Po čtyřiceti letech jsem zažil křtiny s obrovskou účastí rodiny, patřičnou oslavu, která byla sice naprosto nealkoholická, neb můj kmotřenec Martin si ji takovou zařídil, příbuzní se s tím smířili, mě
Po čtyřiceti letech jsem zažil křtiny s obrovskou účastí rodiny, patřičnou oslavu, která byla sice naprosto nealkoholická, neb můj kmotřenec Martin si ji takovou zařídil, příbuzní se s tím smířili, mě tenhle způsob vyhovoval. Křtiny byly v Dobrušce v Husově sboru. Poprvé jsem byl na shromáždění Církve československé husitské. Ta první veliká s účastí rodiny, co jsem zažil, byla v Košicích, kde křtila jedna z mých sestřenic syna. Jo, to už je fakt dávno.
Po několikáté jsem byl kmotr, vždy tohle beru jako závazek a čest. Sice debilové používají tohle slovo zcela nepatřičně, prostě pozůstatek bolševismu, který slovo „kmotr,” zaměnil za slovo lotr. Pochopitelně postkomunističtí neznabohové, v roli novinářů, vydávající se za vševědy, slovo kmotr používají kde mohou, aniž by skutečně věděli, co obsahuje a znamená.
Otec mého kmotřence zazvonil v 7:45 ráno, jak slíbil, a vydali jsme do Dobrušky. Tam jsem nebyl už drahně let. Kdysi dávno jsem měl s nějakou Ilonou, tímto dětskou lékařkou, co pocházela z Dobrušky poměr a jednou, když jsem cestoval do Padovy pěšky začátkem devadesátých let, jsem se potkal s rodinou z Dobrušky, kteří odpočívali cestou z Říma, z pána se vyklubal lékař, co mi ošetřil odřeniny, k nimž jsem cestou přišel. Katolická rodina.
No a naposledy jsem přes Dobrušku šel před dvaceti jedna lety, kdy jsem cestoval pěšky přes hřebeny Krušných hor, Českého lesa, Šumavy, pak přes Jindřichův Hradec, Dačice, Vranov, Znojmo, kolem Brna nahoru na sever, Česká Třebová, Dobruška, Kostelec nad Orlicí, Trutnov a Českou Lípu zpět do Děčína. Zvládl jsem ten výlet za necelý měsíc.
Vrátím se k tomu křtu. Obřad to byl hezký, jak už křesťanské obřady, co se svatby a křtu týkají, většinou jsou. Matky plakaly, jak už matky při svatbě a křtu pláčou. Já tyhle věci také poměrně prožívám, i když bez slz, spíše tak doufám, že ten člověk, který se v dospělosti dá pokřtít bere ten krok vážně a cítí s se jim zavázaný.
V poslední době jsem četl několik takových vyjádření, od lidí, kteří se vydávají za „elitu národa.” Elitu národa, co hlásají v souvislosti s posledním extremismem ve Francii, že je libovolné náboženství uráží. Inu pitomce uráží cokoliv. A pokud nejsou pitomci, tak jsou to sebestřední náfukové, co se domnívají, že vědí, jak to je. Obávám se, že nevědí nic.
Už jsem slyšel za život, tolik expertů na všechno, abych raději věřil té „mytologii” jak oni rádi říkají, než jim. Ta mytologie, se v průběhu tisíců let osvědčila. Ve všem. Experti na všechno sami jen poskytují systematicky omylné prognózy.
Na té mytologii, stojí evropské společenství a kultura víc než dva tisíce let. Těm expertům na všechno se podařilo jen jedno. Uvést do zmatku vše, co dva tisíce let platilo a nenabídnout nic, co by lépe fungovalo. Rozbít stávající svede každý idiot. Vytvořit kulturu, to skutečně trvá staletí.
Ale jak říkala moje babička: „Všeho do času a Pán Bůh na věky.” Uvidíme, kam to ti experti na všechno dovedou. Zatím se zdá, že jen zmatek nad zmatek. Takže zažít takové rodinné setkání je skutečně něco velmi příjemného a jsem rád, že ještě pořád, bez ohledu na mínění mnohých neznalých, něco takového existuje.
Krásně jsem si popovídal s kmotřencovými rodiči, kteří byli jako rodiče a prarodiče, neb se dal pokřtít jejich syn a k tomu křtili i vnuka. Probrali jsme staré časy, jak už to bývá, zjistili jsme, že Otec Martina je z kraje odkud je i moje matka, takže jsem se cítil ještě víc dobře. Tak hodně příbuzensky, ač příbuzní nejsme. Asi člověk má potřebu někam patřit a být aspoň občas s lidmi svého kmene.
Ono je snadné rozbít všechny ty vazby, co lidi spojují. Ale čím je nahradit? To nám ti experti na nové pořádky neřeknou. neb sami nevědí, ale občas to vypadá, že možná jim ten rozpad všeho vyhovuje. V kalných vodách se nejlíp loví a lidé, co ztratí identitu a pocit sounáležitosti se dají snadněji ovládat.
Když jim vezmou náboženství, víru, rodinu, klan, tak se snadněji manipulují. Tohle všechno je podstata multikulturalismu. Všechno je naroveň, nic není nad to a pak se používá výsměch všemu a všem, kdo mají pocit, něčeho vyššího, hodnot, které považují za dané a neměnné. Těm lidem se v médiích dokazuje, že jsou mimoni, co nechápou jejich moderní uvažování. Ale jak se zdá, už se objevují hlasy, že tohle ne, takhle dál už to nejde! Tak uvidíme. Jo jo.
PS: Cestou zpátky jsme si libovali, že se na té oslavě všichni dobře bavili, nikdo se tam nehádal, nikdo si nic nevyčítal, nikdo se nepral, jak na takových setkáních bývá obvyklé. Neb byli všichni střízliví. Pak, že to bez chlastu nejde. 🙂