Od rána jsem v jednom kole. V deset přišla klientka, poslouchal jsem ji hodinu, během hodiny jsem měl šanci asi třikrát promluvit. Pak přišli další klienti, matka a syn a totéž.
Od rána jsem v jednom kole. V deset přišla klientka, poslouchal jsem ji hodinu, během hodiny jsem měl šanci asi třikrát promluvit. Pak přišli další klienti, matka a syn a totéž. Tam jsem k tomu musel několikrát zabrzdit oba, protože se začali mezi sebou hádat. Nemluvil jsem, rozkřikl jsem se abych se prosadil. Neurazili se a objednali se i na příští týden. Už se těším.
Pak přišel elektrikář aby mi vyměnil hlavní jistič, leč nevyměnil, neboť dotazem na info lince, když chtěl nahlásit, že trhá plomby, zjistil, že Praha má výjimku, a ta výjimka spočívá v tom, že jistič mi smí vyměnit jen jedna asi ze tří firem k tomu sjednaných. Bezva. Sportovec jel ke mě na kole asi 40 km, tak sice nic celkem neudělal, ale pěkně se projel. Po něm dorazil Smolík a to bylo o mnoho zábavnější, protože jsem ho na chvíli pustil na iMac, aby si mohl vyzkoušet pohodlí iMaca a pak jsem instalovali Debian/Squeeze. Smolík je debianista a vlastně prvně v životě jsem viděl živýho debianistu v akci.
Musím říct, že jsem sice párkrát instaloval Debiana, ale debianista je debianista. Smolík má Debiana v prackách. Naučil mě pár triků a tím jsem opět pochopil starou, že když se to umí, je to hračka. Pro Smolíka. Instalace se nám povedla hned na poprvé, pouze jsem museli dát jiný jádro, protože x-server řádně nenastavoval rozlišení monitoru. Tuhle vadu jsem zachytil už předtím a i když jsem se pokusil ručně nastavit rozlišení v xorg.conf, tak nic. Až novější jádro zafungovalo.
Debian je dobré distro a řadím ho hned za Slackwera. Takže se budu muset ještě skamarádit s nějakým Slackwaristou, který mi ukáže jiné triky. Osobní setkání a posezení u PC je nad všechny internetové diskuse. Bohužel linuxoví fanoušci jsou řídce roztroušeni na velkém prostoru. Něco jako obyvatelé Sibiře, Severní Kanady nebo centrální Austrálie. Smolíkovi jsem konkuroval jen v ovládání VIM, a to jen z toho důvodu, že ho nepoužívá. Prý používá Nano. Obdivuji lidi, kteří používají tyhle jednoduché editory, které jsou poměrně proti VIM chudé na funkce.
Zítra nebudu dělat nic, jen ležet, číst dobrodružnou literaturu, dívat s e na akční filmy a půjdu se projít abych vyzkoušel koleno. Mám ještě pár válečných filmů z Anglie, ale pouštím je pomalu a z rozmyslem. Onehdy jsem si pustil francouzský film s anglickými titulky pod anglickým názvem Days of glory. Arabové bojující za Francii ve druhé světové válce. Kupodivu, brali tu válku a Francii vážně. Francie si to u nich pokazila, jak s nimi nakonec zacházela. Koloniální velmoci se ne vždy chytře chovaly. Francie jak v Maroku, tak v Alžíru měla dlouho dobré renomé. No nebudu se zde zabývat politikou, ale ten film mě překvapil.
Mám známé, co v Alžíru dlouho žili, od roku 1967 do roku 1994, lékaři. Myslím, že jsou slušnými znalci tamních poměrů. Potvrdili mi, že i za Alžírské války, bylo mnoho Arabů, co bojovali za Francii a nakonec velká část muslimů žijících dnes ve Francii, jsou potomci těchto vojáků. Ti co neuprchli po válce do Francie s těmi se zase nemilosrdně vypořádali Arabové. Jo 130 let společných dějin Francouzů a Arabů má něco do sebe. Asi by to stálo za prostudování.
