Probudil jsem se časně zrána za svítání, neboť jsem šel časně večer jedenáct spát.
Probudil jsem se časně zrána za svítání, neboť jsem šel časně večer jedenáct spát. To už tak bývá, spím málo, a když jdu brzy spát brzy se probouzím, jsem pilný, hraji si na počítači, buď se systémem, nebo vyhledávám nějaké zajímavosti. Mám od včerejška lehce nostalgickou náladu, díky tomu, že jsem objevil na youtube tuhle starou krásnou písničku Temný stín což byl v šedesátých letech minulého století, úžasný hit. Neboli pecka, jak se také říkávalo.
Takže jsem si ji poslechl, potěšil jsem s ní na Facebooku své kamarády a měl jsem dnes po ránu pořád krásně nostalgickou náladu a jal jsem se vyhledávat hity mého mládí. Vzpomněl jsem si na další podobné hity, ne jen z let šedesátých, ale začátky sedmdesátých, kdy doznívala uvolněná atmosféra šedesátých let, tedy nejen v politice, ale i muzice.
Časy se měnily. Díky pancéřové kavalérii, na které přijeli kozáci z
východu, místo nagajek, nám hrozili děly a velkorážnými kulomety. Tedy, mlátili nás také, mě zfackovali parádně, za to že jsem na ně hrozil, coby osmnáctiletý kluk pěstí. Ale s těmi nagajkami, co přišly, odešla muzika, která se úžasně rozvíjela a co potom dvacet let jen paběrkovala. Ti co se přizpůsobili, ti hráli, ti, co se nepřízpůsbily, ti také hráli, ale většinou po sklepech a ilegálně. Jo, „zlaté komunistické časy.” Ale byljsem mladý a tak muzika, aspoň nějaká a ne vždy špatná. Třeba Pavol Hammel a Prúdy a jejich Medulienka A jiné a jiné. Medulinka pro mne byla krásná písnička, co jsem pouštěl holkám, když sem je tahal na parník, co by mladý labský plavec. Aby byly povolnější
Jestli se také na bolševiky pro něco zlobím, tak právě pro to, že nenechali tu krásnou „imperialistickou” muziku volně se rozvíjet, že kladli takové překážky spoustě talentovaných lidí, kteří se jimi časem nechali otrávit, bud odešli ze země, nebo přestali provozovat muziku. Možná by ji přestali časem dělat také, ale šli by svojí cestou, skončili by přirozeně, potože by se orientovali na jiné pro ně zajímavější činnosti, nebo by pochopili, že jsou limitovaní a dál už se neprosadí. Nemuseli dělat úlitby „bolševickým bohům” tvářit se, že vše skvělé přichází z východu, když víme, jak praví německé přísloví,
všechno, co stojí za hovno jde z východu. Tedy populární muzika z východu, co se nám pořád pokoušeli nacpat, dámy prominou, za hovno stála. Většinou.
To byl příšerný šok, když po relativně uvolněných letech šedesátých, najednou přišla normalizace a sovětský bigbít v rádiu, v televizi to byl trest snad pro mne jako milovníka bigbítu a rokenrolu, což není zcela totéž, i když někteří říkají, že je to totéž, strašné. Pravda díky rádiu se dalo poslouchat ledacos jiného, takže přehled jsme jaksi mívali. Jenže nikde si nikdo žádnou muziku nekoupil, tedy občas něco vyšlo na singlu, někdy na na LP, ale veta byla po těch šedesátých letech, kdy bylo stovky kapel různě dobrých, ale byl výběr. V sedmdesátých letech kapely byly, leč prořídlé a bývalí průkopníci rokenrolu a bigbítu paběrkovali, nebo šli se středním
proudem.
No jo, bolševické jistoty, za kterými mnozí pláčou. Co by skoro důchodce za nimi tedy nepláču. Fakt je, že milionář nejsem, pracuji od rána do večera, asi budu muset i v důchodu, pokud se ho dožiji, neb nevíme dne ani hodiny jak praví Písmo. Ale neměnil bych, fakt ne. Už jen proto, že si mohu, mám-li chuť, pustit díky internetu a youtube a daším možnostem, cokoliv. Ať Olympic, Neckáře, nebo raného Svobodu, co by rokenrolového maníka, a další z té a pozdější doby. Nehodlám tu dělat žebříčky nejlepší muziky. Mám své a s mnohými odborníky a znalci bych se asi neshodl.
Odjakživa jsem poslouchal a poslouchám všechno. Mohu slyšet Ravela a jeho Bolero, stejně tak ELO a jejich „Rock and roll is king.” nebo Matušku a jeho ..ráno je modrá tůň a břehy jsou bílý… Muzika
je muzika, když je dobrá, na duši zahřeje, když blbá, jen nasere. A co je muzika, co nasírá a nebo potěší, o tom rozhoduje osobní vkus. Po skoro padesáti letech poslouchám Beatles a jejich Help a jsem stejně u vytržení dnes, jako tehdy. Ačkoliv by mnohý řekl, „no nic moc, už je to starý…” Jo je, jenže, já byl tehdy mladý, hodně mladý. A tak si rád zazpívám:
Help, I need somebody,
Help, not just anybody
,
Help, you know I need someone, help.
When I was younger, so much younger than today,
I never needed anybody’s help in any way.
But now these days are gone, I’m not so self assured,
Now I find I’ve changed my mind and opened up the doors.
Tak tak, ráno bývá moudřejší večera. Včera jsem byl unavený, k večeru otrávený, ráno jsem vstal, pustil trochu bigbítu, hned se to zlepšilo. Bigbít jen tak potichu, i když bigbít potichu, to není ono, ale mám soucit se sousedy, mají svoje léta a když tak někdy mám otevřené dveře na blakon, poslouchám muziku, co se line z jejich okna, asi bych si něco takového dobrovolně nepustil, ale chápu je. Vyrostli na socialistickém středním proudu, takže se mnou nesdílejí mé rebelské mládí, kdy mi jim podobní říkali. „Nech se ostříhat frajere a koukej si najít pořádnou práci.” Ačkoliv jsem už tehdy dřel od rána do večera.
Měli ti bolševičtí demementi spojené dlouhé vlasy s nemakačenkovstvím. A když zjistili, že jsem řádný pracující, tak mi ty dlouhé vlasy aspoň trochu osladili poznámkami o dlouhých vlasech a krátkém rozumu. Jo, soudruzi, ti mohli o rozumu mluvit ze všech nejméně. Nakonec, jak se dá z rozvinuté země udělat rozvojová, to se jim za čtyřicet let podařilo ukázat náramně. I v muzice.