Nejvíc mě pobavila v poslední době hláška jednoho pacienta, peníze jsem mu nepůjčil, byl to vlastně dar. Dobrák, který půjčil kolegovi peníze, což je proti pravidlům terapie a onen „obdarovaný
Nejvíc mě pobavila v poslední době hláška jednoho pacienta, peníze jsem mu nepůjčil, byl to vlastně dar. Dobrák, který půjčil kolegovi peníze, což je proti pravidlům terapie a onen „obdarovaný“kolega byl ten, co zakoupil a dopravil trávu na pavilon, kde se s ním s nadšením zhulili tři další pacienti. . Samozřejmě jsme je vyhodili, protože platí pravidlo pro terapeutické komunity zaměřené na závislost. Žádné drogy a žádné násilí v terapii.
Leč trval na svém, onen věřitel, že to žádná půjčka nebyla, pouze dar, když jsem se ptal, jestli doufá, že mu onen dlužník, dodavatel „štěstí” peníze vrátí, (což samozřejmě je v říši snů) a jestli si uvědomuje, že porušil pravidla. Zamyslel se a po svém, pro sebe předchozím nadějném oznámení, že mu kolega dlužník peníze přinese na jeden program, kam smí onen hříšník po propuštění docházet. Změnil svoji informaci o půjčce na informaci o daru. Nechtěl připustit, že se dopustil přestupku a nést za něj odpovědnost.
Tedy z jeho hlediska žádné porušení pravidel. Což mě skutečně zaujalo. Zeptal jsem se ho, zda tedy očekává, že mu obdarovaný vrátí jeho dar. Odpověděl, že samozřejmě. Tohle mě zaujalo ještě víc a vznikla z toho docela slušná debata. Protože jsem se podivil, jak může očekávat, že mu někdo vrátí dar, když to není půjčka. Debata, plus hra na pravdu jak to všechno doopravdy bylo. Tohle je hra, kterou hrají pacienti. Ti ji ovládají dokonale, protože hra na pravdu, „jak to bylo,” jim umožňuje skvěle uniknout odpovědnosti. Protože když nevíme jak to bylo, pak nemůžeme ani vynést rozsudek. Jenže v terapii se na rozsudky a tresty nehraje.
Na tomhle příkladu se může ukázat, jak závislí myslí, jak argumentují a jak je důležité vést tyhle debaty, ač se zdají mnohdy nesmyslné. Na nich se totiž vždy předně vyjeví potíže závislých s okolím. K tomuhle je právě důležitá ona skupinová terapie, kde ani není důležité, jak co říká terapeut, ale čeho si terapeut všimne a na co poukáže. Jak je důležité umět jít s pacientem nebo klientem do konfliktu. Nejde o to ani tak zjistit, jak se to všechno odehrálo, kde je pravda, jak se ji pokoušejí v diskusi najít pacienti. Ti velmi rádi hledají pravdu a chtějí mě přesvědčit, že když nezjistíme přesně jak to bylo, pak vlastně se nemohou udělat ani žádné závěry. Chtějí vyhrát. Jenže mě nejde o výhru, ale o zjištění jak se klient v té či oné situaci chová. Ukázat mu jeho chování, dát ho do souvislostí z jeho potížemi s lidmi. Tohle považuji za mnohem důležitější, než uvědomělé postoje pacientů a kladném vztahu k abstinenci, kterými se mě většinou snaží chlapci krmit.
Přesně příbuzní se nechají na tuhle hru na pravdu nachytat. Začnou zjišťovat jak to všechno doopravdy bylo, místo toho aby řekli. „Tímhle chováním, tímhle měněním sdělení, kdy mi pokaždé dáváš jiné informace, mě jen mateš. Nevím co je co a nevím, čemu mám věřit.” A víc nevyšetřovat a dát najevo, že tenhle způsob chování a jednání je zcela nepřijatelný. Jsou tyhle diskuse sice náročné, ale skutečně poskytují mnoho informací o lidech, kteří je vedou, o jejich chování a jejich potížích. Dá se říci, že se v nich docela vyžívám a mám vždy radost, když se mi podaří zahlédnout něco, co sice klient skrývá ale co vyplave na povrch abych mu dal jasnou informaci, že právě tohle chování mu působí ty potíže s okolím.
