„Happiness is only real when shared.“ (štěstí je opravdové pouze
tehdy, je-li sdíleno).
„Happiness is only real when shared.“ (štěstí je opravdové pouze
tehdy, je-li sdíleno).
Na úvod blogu jsem použil citát z komentáře pod minulým blogem. Zaujal
mne, protože se domnívám, že autor toho komentáře, který ten citát použil
něco sděluje. Budu-li hádat, tak třeba, že by se lidé měli víc stýkat, být
víc spolu, hledat jeden druhého. Možná, že je sám/a, možná si myslí, že lidé
jsou si cizí, málo sdílní, „moderním” jazykem by se mohlo říci
komunikativní. Protože lidé už nesdílejí, nevyjednávají, ale
„vykomunikovávají.” I takovouhle slovní hrůzu jsem četl v
novinách. Ale vrátím se k tomu citátu. Možná třeba pisatel/ka komentáře
touží se vydat někam na cestu a myslí, že aby to bylo opravdu skvělé, měl by
s ním/ní někdo být. Možná. Dokud nám neřekne jak je ten komentář myšlen,
budu žít jen v dohadech.
Komentář byl pod mým blogem, tak ho vezmu osobně. Rád své cesty sdílím,
písemně. Celoživotně, v šedesáti třech letech života a po čtyřiceti pěti
letech samostatného pěšího cestování, mohu říci. Cestu jako takovou nemusím
s nikým sdílet. Tam mi nikdo blízký, zas tak moc nechybí. Kdyby chyběl,
zůstal bych s ním doma, nebo bych ho vzal sebou. Ale nejradši cestuji sám.
Co rád sdílím, jsou dojmy po skončení těch cest. Jak se zpívá v té známé
písni z Hobita a Pána prstenů, …až nakonec vše zdoláme, pak odpočinem
od svých cest… Celá ta píseň je zde Tak nasedni Tak, když
zdolám ty dálky a odpočívám od svých cest, rád na ně vzpomínám. Na pot,
horko, bolavé nohy dřinu, slunná rána a nebo jinovatku na stanu, jako kdysi
v Anglii, kdy v říjnu v Yorkshiru, který je na tak civilizovanou zemi, jakou
je Anglie, poměrně pustý, mrzlo až praštělo, aby za týden bylo skoro dvacet
nad nulou, asi dva dny. Takže jsem se nestačil té změně divit. Rád sdílím a
rád vzpomínám.
Inu jsem do svých šedesáti tří let pořád pod vlivem Rudyarda Kiplinga,
Julese Verneho, Františka Flose, Karla Maye, Otakara Batličky, který podobně
jak Kipling scestoval celý svět. Kipling jako novinář a dobrodruh, Otakar
Batlička jako čistý spisovatel dobrodruh. Tihle všichni jmenovaní a pak
mnozí další, mě ovlivnili natolik, že o čem se v písních dlouhých cest
zpívá, já uskutečnil. Já tedy tomu citátu o sdíleném štěstí rozumím tak, že
pokud mám možnost o těch cestách čas od času něco říci, jsem moc rád. Je mi
přitom náramně dobře. Dostal jsem od své sestry bundu z Ameriky,
nepromokavou a proti větru, jak podotkla, tak doufám, že ji ještě využiji.
I když, každý rok jsou ty cesty prašnější, kilometry delší, ruksak
těžší, ale pořád cítím tu dálku, ten horizont, který se sice pomaleji
posunuje, než kdysi, ale posunuje. O to jde, aby se horizont stále sunul
před námi, nikdy k němu nedojdeme. Vždy je někde v dáli a vždy je kam jít.
…dálka je oponou… se zpívá v písničce Vysočina od Rangers,
krásná písnička, často si ji zpívám. Jen tak, když koukám z okna a vidím
ten kopec, po kterém jezdí ty auta. …jen počkejte se mnou chvíli tu,
na vítr v ranním přeletu, jak voní, hmmm voní…
Jinak ještě k jednomu komentáři. Myslím, že jeskyně je domov, když bych
tam postavil krb a nebo měl kamna a dveře, pak už se dá mluvit a něčem, co
má svoji intimitu, co si člověk nemusí sebou nosit, na to stačí stan, ale
má domov, do kterého se vrací, někdy tam někdo čeká někdy nečeká, ale pořád
je to jedna z těch malých jistot, které člověk v tom světě má. Jistého není
nic, jenže potřebujeme mít aspoň zdání jistoty, protože to jsou ty věci,
které pomáhají unést tu tíhu života.
