Občas tupě zírám a myšlenky mi jen tak plavou a zřejmě nevypadám jako génius. Táta mi v takových případech říkal: „Čumíš jak když nadloube volovi.”
Měl na mysli toho opravdového vola, býka vykastrovaného. Vlastně jsem nikdy opravdového vola neviděl. Jsem sice z generace, co pamatuje kolektivizaci v zemědělství, ale nepamatuje ty skutečná volská spřežení. O těch jsem jen četl. Jo, pracoval jsem v zemědělství a zažil několikrát vážení hovězího, především mladých býků, což bylo občas rodeo, ale skutečného vola jsem neviděl. Už se nekastrovali, aby byli do tahu.
Viděl jsem ještě plemenného býka, jak ho připouštějí, což byla taková menší rarita, protože jinak po vsích jezdili inseminátoři a krávy místo býčí síly, zažily jen inseminační trubičku. Takže nevím jak vypadá vůl, když mu nadloubou. Ale uráželo mne to.
Můj táta měl hromadu takových urážek. Házel jimi po lidech, nejvíce po mě. Ve své alkoholické pýše, se kterou trousil tyhle moudra si jen málokdy uvědomoval, jak zraňuje lidi kolem sebe. Jak mě sebou tahal čas od času po těch hospodách, posbíral jsem podobných urážek hromadu. Občas se ty debaty u stolu omezovaly jen to, kdo komu řekne „vtipnější” urážku.
Tak nějak jsem mimovolně třídil ty opilce, rozeznával je a nikdy, nikde jsem neviděl takový ten rádoby laskavý hospodský tón, který sem tam zazní v některých literárních dílech, či filmech. Pochopil jsem, že autoři potřebují idealizovat svůj pobyt v těch putykách, jen z toho důvodu, že by vlastně museli nahlédnout, že hospodské kecy, jsou jen kecy. Nic víc.
Svět putyk je svým způsobem uzavřený svět. Lidé se tam více či méně znají, chodí do nich stále osazenstvo, občas zpestřené nějakým vpádem cizích opilců, co zrovna cestují od hospody k hospodě a hledají to místo, kde by jim bylo dobře a kde je ten ráj, co tak úpěnlivě hledají. Jak říkám, osobně jsem dalek, hledat v putyce jakoukoliv romantiku. Ta neexistuje. Byl jsem takovým tulákem po putykách.
Krásně je to vidět v klipu Hapky a Horáčka: „Buřty, pivo, nenávist.” Když se na ten klip dívám, tak vidím ty děčínské putyky. Jedna jako druhá, pak ve světě jsem viděl podobné, jen se v nich mluvilo jiným nářečím, nebo jazykem. Stejné obličeje, stejný jazyk, stejné neverbální projevy.
Mnozí literáti měli tendenci glorifikovat ten svět, těch většinou udřených chlapů, co přes den dřeli a večer propíjeli, co pracně vydřeli aby aspoň na chvíli měli pocit, že si něco užijí a něco ze života mají. No docela dost dobře si pamatuji, co jsem z toho měl já a jak mne ten život po putykách „obohatil.”
Také jsem míval přesvědčení, že v hospodě se člověk dozví spoustu zajímavého, potká se se zajímavými lidmi. Což byla pravda, jenže jaké jsem později zažil zklamání, když jsem zjistil, že střízlivý a mimo těch putyk, žije mnohem více zajímavých lidí, je mnohem více zajímavých věcí a dokonce, když netrávím ten čas po putykách, mohu je i realizovat.
Nic, měl jsem kliku, že jsem se vymanil za pomoci terapie a posléze psychoterapeutických výcviků, ze stínu svého táty, zbavil se toho scénáře, který mi vtiskl. Není jednoduché se podívat sám na sebe a uvidět se jaký opravdu jsem. Bylo to bolestivé a docela bych si mnohé odpustil. A čím delší doba od té bolestivé zkušenosti uplynula, tím víc si uvědomuji, jak bylo důležité tím prozřením, co mě občas málem trhalo na kusy, projít.
Oslovují mě v poslední době mladí lidé. S tím, že mají problémy a že viděli televizní pořady, které jsem natočil, nebo četli knihy, které jsem napsal a ve kterých se zabývám životem závislých takovým jaký je. I těch abstinujících, stejně jako jejich blízkých.
A říkám si: „Když k ničemu jinému by to nemělo být, než k tomu, že se občas někdo chytne a hledá skrz mou zkušenost cestu k sobě samému, tak to všechno mělo nějaký smysl. A Pán Bůh mě postavil do té lekce a já ji zvládl.” Je těžké zvládnout takovou životní lekci, ale nikoliv nemožné. Jo jo.