Snížek na cestách

Jel jsem domů rovnou z blázince, nikde se mimo nákupu nějakých potravin nestavil. Ač plány jsem měl. Ale jsem nějaký lehce nastydlý a neměl jsem potřebu nějak bacily šířit dál a dál.

Jel jsem domů rovnou z blázince, nikde se mimo nákupu nějakých potravin nestavil. Ač plány jsem měl. Ale jsem nějaký lehce nastydlý a neměl jsem potřebu nějak bacily šířit dál a dál. Zalehl jsem krátce po příchodu domu, usnul a probudil se v jednu v noci. Tohle se mi občas v pátek stává. Nijak mi nevadí, že nesleduji všechny novinky z abíčka, nebo z facebooku. Prostě se vyspím, a vím, že nic důležitého mi neuteče. Vzpomínám na doby, kdy jsem si dokázal lehnout v osm večer a probudit se v osm ráno. Spát dvanáct hodin v kuse pro mne bylo zcela normální. Jasně jen někdy, protože při způsobu života jaký jsem vedl, bylo normální, že ráno kolem třetí přijdu a v šest už vstávám, nebo v pět. Pak se snadno dospávalo. Teď mi na dospání stačí sedm osm hodin, pokud se nepotřebuji dospat, tak pět šest hodin. Je to dáno těmi jógovými technikami, které denně provozuji. Plus relaxace. Šetřím čas a udržuji výkonnost.

Bavili jsme se dnes chvíli po poradě o odchodu do důchodu. Naše staniční by měla jít za rok, já za tři. Vanda povídala. „Vy ale do důchodu nepůjdete, že ne? Neumím si vás představit jako důchodce.”Abych řekl pravdu, sám sebe také ne, ale kdo ví co bude za tři roky. Sice dělám vše pro to abych kondici neztratil, ale pomalounku ubývá. Každému jednou ubude. Už nejsem tak rychlý jako jsme býval a nejsem tak odolný. Viz ono nachlazení. Tohle se mi dříve nestávalo. V tramvaji se mě občas pokoušejí i pustit sednout. Slečny po mě očkem už zdaleka tolik neházejí jako kdysi, takže jak to vypadá, lehké stárnutí je tady. Tak naštěstí ještě pořád občas po nějaké očkem mrsknu. Přeci jen, tak rychle stárnout nechci.

Sleduji zmatky kolem chodníků. Většinou jsou neuklizené, někde městem protažené, občas se nějaký solidární člen společnosti odhodlá odhrabat sníh a posypat chodník. Nějak mám pocit, že bych vůbec zrušil povinnost odklízet sníh a s ní i zároveň možnost těch, co si nabijí hubu, kohokoliv žalovat. Buď jsme jako lidé se sebou solidární, nebo nejsme a pak se musí jeden každý se o sebe postarat sám. Zní to drsně, jenže obec jsme skutečně všichni a jestliže máme pocit, že chodník není moje starost, pak nemůžeme od druhých čekat, že se budou zabývat našimi potřebami chodit po uklizeném chodníku.

Buď si zvykneme sebou nosit lopatu, abychom si proházeli cestu, tam kam se potřebujeme dostat, konečně ti majitelé aut, co si prohází jen výjezd na silnici a neprohází ani pěšinku pět metrů doprava, pět metrů doleva, nebo kolik měří rozsah jeho úseku, před domem, zahrádkou a tak, to jinak nedělají. Město má povinnost, takže ať se město stará. Říkají. Jenže obávám se, že se jim nebude třeba líbit zvýšení nějaké daně, ale zase nejsou nevolníky, jak svého času říkal senátor Kubera, navrhovatel zákona. Takže bych sám za sebe navrhl zrušit vůbec ten zákon. Obce peníze nemají, lidé platit nechtějí, technicky to ani není možné zajistit aby všude obec odhrabala sníh, takže lopatu sebou a řetězy na boty. Konečně pohyb na zdravém vzduchu většině lidí neuškodí.

Ti co se budou chtít dostat na tramvaj, do krámu a nebrodit se na zastávce po kolena ve sněhu, si prohází cestu a ještě budou mít dobrý pocit prospěšného skutku, protože za nimi jdoucí babička si na případnou lopatu položí tašku a hezky ji potáhne, místo toho aby si ničila páteř. Babičky holt počkají až mladí a silní, bud cestu prošlapou, nebo prohází, nebude nával v tramvaji a v metru, případně v krámě, kde se scházejí a by poklábosily o tom světa běhu. Solidarita nevynucená. Potřebuješ, uděláš a ještě prospěješ druhým i sobě.