Okolí vždy chce vědět jak to skutečně bylo. To samozřejmě je důležité u soudu, ale rozhodně ne v terapii a rozhodně ne v rodině. Aspoň si myslím. V terapii si člověk časem připustí, jak to bylo, přizná. Je přiznání si skutečnosti jaký doopravdy jsou pomalý proces, který jde ruku v ruce s tím, jak právě mění své chování. Navíc, chtít vědět jak to bylo někdy zabrání vlastně určité důvěře. Protože pravda se mnohdy používá jako zbraň proti tomu druhému, slouží k jeho zahanbení. Z toho důvodu se mnozí lidé bojí a to zcela oprávněně dávat jakékoliv informace.
Mnohé blízcí, jak říkají někdy klienti, v diskusi právě jako poslední argument položí na stůl informaci o minulosti klienta. Což nebývá vždy nejšťastnější způsob. Nedělají tohle jen matky a manželky, ale všichni. Minulost klienta, která není zrovna nic zářivého, je pro mnohé docela dobrým odrazovým můstkem, jak si občas přihřát svoji polívčičku. Třeba tím, že si přivodí parádní stres a potom za svůj stres činí odpovědným svého bližního. Nedávno u mne byla matka, která si dala tu práci, aby si zjistila na svého syna opravdu zcela všechno. Nic nedala na mé varování, že není dobré vědět zcela všechno.
Hledala, pátrala a dozvěděla se. pak seděla, plakala a litovala, protože říkala, že už nikdy nebude moci milovat svého syna. Myslím, že milovat ano, ale stěží už bude mít naději, že ho uvidí jako slušného člověka. I když schopnost matek odpouštět svým dětem, hlavně synům je téměř nekonečná. Nejtěžší je sedět proti matce, které je přes šedesát, sedmdesát, která čeká, že se její syn vzpamatuje, ona se od něj dočká něčeho kloudného a já ji mám vysvětlovat, že trpělivost růže přináší. Taková mi zcela právem řekne. „Jo a to se taky ze samé trpělivosti ničeho nemusím dočkat.” Na to se dá říct jen jedno. „Nic jiného vám stejně nezbývá.”
Jo jo. Tak si udělám palačinky, uvařím si k nim dobrý čaj pustím si Yvonne Přenosilovou, kterou jsem si nedávno koupil a budu mezitím plašit holuby z balkonu, co mi tu drze vrkají. Čenda slibuje, že přijde v neděli i s mistrem sklenářem, který si změří balkon a zasklí ho a tím drzým holubům zatrhne jejich rejdy na mém balkoně. Před chvíli tam drze převrátily květináč, který tam Rita uklidila, když v neděli přesazovala kytky do větších. Prý se už nemohla koukat jak si kytky rostou jak chtějí.
Dumám jak by kytky měly růst, když ne jak chtějí. Mám jim snad domlouvat aby rostly rovně a spořádaně? Fakt je jeden. Nechávám je růst jak dříví v lese. Přerůstají z květináče, nestříhám je. Jsou to všechno dary od maminek mých pacientů, které když jsem se nastěhoval do Břevnova se rozhodly, že mi nějaké kytky darují abych měl trochu zeleně doma.
Je tedy pravdou, že po tom přesazení vypadají mnohem lépe, než předtím. Zřejmě jim větší květináče a mírná úprava svědčí. Já bych na to měl dost času. I když jsem pracoval v zemědělství, tak spíše v oblasti živočišné výroby. Na polnosti jsem neměl moc náturu. Nebavilo mě sít a třeba jednotit řepu. Já byl spíš na dobytek. Takže já plaším holuby a Rita dělá do kytek. Dělba práce. Jo jo.