Čtu si jednoho taoistického mudrce. Jménem Mistr Zhuang. Už jsem se o něm zřejmě někdy zmiňoval, ale jsou lidé, o kterých se dá mluvit poměrně často. A necítím přitom nudu.
Přiznám se, že nevím co přesně Tao znamená. Laozi, neboli Starý Mistr, sice říká, že Tao je nepojmenovatelné a nevysvětlitelné, leč už jsem našel několik vysvětlení. Také mám bordel v tom, jak se ty jména správě píší a vyslovují. Oldřich Král ve svém překladu uvádí jak správně psát a vyslovovat, leč na internetu si zřejmě různí lidé dělají co chtějí. Tak už to v oblasti vzdělanosti občas bývá.
Někdy mám tušení, podotýkám jen tušení, že se v tom pojmu mluví o životě jako takovém. Vlastně, cokoliv se řekne, může být pravda. Také nemusí. Ale jak podotýkají taoističtí mudrci, všechno potřebuje svůj protipól. Tma, světlo, černá s bílou, hřích, ctnostné až svaté chování.
Aby se od sebe ty životní děje odlišily, tak je občas opravdu nutné pochopit, kdy je například člověk hrdina a kdy je prachsprostý vrah. Což není vůbec jednoduché. Tohle je takový jeden z extrémních příkladů, který se často objevuje v literatuře, u dramatických her, či filmů.
Za mlada, když se ještě děvčata z lásky vdávala, tedy nejen z lásky, ale aby měly chlapa na uživení a zábavu, jsme říkávali: „Co blbneš? Víš kolik si nás ještě mohla potěšit vlastním tělem?” Někteří, takovým, co se rády nechaly potěšit a rády potěšily vlastním tělem mnohé z nás, říkali: „Kurva.” Takhle ošklivě je nazývali, i přestože nevybíraly žádný poplatek za potěšení. Stačilo jim, že jim chlap voněl…
Ano, generace se měnily, postoje se měnily, žena, která dnes je svobodnou matkou, už není například „kurvou”, k níž se ostatní ženy chovají s pohrdáním, ale nešťastnou samoživitelkou, o níž je nutné pečovat. Stát má povinnosti vůči těmto ženám. Vzhledem k tomu, že údajně stát jsem i já, (promiň státe) nelíbí se mi ten postoj státu. Myslím si, že o dítě mají pečovat otec a matka. Nikoliv stát.
Co je správné? Voják, který zabíjí ve válce nepřesnou dělostřeleckou palbou civilisty, případně mizerným bombardováním, je ještě dlouho po válce mnohdy vyznamenáván jako hrdina. Byli spojenečtí piloti, co orali kobercovými nálety Německo za druhé světové války hrdiny, nebo zločinci? Pro mne jsou to hrdinové, pro jiného lumpové. To jsou ty protiklady.
Koukal jsem onehdy na dvoudílný film „John Wick.” Dobře udělané béčko, kde jsem fandil nájemnému zabijákovi, který si vyřizoval své spory s ruskou mafií za pomoci vyhlazování. Hotová genocida. Zabili mu psa a ukradli auto.
V prvním díle. V druhém tedy zastavil boj, uzavřel mír a pak byl nucen zabít sestru jednoho ze šéfů nějaké italské mafie. Překážela rozletu bratra. Pak onoho bratra zabil v hotelu, když předtím zlikvidoval všechny, co mu chtěli bránit tu sestru zabít, pak všechny, co se chtěli pomstít.
Zabíjet v hotelu, co měl sloužit jako bezpečné útočiště všem zabijákům, se neslušelo. A tak měl utrum. Byl vyvrženec. Na konci filmu zdrhá i s čoklem. Kam? Nikdo neví. Fascinovala mne v tom filmu věta objednavatele vraždy. Jako příbuzný nemohu svou sestru nepomstít. Objednám si vraždu příbuzného a pak jako správný příbuzný provedu krevní mstu. Scenáristicky tahle věta, z mého hlediska, nemá chybu.
Béčkový film a co v něm člověk najde paralel s Tao. Čtu si tak ty spravedlivé blogy o tom, či onom politiku, člověku, zemi atd., a vlastně si říkám: „Chtěl bych to mít jednoduchý, jako to mají mnozí kolegové blogeři. Mají jasno, kdo je padouch, kdo hrdina, mnozí mají jasno podle novin, či libovolné televize.”
Ale. Možná oni by to také chtěli mít jednoduché jako já. Dívat se na béčkové filmy, číst si Mistra Zhuanga, nemít jiné starosti, než s tím, jak to na tom světě vlastně je. Nakonec i v Bibli jsou mnohdy hrdinové napřed ukazováni jako lotři, ale časem se ukáží jako ti spravedliví. Podle Tory by se dal natočit nejeden „béčkový” film. Už se o to pokusili levicoví režiséři ve filmu „Exodus”.
No jo, tohle je také dost těžké rozlišit, kdo to v tom životě má těžké a kdo lehké. Mám spoustu klientů, kterým bych mohl závidět nadání, inteligenci, prachy a přesto oni sami nemají pocit, že to mají v životě lehký. Já nějak ani nevím, jestli to mám těžký, nebo lehký. Protože jsem se mnohokrát v životě přesvědčil, že může být hůř než je, ale taky může být lépe, než je. A jak je lépe, okamžitě podlehnu pocitu, že vše je v pořádku. Pro tu chvíli.
Jo, jasně, žijeme tady a teď a je dobré dát na pocit. Co si z toho kdo vybere, je jen na něm. Mám svoje starosti, než abych dával rady jak žít,y a svoje radosti, které, jak už jsem zjistil, jsou nepřenosné. Třeba béčkové filmy a nebo taoismus, případně Toru, či životopisy svatých, případně ženský a cestování, koukání do nikam a cvičení jógy, či čikungu. Radostí i starostí dost. Možná, že to je ono Tao. Možná? Jo jo.
A protože je den Vítězství, tak za ty, co se nevrátili z té strašné války.