnou, tu neschopnost jen potvrzují. Přes veškeré kecy a sliby. Spadne most, tak se pět let bude řešit dokumentace, dalších pět let se bude diskutovat, pak se začnou vykupovat pozemky a konec století je na dohled.
Musím ovšem připustit, že máme jen co jsme si zasloužili. Na všem hledáme chyby, místo toho, abychom hledali řešení. To je taková většinová lidská vlastnost. Lidé pláčou a pláčou, sténají a naříkají. Ovšem. Kňučení není program. „Mám potíž, tak hledám cestu jak z ní. Mám problém, hledám řešení jak se s ním vyrovnat.“
Socialismus ovšem nic neřeší, ten jen další potíže nadělá. Bohužel, nový socialismus je zde. Všem všechno, „o nic se milánkové nestarejte, všechno vám dáme, všechno zařídíme.“ „Zlatý voči, který to uviděly.” říkala teta Jiřina. Ať se to komu líbí, nebo nelíbí, máme na vybranou dvě možnosti.
Socialistický feudalismus, kombinovaný s náboženskou intolerancí, nebo svobodnou společnost s minimem psaných zákonů, ale jasně definovaných, tedy právním státem a kapitalismem s rovnými podmínkami ke startu. O úspěchu si rozhodne každý sám. Svou ochotou riskovat, učit se a vědět, že k úspěchu vede cesta úzká a trnitá.
Nakonec. K tomuhle tvrzení mě opravňují nikoliv politická ideologie, snoubená s naivitou, ale životní zkušenost, kdy každý úspěch musel být vykoupen dřinou. A ochotou jít tou cestou utrpení a občas odříkání. Sem tam byla sranda a pohoda. Jak v ostatně v celém lidském život to bývá. Jo jo.