Si tak uvědomuji, že jsme se Smolíkem natáčeli v červnu, nebo v květnu pořad „Rodina a já.” Pozval jsem si ho tehdy jako hosta a nelitoval jsem. Vysílat by to měli v pátek třetího na ČT 2 kolem 16.30. Takže i Smolík bude televizní hvězda. Aby Rita, Marcela v tom nebyly sami. Já si zvu lidi, o kterých si myslím, že mají co říct. Jak už se mi ty pořady pletou, tak tenhle by měl být o dětech, co je rodiče nenechají dospět. No ale dopadne to dobře, synáček vezme čápa a osamostatní se. Paní Rychlá, která hrála jak matku, tak pak v diskusi jako matka se svým synem, který v hraných scénkách také hrál, perlila. Vytočil jsem ji naprosto neuvěřitelně. Taková ta matka, co by synáčka nepustila z dohledu. Ale i její synáček ji zdrhnul.
Tohle mě vždy mate u některých dětí, že se tak drží zoufale doma. Myslím, že děti, když dospějí by se měli sebrat, vyrazit na pár let na zkušenou do světa, konečně toghle bývala praxe mnoha století předtím, že děti aby dospěli, něco se naučili pro život odcházeli z domova, bud na vandr, nebo na výměnu do rodin jiných národností aby se naučili jazyk, jiné dovednosti, poznaly jiné mravy a zvyky. Samozřejmě neodcházeli všichni, ale mnozí a bylo jich mám pocit víc než dnes. Konečně hospodářství všechny neuživilo, holky s evdaly, kluci se vyučili, někteří vystudovali a doma zbyl nejstarší, který podělil hospodářství a do smrti dřel a ti mladší mu záviděli, že má něco jistého. No někdy to byla jen ta dřina, co byla jistá. Ale byli samostatní, protože věděli, že rodiče jsou smrtelní a nikdo se o ně nepostará, pokud se nepostarají sami.
Dnes jich mraky fňuká, že nemají kde bydlet, že odchodem z domova se musí hodně uskrovnit a jít se životní úrovní dolů. Soudruzi pak mají šanci ke svým kecům, že jsme si všichni rovni, a vykládají, že každý má právo na práci, stejnou životní úroveň, protože prý to přikazují lidská práva. Což je nesmysl, ale krásně to říká Joch v rozhovoru co jsem si přečetl v Lidových novinách
Práva nemáme jako členové skupin. Neexistují žádná homosexuální práva ani žádná heterosexuuální práva. Žádná ženská práva ani mužská práva, žádná práva bělochů ani černochů. Existují práva všech lidských bytostí, především na život, na osobní volnost a na legitimně nabytý majetek. Myslím, že tohle uplně stačí. Jinak celý ten rozhovor je zde Mluví mi ten člověk z duše.
Jo jsem také zvědavý jak dopadne ten dvojrozhovor pro lidovky, který jsem dělal ve čtvrtek. Onen gentleman, co mi dělal oponenta, mě pobavil tvrzením, že je potřeba děti učit pít kultivovaně alkohol, protože potom to budou umět a nebudou se zpíjet do němoty. Jo jo, nedal si vysvětlit, že každý člověk má jiné dispozice, jinou tělesnou stavbu, jinou genetickou zátěž a že nácvik kultivovaného požívání alkoholu má mnohdy stejný efekt jako učit alkoholika kontrolovaně pít. Neshodli jsme se. Ale o tom ten rozhovor měl být.
Já sice nejsem bojovník za prohibici ani za všeobecnou abstinenci, pouze si myslím, že je dost lidí, kteří s alkoholem problém nemají, pak je dost lidí, kterým při navrhovaném způsobu kultivovaného trénování problémy hrozí víc než je nutné a potom je skupina lidí, kteří se jednoduše z nejrůznějších důvodů pít alkohol nikdy nenaučí. Tedy tak aby je totálně nedevastoval. Protže mají dispozici k závislosti a pokud u nich závislost propukne mají na výběr dvě možnosti. Totální abstinenci, nebo totální debakl. Pouze je otázkou času jak jim dlouho bude trvat, než do toho debaklu spadnou. To jen tak v náznaku. Více bude v tom rozhovoru. Trval víc než hodinu.