Tak jsem si myslel, včera z rána, že jsem vyspalý. Jak hluboký to byl omyl.
Tak jsem si myslel, včera z rána, že jsem vyspalý. Jak hluboký to byl omyl. Kolem poledne jsem si lehl, spal do dvou, pak jsem byl chvíli vzhůru, četl si, abych znovu usnul a probudil se o půl osmé večer. Člověk míní a matka příroda mění. Zřejmě sem se potřeboval se vyspat víc.
Pročetl jsem si po tom skvělém vyspání, některé blogy, nejen na iDnes, ale i jinde, abych se dozvěděl opět ty hrůzostrašné zprávy, téměř o konci světa, státu, demokracie. Ujistil se, že slovutní blogeři, tedy někteří, opět se dají zlákat mediálním nátlakem, aby se noviny prodávaly, televize sledovala, reklamy vysílaly a byl zaplacený čas a plocha. Tak už to bývá. Jedna kampaň skončila, okamžitě začala druhá. Blogeři reagují podle očekávání. 🙂
Poslankyně Pecková zcela jasně řekla, že pokud něco většině důchodcům chybí, pak je to pocit užitečnosti. Ten totiž jako lidé máme silně vyvinutý. Souhlasím s ní. Nemyslím, že se má za co omlouvat. Ale jako mediální obět je dobrá a mnozí pitomci naskočili, aby si vyblili své mindráky. Také mám tu zkušenost jako terapeut, že staří lidé se bojí víc opuštěnosti, než hladu a chudoby. Že nadávají? Inu, kdo v téhle zemi nenadává? Na cokoliv. Ptal se mě jeden známý na chatu, jak že se mám? Odpověděl jsem po pravdě. „Dobře, rozhodně bych se mohl mít hůř. Odpověděl: „Waw, si mi vyrazil dech.”
Ani jsem se nedivil. V téhle zemi říct, že se někdo má dobře, znamená pro mnohé výsměch a něco nepatřičného. V novinách, v blozích, v televizi říkají, že je zle. Tak mě zatím není zle. To bude, až mě moje děti nebudou mít rádi a opustí mě. Doufám, že se toho nedočkám. Pokud bych se dočkal, pak bylo něco špatně.
Netvrdím, že důchodci ve své většině mají na co si vzpomenou, mnozí skutečně musí počítat. Hodně počítat. To ovšem musí počítat kde kdo. Důchodci hlady neumřou, zatím ne a třeba někteří mají děti, kteří jim budou nablízku, aby se necítili zbyteční. Případně je umřít hlady nenechali. Máme blbou vládu? Tak ji ve volbách vyměníme. Nejlépe za takovou, co bude chtít malé daně a nechá nám dost peněz, abychom je mohli utratit za sebe, případně pomoci svým dětem, nebo rodičům. Ať ti, co se nechtějí starat o své nejbližší, všem jasně ukáží, že oni nestojí o to se starat. Pak to bude jen a jen na ně. Z jakého důvodu se mají starat cizí?
Jsem starý muž. Je mi přes šedesát, pracuji, co jde. Hledám možnosti, jak se chovat a jak žít, abych se nestal závislým na důchodu, který ještě nepobírám. Ale už se ten čas blíží. Hledám možnosti jak se udržet v kondici po ten čas, co mi zbývá. Nekupuji potravinové šunty, protože zdraví mám jen jedno. Nepotřebuji kalorií, jako dřevorubec, takže se nepřejídám. Jím tak, abych si neubližoval. Cvičím jógové techniky, každý den po dobu skoro třiceti let. Chodím dost pěšky, výtah skoro nepoužívám. Jím pokud možno jen kvalitní stravu. Mě vyhovující a mě chutnající. Zdraví mám jen jedno a pokud se o něj nepostarám, pak se mi o něj nepostará nikdo.
Ve svém mládí jsem se setkával se starými muži, kteří byli v kondici. V dost dobré kondici. Nijak zvlášť nesportovali, jen tak trochu, nijak zvlášť nežili v askezi, ale znali míru a uměřenost. Byli dobré mysli a zkoumal jsem čím to vše? Právě tou uměřeností, tím, že se nedali strhnout k nějakému extra nadávání. Ukřivděnosti. Mnozí měli důvod se cítit ukřivdění. Přišli o majetek díky komunistům, strávili roky v bplševickém kriminále, nebo v koncentráku, za války nasazeni v Německu. Případně v zahraničních armádách. Přesto uměli vidět dobré, rozeznat dobré od dobrých stránek života a lidí kolem sebe. Tehdy jsem poprvé slyšel moudrost, že učit se, má smysl od těch, kteří něco umí. Ne od těch, co umí jen nadávat a kňučet na zlý osud. Tak jsem se učil. Nakonec, učím se dodnes.
Znal jsem těch starých mužů v kondici dost. To všechno, co je dělalo schopnými, měli společně. Popsal jsem výše. Nepoužívali ty rádoby chytré kecy typu. „Tělo musí jít do hrobu zhuntovaný.” Vážili si svého těla, protože chtěli aby jim sloužilo a vážili si své duše, protože když člověk ztratí duši, i kdyby celý svět získal, pak ztratil vše, jak praví Písmo. Starali se o oboje a ona se jim jejich starost vracela. Nepotřebovali k tomu ani fit centra ani luxusní vybavení. Ani já nepotřebuji nic luxusního k tomu abych se o sebe staral.
Pokud chce člověk se bavit, klidně si najde zábavu kdekoliv a zadarmo, stejně tak poučení a získání kondice. To jen zamindrákovaní, líní jedinci, aby nemuseli nic dělat a jen mohli naříkat si najdou důvod, proč nadávat a proč nic nedělat. Buď se ve stáří propadnu do žalu a chudoby ducha, protože důvod, proč něco nejde, najdu vždy, nebo se holt postarám, což je těžší, abych nebyl sám, neměl nouzi, naučím se počítat a vyjít s tím co mám.
Nechám blogery naříkat, hospodské povaleče nadávat, odboráře štěkat na vládu, místo na zaměstnavatele, závistivce závidět, protože s tím vším musí žít jeden každý. Často a rád si říká slova: Budete-li myslet dobře, stanete se nebem, budete-li myslet zle, stanete se peklem. Peklem sobě i druhým. A nebem sobě i druhým. Vláda se o mne nepostará, zaměstnavatel také ne, moji spoluobčané mají starosti sami ze sebou, tak je to holt jen a jen na mě. A být případně chudý a ještě k tomu smutný? To ani Pán Bůh nežádá. Howgh, domluvil jsem.