Sladký pocit zadostiučinění

Jda ráno z Národní třídy na Můstek, protože nejelo Metro vzhledem k tomu, že někdo na Andělu spadl, nebo skočil do kolejiště a Metro B bylo zastaveno a na Můstek je to nejblíž abych se včas dostal do

Jda ráno z Národní třídy na Můstek, protože nejelo Metro vzhledem k tomu, že někdo na Andělu spadl, nebo skočil do kolejiště a Metro B bylo zastaveno a na Můstek je to nejblíž abych se včas dostal do blázince. Jdouce (já a moje myšlenky) jsem přemýšlel o životě. V chůzi a při mytí nádobí se mi přemýšlí obzvlášť dobře o životě. Při chůzi lépe, protože ta mě baví více než mytí nádobí. Takže jsem šel a přemýšlel o tom jak život nám někdy připravuje taková malá potěšení, jako například mě, když jsem zcela náhodou zjistil, že jedna z mých bývalých lásek, značně žárlivých, a svou žárlivost nijak nekrotící, si našla chlapa poté co mě opustila, také žárlivého. Prý ještě žárlivějšího než ona. Ale myslím, že asi kecala. Jen je zamilovaná, tak se krotí, stejně jako se krotila několik měsíců na začátku naší známosti. Pak se ukázala pravá přirozenost.

Musím přiznat, že se mě v okamžiku toho zjištění zmocnil sladký pocit zadostiučinění. Zadostiučinění z toho, že Boží mlýny melou. Pomalu, ale jistě. Jinak pro ty, co vyznávají Samsáru, neboli „Kolo Zákona” a tedy s tím i znají karmanový zákon, který jak jistě vědí, říká: Naše skutky se k nám vracejí. Všechny. Takže jsem se ujistil, že Boží mlýny melou a karmanový zákon platí. Sice mi štouralové mohou namítnout, že ten pocit zadostiučinění mi naruší karmu, ale protože mě zas až tolik Samsára nebere, tak mě nebere ani karma. Docela sladce se mi poslouchaly slova. „Jílku v duchu jsem se ti tisíckrát omluvila.” Takhle vlídně ke mě mluvila. „Jo v duchu jo, ale nahlas ne, jsem opáčil. A když jsi mi předváděla ty dramatické výstupy, tak milá si zrovna nebyla. Užij si toho žárlení. Žárlení přeci považuješ za silný projev lásky. Takže máš ted velikou a silnou lásku. ” Nijak dál jsem nepátral, jak její milostný život momentálně probíhá, protože za prvé: Je mi lhostejný. Za druhé: Nemyslím, že bych s ní chtěl potíže jejího milostného života probírat.

Tohle jsem zažil několikrát v životě. Napřed jsem vyslechl o sobě nelichotivá slova,.Velmi nelichotivá. Což docela chápu, když se z někým rozcházím, tak k tomu musím mít důvod. Přeci se nerozejdu s někým kdo je skvělý, úžasný a já jenom jsem prostě ten, co si chce užít někde jinde. Takže důvod se vždy najde a patřičné vysvětlení k tomu. Ovšem jestliže si nedám pozor, tak zjistím, že se ke mě vracejí má slova někdy později. I to jsem zažil, že jsem se slyšel říkat slova po letech, ty samá slova, té samé, ženě nebo muži, která mi kdysi řekli oni. Nikdy to nebyl úmysl, vždy jsem si uvědomil až později, že jsem vlastně zkopíroval chování, nebo řeč toho člověka. Jakoby něco vyplouvalo z mé paměti a mluvilo za mě.

Kdysi dávno jsem byl zamilovaný do jedné velmi krásné dívky. Ona mě nebrala moc vážně a našla si úplně někoho jiného. Bylo mi líto, že mě nechce a ona mi tak docela pobaveně, řekla „Nemám na tebe čas, když budeš trpělivý, třeba se dočkáš.” Pak jsem ji dlouho neviděl. Potkal jsem ji v Ústí n/L. Někdo na mě volal. Po pěti letech jsem zapomněl jak zní její hlas, ale otočil jsem se. Vidím ji. Směje se a říká, „tebe bych tady nečekala.” Slovo dalo slovo, a šli jsme na kafe. Vyprávěla mi, že toho, co si tenkrát nabalila, zavřeli za nějakou krádež, dost velkou, asi šest let dostal. Dvě děti, žije sama, protože každý koho si po rozvodu nabalila, chtěl podle jejích slov jen postel a žádná odpovědnost. Krásná byla pořád, tak té posteli jsem se nedivil, i já bych si dal říct, ale dvě děti mě také nelákaly.

S malou obměnou jsem jí řekl to samé jako kdysi ona mě. „Musíš čekat a být trpělivá, třeba se ten pravý objeví a dočkáš se.” I v mládí jsem uměl být takhle „moudrý a rozvážný.” Bylo zvláštní, že si pamatovala co mi řekla a obvinila mě z toho, že se ji vysmívám. Já jsem si na její slova vzpomenul až, po jejím obvinění. Nevysmíval jsem se ji. Hodně se mi líbila. I tehdy, ale nějak samo ze mě vypadlo, co vypadlo. To bylo poprvé, kdy jsem tohle zažil. Pak ještě několikrát. Bylo zvláštní sledovat, jak ti lidé na svá původní slova, která ke mě kdysi vyřkli, nebo na podobné chování, jež ke mě praktikovali reagují. Pokud se ke mě chovali odmítavě a měli mírnou zábavu z toho, jak mi jejích odmítnutí vadí, protože dost často mi vadilo, chovali se mnohem vice podrážděněji v tom samém případě, pokud jsem na jejich vlídné chování po čase reagoval podobným způsobem.