Takže, rád sdílím svoje dojmy a pocity z cest a stejně tak rád sdílím
svoje dojmy a pocity z domova. Z toho domova, ze kterého jsem si udělal
knihovnu, tělocvičnu a pracoviště v jednom a místem pro setkávání s
blízkými lidmi, jako jsou moje děti a moje lásky, plus přáteli v druhém.
Tedy abych byl upřimný, on i stan může být domov. Protože já jsem se naučil
ve stanech, v kterých spím a nebo přečkávám nepohodu na cestách mít věci
vždy na stejném místě. Celá ta léta dávám věci, tam, kde je snadno najdu i
poslepu. Stan pro dva je prostorný a pohodlný, když v něm bydlí jeden. Dva
už je moc. Tedy v jistých případech je akorát, ale jen v jistých případech.
Když jsem byl mladý, stan jsem nepotřeboval, pokud jsem cestoval s
dívkou, většinou místa pod širým nebem bylo dost a nemačkali jsme se. Jen
občas přitulili. Což ve stanu pro dva, se dva vždycky mačkají. Nejen, když
se přitulí. Vyzkoušeno. Ono, když to pod zády tlačí, je potřeba si ve stanu
najít takové místo, kde je to nejpohodlnější, ve dvou tohle jde hůře, někdy
je to zcela nemožné. Jo jak stárnu, tak na těch nepohodlných dlouhých
cestách hledám pohodlí. Ale i letos, co jsem tak cestoval po Čechách a
Moravě, jsem zažíval velmi příjemné chvíle.
Třeba, když jsem seděl u řeky Jihlavy, kousek za Ivančicemi, kde jsem
předtím spal na ubytovně a najednou jsem si uvědomil, že jsem do té chvíle
o nějaké řece Jihlavě neměl ani ponětí. Divil jsem se na jak krásná místa
jsem vlastně narazil. Nikdy předtím jsem tam nebyl a byl jsem moc rád, že
jsem tím krajem od Ivančic až po Jaroměřice nad Rokytnou prošel. Hezky se
mi tam cestovalo. I ta cesta domu, když pro mne Martin přijel byla pěkná,
povídali jsme, věděl jsem, že večer už budu po měsíci spát zase ve své
posteli a budu ve své „jeskyni.”
Ale ten údiv z toho, co jsem vlastně skoro na konci té cesty objevil mi
vydržel dost dlouho. Třeba se tam ještě vydám a projdu se kolem řeky
Jihlavy. V té bundě od sestry, co ji přivezla z Ameriky. Jo, kde jsou ty
časy, kdy nás všechny ty věci z Ameriky plnily nadšením? Byly ty věci pro
nás vzor toho, jak mají praktické a příjemné věci na cestování vypadat.
Dnes už skoro nikoho tím nikdo neohromí, ale pořád jsou pro mne takovou
zárukou, že by se mohlo jednat o něco kvalitního, praktického a
trvanlivého. Tak uvidíme. Pravdou, je, že věci, co jsem si koupil na sebe
před pěti lety v Kanadě pořád ještě drží, jsou nositelné a mají značku
„Made in USA.”
Teď čekám na to, že mi Česká pošta dopraví další výrobek z té země
neomezených možností a to multitrainer, jinak TRX, pomůcka na posilování
vlastní vahou. Opravdu, už se z toho tady stává tělocvična, Válec na
trénování úderů a kopů, dvě girjy, a teď ještě ty popruhy, co se dají
zavěsit na dveře a cvičit na nich. A před, nebo potom si mohu zpívat s
Michalem Tučným. …já dál už tajně cvičím roky, za chvíli to na mě bude
znát… 🙂