Přemýšlel jsem dnes o manželkách alkoholiků. Ani ne tak o dětech, ale o nich samých. Vzpomínal jsem na ruskou literaturu, kde jsou tyhle životy jasně popsány. Drsně, drasticky, realisticky.
Přemýšlel jsem dnes o manželkách alkoholiků. Ani ne tak o dětech, ale o nich samých. Vzpomínal jsem na ruskou literaturu, kde jsou tyhle životy jasně popsány. Drsně, drasticky, realisticky. Někteří říkají naturalisticky. V žádném případě to není hezké čtení. On to není ani hezký život. Manželka alkoholika ať se na její život díváme z jakéhokoliv úhlu, má život plný utrpení a slz.Může být stíhačka, může být oběť, může být zachranitelkou, vždy dobrovolně setrvává, především dnes v situaci, která nic nikomu nepřináší. Mimo trápení. Jejímu muži a tím méně jejím dětem. Vysvětlení proč v tom setrvávají, je několik. Jenže pořád mám pocit, že ať se ono vysvětlení publikuje, či ne, ony ženy jsou uhranuty svým osudem. Mají pocit viny, strach ze samoty, strach z obvinění ze selhání, pocit potřebnosti, strach odejít, upadají do apatie, bouří se, pláčou, dovolávají se pomoci, pomoc odmítají, pomoc hledají.
To všechno a ještě mnohé další se dá popsat v odborné literatuře. Píší se příručky. Jednu takovou jsem kdysi četl od paní Maťhové, která byla dlouholetou životní partnerkou a spolupracovnicí docenta Skály. Tam jsem poprvé četl ono rozdělení na stíhačky, oběti a zachránkyně. Zažil jsem takovou ženu alkoholika doma. Svou matku. Znal jsem jich několik dalších od tátových kamarádů. Všechny měly neskutečně utrápené oči, všechny,dělaly, co mohly aby zachovaly zdání a jejich děti byly postiženy matčinou neschopností, neochotou, strachem z budoucna s tou situací něco dělat. Mnohé děti byly svědky matčina týrání, znám několik případů kdy i smrti. Nezapomenu, jak kdysi jeden pacient vyprávěl na skupině scénu, kdy jeho otec před jeho očima zabil matku sekerou.
Nedivím se že ženy požadují zákony, které je a jejich děti budou chránit. Proto jsem kdysi přivedl jednu známou soudkyni na skupinu rodinných příslušníků, aby jim vysvětlila jejich možnosti. Pamatuji si dodnes její větu k těm utrápeným manželkám a matkám. Policie má své povinnosti, klidně se na ni obraťte, aż dělají co mají. Také si pamatuji jaký měly její slova účinek. Řekla to paní doktorka, tak to tak je, a hned jedna zavolala policii, když její muž vykopával zamčené dveře a ti ho nechali odvézt na záchytku, stejně tak druhá, která to samé udělala svoji dceři. Na poprvé to moc nepomohlo, ale po druhé a po třetí, a už si dávali chlapci pozor. Nakonec, proč by měli po nocích bít své ženy a děti? Nebo je jinak nepříjemně v noci, ráno, odpoledne rušit v životě vlastním chlastem a agresivitou?
Já jsem v tomhle případě na straně těch manželek a dětí. Kupodivu se domnívám, že je tahle metoda ve prospěch i jejich manželů. Aspoň nikoho nezmrzačí, nebo nezabijí. Žena, která zabrání v týrání sebe samé, zabrání i vlastně možnému zločinu. Vím, že takhle jako já uvažuje málokdo, jenže s tímhle za svůj život mám docela dost zkušeností. Navíc, ona dobrodružná literatura není až tak úplně pitomá, protože v mnohé je jasný návod. Odstranit možné nebezpečí z dosahu opilého agresora, znamená také bezpečí pro něj samého. Nepověsí ho pro vraždu za jásotu davu. Nebo neodsoudí na doživotí. Budu se muset oné soudkyně zeptat, jestli by se mnou nešla i do televize, aby tam národu vysvětlila jak to je. Třeba tahle její věta bude prospěšná i jiným.