Jsem celoživotně hodně důvěřivý. Kupodivu. K lidem jež moc neznám a nemám s nimi zlé zkušenosti, poměrně věřím. Věk a zkušenosti mě sice naučily jisté opatrnosti, ale důvěru klidem mám stále. Dokud se nepřesvědčím o opaku. Pakliže mě někdo zklame, jako někteří lidé, jen málokdy dám na jejich pozdější vlídné laskavé chování. Už jim nevěřím. Rozhodně nevěřím na změnu u žárlivých, hysterických žen, které po čase ke mě nasadí laskavé chování. Vždy se ptám, co za tím je, co ona dáma sleduje? Mohu se mýlit v motivech, nejsem vševěd, ale vždy jsem si jistý, že ono laskavé chování není jen tak. A nemívám rozhodně chuť hrát jakoukoliv roli v její hře. Může mě ujišťovat sebevíc, jak je šťastná v pohodě. Vždy se pobaveně podívám protože těch ujišťujících denně potkám tak deset a řeknu. „Víš já se tě neptám jak se máš, ani se neptám na tvou změnu. Pokud ses změnila, nepochybně si toho všimnu. Ale na tvá slova už nedám.” Stejně tak s muži, kteří mi něco slíbili a svůj slib nesplnili. Vezmu na vědomí, že slíbili, bez vysvětlení a omluvy nesplnili, a už nikdy na nich nic nechci. Také lidem, kteří neplní své sliby se nijak nehodlám zavazovat. Pokud naléhají, odvolávají se na solidaritu, klidně jim řeknu. „Byly časy, kdy jsem tě potřeboval, zavázal jsi se, nesplnil si. Nejsem ti nic dlužný.” Většinou nemám potřebu takzvaně zahanbovat, protože to funguje jen někdy a většinou jen v románech. Lidé, kteří necítí potřebu držet vůci druhým své slovo, potřebují zažít stejné chování vůči sobě. Bud se z toho poučí a změní své chování, nebo musí o dům dále.

Ještě se vrátím, jak mám ve zvyku k oné žárlivé dámě. Ona možná skrz žárlivost partnera pochopí svou žárlivost, pochopí ji nikoliv jako lásku, ale jako projev nejistoty, kdy nejistota žárlícího nastoluje požadavek neustálého ujištování o svých kvalitách, ujišťování o své ceně. Reaguje neadekvátně k situaci a možnostem partnera. Vznáší nadměrné požadavky na běžné chování partnera. Například požadavek odstranění svého strachu z opuštění, nelásky atd. Možná si uvědomí nesmyslnost svého chování. Nesmyslnost svých požadavků.

Jenže něco si uvědomit, ještě ani zdaleka neznamená něco změnit. Stejné jako když žijí spolu dva opilci. Ten kdo je dominantnější utlačuje toho slabšího, ale kvůlu utlačování ten slabší obvykle pít nepřestává. Pouze hledá výhodnější pozici. To je také jeden z důvodů, proč asi nefungují příliš ty zkušenosti spoluzávislých partnerek, které si hledají stále stejně typy. Dokud žárlivá, nebo spoluzávislá nepochopí své chování a nezmění jej, což není vůbec jednoduché, nebude mít prostě kvalitního partnera, který nebude závislý, nebo jinak zralý.

V případě, že na takového narazí a nezmění své chování, souběžně s poznáním. Dočká se jen jednoho. Nebude vědět co s ním, bude jej obviňovat z nedostatku lásky, ochoty plnit její potřeby a požadavky. Pravděpodobně uteče. Předtím stačí otrávit onoho partnera natolik, že sice prožije její odchod ze smutkem, vzhledem k tomu, že ji miloval, ale také s velkou úlevou. Zažil jsem tuhle situaci ve dvou extrémních případech. Ten první, když mi zemřel otec, kterého jsem přes všechno měl rád a cítil jsem velký smutek, ale zároveň i velkou úlevu, že už se nebudou opakovat excesy, kterých se celoživotně dopouštěl a jim zničil celou rodinu. Ten druhý byl s mojí ženou, kterou jsem miloval, ale nakonec jsem opravdu s úlevou přijal i rozvod, protože mě její chování v mé přítomnosti ničilo. Pak jsem ten smutek a zároveň úlevu prožil ještě ve dvou už ne tak významných vztazích. Smutek, bolest a úleva, že to mám za sebou a nikdo nebude dělat scény pro mlčení, kterého se jim podařilo z mé strany dosáhnout právě těmi scénami.

Tohle totiž bývá začarovaný kruh. Křik, žárlivost, hysterické scény. Tohle vše plodí, hádky, spory z toho plyne mlčení a odmítání a čím větší křik, tím větší odstup, tím větší odmítání. Nakonec, co vám budu povídat. Je fakt sladký pocit, slyšet, že ten druhý dostal přesně to co vám měrou vrchovatou, natlačenou, dával vám. Jako tenkrát, Petra. Říkala vztekle: „Nejsi střed vesmíru. A a rozdíl od tebe mám chlapa, které jsem si pečlivě vybrala jako tátu pro Babetu.” A za rok, po jejím druhém rozvodu, jsem slyšel: „Nebyl to ani dobrý táta ani partner.” Užil jsem si repliku, „A byl pečlivě vybraný. No jo, nejsi střed vesmíru.” Zabíjet pohled, byl jsem mrtvý.

A nakonec. Jestli chcete partnera zpátky, neusilujte o pocit zadostiučinění. Pokud je vám lhostejný, pak chápu, že si stejně jako já, občas užijete toho, že pro toho druhého jste cenný, ale také už je vám vaše cena v jeho očích lhostejná. Někdy to může být totiž skutečné osvobození. Někdy.