Strávil jsem příjemný den jak včera, tak dnes. Včera jsem si vyrazil mezi lidi, koupit si něco poučného a zábavného zároveň.
Strávil jsem příjemný den jak včera, tak dnes. Včera jsem si vyrazil mezi lidi, koupit si něco poučného a zábavného zároveň. Koupil jsem si film, zajímavou knížku „Svoboda jménem zlato.” Musím říci, že mě skutečně zaujala svým přístupem a pohledem na dnešní ekonomiku a vůbec pohledem na úlohu zlata v dějinách. Už jen citát Voltaira Všechny papírové peníze se nevyhnutelně vrátí ke své opravdové vnitřní hodnotě: nula. Mě velmi zaujal. Přemýšlel jsem nakolik je pravdivý. Jak se tak občas někde něčeho dočtu, tak vlastně tiskárny peněz jedou na plno a dluhy vesele stoupají. Inflace, ničí všechny úspory a je faktem, že pokud by byl zlatý standard, pak by zřejmě nemohly vlády mít takovou chuť rozhazovat cizí peníze.
Ale nechce se mi nějak zabývat hospodářskou politikou, protože život strašně rychle letí a je sice nutné se zajímat o to, jak budu a co žít, dokud jsem naživu, ale zase není nutné až tolik se tomu poddávat. Celý život jsem pracoval, nijak závratně jsem nezbohatl, mnozí by řekli, že jsem nezbohatl vůbec. Co se týče movitého a nemovitého majetku, není to zas žádná sláva. Přesto se považuji za kapitalismu, protože kapitál který mám používám k vytvoření zisku. Tohle moc neradi slyší všichni ti uvědomělí intelektuálové, kteří se tváří, že hodnoty vznikly jen tak sami od sebe, vlastně převzali z křesťanství učení o chudobě a askezi, která sama o sobě je ctnost. Jo jo, asketi jsou třeba, chce-li být někdo asketou, žít v chudobě vzdát se všeho, proč ne? Byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že bych mohl být asketou, pouze jsem časem nepochopil, co to komu přinese a co to přinese mě?
Nějak zastávám, jak stárnu, takovou pozici umírněnosti. Jak říkala má kolegyně Horáčková.Chlap musí být trochu na prachy, trochu na ženský a trochu do luftu. Pak se s ním dá žít. Myslím, že Jelena měla v tomhle pravdu a dá se to vztáhnout na celý život jednotlivého člověka. Pokud někdo má talent na vydělávání peněz a nezotročí ho, pak nechť vydělává. Nic proti tomu. Jsou lidé, kteří s těmi penězi umí báječně zacházet a dokonce z nich mají prospěch nejen oni sami, ale druzí. Sice jsou mnozí nespokojenci, kteří by chtěli rozhodovat o tom jak a komu rozdělit cizí peníze, ale vůbec se nedivím, že si do toho ti prachatí, co je rozdělují nechtějí dát mluvit.
Moudří intelektuálové, mluví o jakési „sociální odpovědnosti.” Jen sem nepochopil kdo by ji měl mít. Jednotlivec, rodina, společnost jako taková? Sám za sebe si myslím, že odpovídat mohu jen za sebe, případně za své děti do doby než nabudou zletilosti. Jinak nevím za koho bych měl být dál odpovědný. Mohu se dohodnout s ostatními, kolik budeme dávat do společného fondu, ale musí to být po dohodě, nikoliv proto, že si někdo vyvzpomene, že někdo je potřebný, někdo kdo klidně může pracovat, sice by musel do práce jezdit třeba přes celé město, leč nejezdí, neboť má pocit, že z ekonomického hlediska je pro něj taková práce nevýhodná a tak zůstane na podpoře co nejdéle, a bude to zdůvodňovat tím, že hledá vhodnou a výhodnou práci. Nemám nic proti tomu, jenže to může za svoje.