Je mi jasné, že tohle neprojde, ale trochu by to mnohým připomnělo, že nejsou na světě sami, že potřebují ty druhé občas a pokud na ně kašlou, tak ti druzí také mají právo na ně kašlat a ještě si nikdo nic nevysoudí. Jsem zastáncem, toho že lidé se většinou o své potřeby musí postarat sami. O některé se musíme postarat jako obec, ale pokud někteří mají jen pocit práva a nikoliv pocit potřebnosti spolupráce, pak ať si svých práv užijí. Do sytosti.

Pouze jim budu pomáhat tolik, kolik oni pomáhají mě a ostatním. Pokud někdo upadne, pomohu mu vstát, je-li to v mých silách. Jestliže mě nechá na pospas sobě samému, pak příště až upadne on, budu vědět, že je to člověk, který nikoho nepotřebuje, je „plně soběstačný, ničí pomoc neočekává.”

Podle toho se k němu budu chovat. Budu mu přát aby nezmrzl, neměl nic zlomeného a brzy se dokázal otřepat z toho nárazu. Když bude mít štěstí, nebudou si lidé myslet, že tam leží opilý, zfetovaný a pomohou mu. Když nebudou, zmrzne, nebo bude muset čekat na policii, která by měla dohlížet na pořádek v ulicích. Není těch zcela bezohledných lidí zas až tolik, ale jsou. Ti potřebují přesně tuhle lekci. Zjištění, že nejsou pupkem světa a že klidně jim druzí řeknou. „Zařiď se jak umíš.”

Stejně jako jsem řekl dnes jednomu pacientovi. „Chováte se ke mě jako k člověku, který vám nemá co říci, co dát a přitom neustále ode mne něco vyžadujete. Co platí? Mám vám co dát, nebo vám nemám co dát? Sám za sebe nejste ochoten udělat nic, aby jste si polepšil. Pokud vám dám informaci o tom, že tímhle způsobem spějete k vyhazovu, tak mě obviňujete z manipulace. Tedy vám neposkytnu nic, nechám vás sobě samému, zkuste to u kolegyň.” Zíral a jen prohlásil. „Vaše manipulace je váš problém. ”

Pobavil mě. Typická obrana za pomoci útoku. Skupina se mu smála. Takže jsem mu řekl. „Dostal jste se do situace, kdy vám hrozí vyhazov, já vám dávám informaci, že zřejmě potřebujete změnit chování aby jste mohl setrvat a vy mě říkáte, že mám problém s manipulací. Kdo má tady problém? Já v tuhle chvíli nemusím měnit nic, mě stačí vás nechat udělat přestupek a tím se dostanete do situace, kdy budete vyhozen protože vaše chování, vaše jednání stále překračující terapeutický kontrakt, přestává být únosné a brání v terapii. Jestli chcete o tom diskutovat, můžete, ale musíte dodržovat pravidla, jinak jdete.” Pak se odmlčel a bylo vidět, že tohle nečekal.

Jeden z těch, co mají pocit, že nám prokázali radost, když se dostavil aby se schoval před svými maléry, do terapeutické komunity. Mate je, že na nich něco vůbec chceme a nejsme zcela odvázaní z toho, že se chtějí vylízat ze svých malérů a nesdělujeme jim jak jsou úžasní a místo toho pořád na nich chceme aby něco pro sebe udělali.

Takové chování je typické pro lidi, kteří trpí narcistickým syndromem. Syndromem, co je ujišťuje, že jsou tak skvělí a úžasní, že bez nich ti druzí nemohou být. Lidé, kteří mají potřebu být prospěšní druhým tyhle jedince dost dlouho zachraňují a tím v nich vyvolávají pocit, že jsou pro společnost nepostradatelní. Nejen v terapii závislosti, ale leckde jinde. Takovým lidem je velmi prospěšné, poskytnout informaci, že se mohou spoléhat na své síly a že klidně a rádi budeme sledovat jak si poradí.

Takže nikdo ať sníh neuklízí, nechá to na město, a počítá s tím, že se bude brodit velkoměstem v břečce, která mu zničí boty. Případně sebou šlehne o zem. Jemu přeci stačí, že si odházel sníh při výjezdu z garáže domu. Ovšem jak je známo, všude se autem nedostane, takže pak je radost sledovat a poslouchat jak ti samí lidé, co mají všechny na háku, nadávají na ty co mají na háku je. Když si neproházejí cestu, ať nikam necestují a počkají až sníh roztaje.