Aby bylo jasno, nehodlám navádět manželky mých pacientů, aby se rozvedly a nehodlám je stejně tak navádět, aby s nimi zůstaly. Spíš se s nimi budu bavit, jako se bavím dosud, co mohou pro sebe udělat, aby jim bylo na světě lépe. Pokud se s nimi bavím cíleně a terapeuticky, vždycky na své možnosti přijdou. Nijak jim nemusím radit. Tím mě zase dnes nadzvedávala Ivana, když jsme psali další díl „Ze závislosti do nezávislosti.” Ta otázka, při psaní dialogů. „Co jim poradíte v takové situaci?” Ta mě vždy pobaví a zároveň nadzdvihne. Poradit ji toho můžu mraky, ale stejně, než vyjde ven za dveře si jich 90% nepamatuje a zbylých deset není schopná v tu chvíli uskutečnit a v ten moment se cítí zase za blbou. Odborníci hovoří o komplexu méněcennosti. Jenže já vím, že není ani méněcenná, ani neschopná, je jen netrénovaná a neumí zvládat svoje emoce.
Terapie závislých, stejně jako spoluzávislých je také tak trochu trénink. Jedni trénují na život bez chlastu, když už mluvíme o alkoholicích, Ti spoluzávislí, jak ten čas přežít co nejlépe. Dalo by se to vyjádřit. Přežíti v extrémně drsných podmínkách. Vzhledem k tomu, že jsem v těch podmínkách žil skoro dvacet let života, ve vlastní rodině, vím o čem mluvím. To v žádném případě není jen zvládnutí zátěžové situace. Rovná se to přežití pekla. Dante by se divil. Zažil jsem toho dost. I proto jsem se začal věnovat jinému způsobu terapie rodinných příslušníků, než třeba Skála a jeho následovníci. Vím, že si ty ženy, občas i muži potřebují opravdu pomalu vylít srdce, říci bez sebekontroly a kontroly manžela, co potřebují. Ony nepotřebují slyšet většinou, jak mu pomáhat, ale spíš jak mu nepomáhat, protože většina pomoci je dobrá jen k tomu aby mnohem lépe a úspěšněji chlastal a tím terorizoval ženu dál.
Potřebují slyšet, že se neprovinily, tím že mu nepomohly, ale že poškozují samy sebe, když na sebe navalí veškerou starost. Jemu nic nenechají. V dobré víře (a podotýkám, že argument, co mi vlastně zbývá, než se postarat, velmi dobře znám.) Vezmou na sebe všechno. Pán tvorstva, bud chlastá, nebo se léčí z následku chlastu. Tím momentálně nemám na mysli terapii, ale kocovinu. Žena uvolňuje místo jeho chlastu, tím, že všechno vzdá, rezignuje na svůj požadavek plnění jeho povinnosti, které má. Sice mu občas udělá scénu jak vyšitou, ale to je tak všechno.
Ony manželky potřebují slyšet, že je potřeba navlíknout situaci tak, aby on měl problémy se svým chlastem. Samozřejmě to vše postupně, zvolna a bez zbytečných výjevů. Potřebují vědět a zjistit, že mají opravdu možnosti i jiné, než je třeba jen volat policii. Mluvím o situaci, kdy se ještě nechtějí rozvádět, nebo nejsou schopny z jakéhokoliv důvodu odejít. Také potřebují slyšet,že nemají žádnou povinnost táhnout vše finančně samy a že je docela možné setrvat v manželství a přesto jejich muži budou povinni ze zákona, přispívat na děti. Když už tedy nepřispívají na chod domácnosti. Potřebují slyšet, že za pití svých mužů nemají žádnou odpovědnost, protože do toho stavu, kterému se říká závislost se chlapci dostali docela rádi a vlastní silou. Šlo jim to náramně.
Stejně tak nejsou odpovědny za abstinenci svých mužů, pokud abstinují a není v jejich silách tu abstinenci zajistit, mimo toho, že budou na žádost svých mužů, udržovat suchý dům, nebudou doma v jeho přítomnosti pořádat mejdany. Dívčí dýchánky s alkoholem si nechají jinam a bez přítomnosti svého muže. Stejně tak, alespoň ze začátku jej nebudou tahat na oslavu narozenin své matky, kde se sejde celá rodina. Jistě „mamince” koupí kytku, odříká patřičné přání a odpeláší hned po obědě domů mimo rizikové prostředí.
Pokud jí bude ujišťovat, že mu to nevadí, loupne po něm zrakem a zeptá se. „Chceš mi snad nabulíkovat, že nedostáváš chuť, že se nerozjíždíš? Já přeci vím, že je to jinak a nehraj si na hrdinu. Nepotřebuji hrdinu, co mu nevadí chlast. Konečně, ten ti nevadil nikdy. Jak jsem si všimla.” Těmito nebo vlastními slovy v podobném duchu taková poučená manželka jedná. Už ví co si přeje, není naivní, není nadměrně důvěřivá, především co se chlastu týče a je ostražitá a dělá nutná opatření v případě recidivy.
Zazvonil zvonec a pohádce o poučené a nepoučené manželce alkoholika je konec.