V tomhle se mi líbí Američané. Někde, kde pracují zkrachuje firma, lidé co v ní pracovali, buď najdou práci v okolí, nebo prodají majetek, co lze prodat, nasednou do auta a jedou jinam. Tam kde je práce, kde je příležitost. V tomhle se zatím nezměnili. Sám jsem takhle změnil působiště. Naposledy před skoro osmnácti lety. Vrátil jsem se domů z dlouhé cesty, zjistil jsem, že jediné co mi zbývá je pracovat jako údržbář bytového fondu, což mě sice uživilo, ale rozhodně mi to neusnadnilo terapeutickou kari ru. Přijal jsem nabídku dělat správce divadla Solidarita v Praze Strašnicích, ubytoval jsem se pod jevištěm, upravil si během týdne prostor, tak, že jsem tam mohl vodit i dámy na návštěvu, našel si čas zajít do Bohnic abych se poptal zda nepotřebují terapeuta, potřebovali a bylo hotovo. Rozhodně jsem se nevydal na pracák a nestěžoval si na to, že v Děčíně jsem doma, mám to tam rád.
Což byla pravda, jenže práce byla jinde, terapeutická kariéra, po které jsem toužil, také jinde, nezbylo mi nic jiného než vzít na vědomí, že všude chleba o dvou kůrkách a vybral jsem si mezi tím co bylo možné a mezi tím, co jsem si přál. Nakonec jsem zde zůstal, a tam kde se pořád cítím doma, kde se mi zcele bez problému vybaví rodná ulice a libovolné místo, jsem nechal za sebou. Občas se musí něco obětovat. Tohle nechtějí mnozí lidé slyšet. Nechtějí slyšet, že se musí něco obětovat, když chci vzdělání, něco obětovat, když chci práci, něco obětovat, když chci vztah. Abych mohl získat, musím se vzdát. Někdy toho opravdu hodně cenného.
Lidé se berou, pořídí s děti a vůbec je občas nenapadne, že dítě, bude tím, co určuje chod rodiny. Najednou už nejde sedět do rána u ohně, zpívat, nebo jásat někde na diskotéce. Prostě kultura, to pro mnohé zcela nejcennější, musí počkat. Už nelze utrácet za filmy, knížky, protože peníze musí na něco jiného. A pokud nemají všechno, řvou o chudobě. Vůbec netuší, co to chudoba je. Vůbec netuší, co to znamená být zima. Jestli mě někdo rozčiluje, tak nikoliv mladí, ale dnešní důchodci. Pořád nářku jak jim je zle a pořád je vidím shromažďovat se v nákupních centrech, která mají za společenské shromaždiště a pořád naslouchám nářky na to jak je vše drahé, jak mají málo a přitom jejich chudoba je asi na úrovni bohatství osmdesátých let minulého století. Bohatství střední třídy.
Myslím, že si ve svém věku tyhle lidi mohu dovolit kritizovat. Hlad nemají, není jim zima, oblečeni chodí slušně, ale naříkají kde mohou. Sedět v tramvaji v blízkosti dvou důchodců, znamená zcela jistě poslouchat nářky na všechno. Na jednu stranu je chápu. Život se krátí a oni mnohdy mají pocit, že je nikdo nepotřebuje. Jenže pokud chci být potřebný, něco pro to udělám. Znám spoustu lidí, starších lidí, kteří udělají vše aby byli pro druhé lidi potřební. Hlídají děti, doučují, chodí uklízet a jiné. To jsou lidé, kterým práce není za špinavost. není jim ani z a těžko si hledat zábavu, učit se nové věci.
Také se učím nové věci, snad už ani ne proto, že bych ještě doufal, že je zpeněžím, pravděpodobně umět zacházet s jiným textovým editorem, než ve kterém píši už asi nijak zvlášť nevyužiji. I když, jako tom píši uvědomuji si, že tím že si umím nainstalovat různé operační systémy, za které neplatím, mám je zdarma pak mohu i v budoucnu ušetřit. Snížím své životní náklady. přitom budu mít moderní operační systém se dvěma textovými editory, které umí užasnou spoustu věci, co Word například nesvede. Jo nakonec jsem se dostal i k Emacsu, kterému se pokouším porozumět, po všech letech, co jsem se věnoval VIM. Když nic jiného, než ho zvládnu na přijatelnou úroveň abych sní byl spokojen aspoň jako s VIM, něco vody v Labi uteče.