Takže jsem udělal zbytečný humbuk, v televizi jsem tentokrát nebyl. Nevešel jsem se do idyly, která vyplynula z poznání jiné „13.komnaty” Věry Bílé.
Takže jsem udělal zbytečný humbuk, v televizi jsem tentokrát nebyl. Nevešel jsem se do idyly, která vyplynula z poznání jiné „13.komnaty” Věry Bílé. Ale myslím, že jsem se vyjádřil v předchozím blogu i komentářích. Přesně to pojmenovala Věra z Kodaně. „hazardní hra, co vypadá jako zábava.” Konečně manželky, rodiče a občas manželé hazardních hráčů i hráček by mohli své vyprávět. Jaká je to „idyla”, ono zábavné hraní. Přesně, jak jsem předpokládal, aniž bych pořad viděl. Našel se viník, který způsobuje, že lidé hrají. Konstatovalo se, že paní Bílá je prostě taková a nic se s tím nedá dělat a vlastně problém je jinde. V bezdětnosti.
Vždy když slyším ony racionalizace, polknu ono pokušení, které mi jde samo na jazyk. Zeptat se, co těm lidem brání místo peníze prohrát, jet za ně za kulturou někam do většího města. Nemám-li své děti a chci-li se dětem věnovat, neučit je třeba zpívat, nebo hrát na kytaru. Jsem-li nemocný, zkusit udržet takový denní režim, který mi dovolí žít bez medikace a nebo udržet medikaci na únosné míře.
Problém závislosti spočívá v tom, že člověk ztrácí svou svobodu. Takzvaně se baví a nakonec z celé té zábavy je jen destrukce. Apoštol Petr říká. Co se člověka zmocní, tím je zotročen. Jestliže někdo preferuje pokus získat své prohrané peníze před povinností, která peníze přináší podstatně spolehlivěji, je zotročen právě tou touhou spravit se tím, čím se zkazil. Funguje to obdobně jako alkohol. Pro jedno, dvakrát to projde, potřetí přijde sankce. V podobě ztráty zákazníka, obecenstva či řidičského průkazu. A chování je také stejné. Většinou se tihle závislí tváří, že se nic neděje.
Včera zemřel František Veselý, který celý život sportoval. Nekouřil, nepil, dodržoval životosprávu a přesto ho, jak se píše v tisku „srdce zradilo.” Konečně, mě samého postihlo zúžení tepny a jen díky zákroku jsem včas předešel pro tentokrát infarktu, který jsem mohl přežít a také nemusel. Skeptici sice okamžitě namítnou: „a k čemu vám to je ta životospráva?” Jenže já mám k tomuhle postoj asi takový. Je mojí výhodou se pokusit udržet díky životosprávě plnost svých dní, bez ohledu na to kolik jich ještě bude. protože já si je užiji a nebo neužiji.František Veselý si žil do posledního dne podle svých představ. Takže skeptikům říkám. Pokud bude v mé moci udělat všechno, abych si žil podle svých představ, udělám to. I kdyby to mělo být na dva dny. Stojí mi za to mít své možnosti.
A to je asi to, co má smysl. Zemřeme všichni, o tom není sporu, otázkou je, jak ovšem budeme žít svoje dny. František Veselý rozhodně asi nepředpokládal, že dostane infarkt a spoléhal na svou životosprávu, stejně jako já ještě na jaře a v létě jsem nepočítal s tím, že v říjnu budu tři týdny doma se srdcem. Život nám připravuje překvapení a učí nás, že vše je nejisté. Ovšem člověk, který se učí žít s nejistotou a v oné nejistotě užít hezkých věcí, má asi život barevnější. Dobře sladěný podle svých
Markéta přijela dnes ráno, zase se vidíme po delším čase. Ale je důležité, že přijela. Dostal jsem dárek, masku z Egypta, ze dřeva vyřezanou. Pěkná, jen ji musím vybrat příhodné místo. Jo vybrat místo na masku, sošku nebo obraz není jen tak. Na ty dny, co tu budu, musí ladit s okolím a já se musím cítit dobře pokaždé, když se na ni podívám. Tohle je vždy rozhodující. Jestli když pověsím obraz na zeď, nebo dám nějakou věc na místo kde si myslím, že má být, musím mít pocit, že patří tam a ne jinam.
Doma budu ještě minimálně týden, což mi nijak nevadí. Byl jsem se podívat na paviloně a všichni mi záviděli. Prý se dějí hrozný věci. Hrozné věci se dějí pořád. Ale bylo mi kolegyň líto. Bylo vidět, že toho mají za celý týden plné zuby. Nesešla se dobrá komunita. To se někdy stane. Jako vše i komunity se scházejí dobré a méně dobré. Pracovat se musí se všemi. Občas je potíž vložit úsilí do lidí, kteří mají na mysli jen jak vyklouznout z jakékoliv povinnosti. Říkali mi sestry i psycholožka, že je pro mne lepší, když jsem doma. Většinou se ptají, kdy se vrátím abych trochu zavedl morálku. Jenže v některých případech tady už zřejmě u některých nefunguje skoro nic. Pouze jasný vyhazov.
Mít možnost, malinko bych změnil přístup k těm opakovaně revers dávajícím. Bráníš se terapii, chceš jen teplo a stravu, pak tě vyhodíme. Budeš vyhozen a zaplatíš každý úkon, který s tebou tým podstoupil. Stejně jako u právníka. Objednáš si právníka, pak platíš každou napsanou listinu, každý čas, kterou ti advokát poskytl. Sice lidumilové si myslí, že by tohle mělo být ve zdravotnictví volně ložené a snadno dostupné. Já si nemyslím, že je správné aby měli možnost pacienti v terapii závislosti beztrestně zneužívat lidí, kteří musí být vysoce kvalifikovaní, jejichž čas je také omezen.
Nechceš tu být, necháš se přeložit, aby jsi po přeložení a absolvování všech úkonů s tím spojených dal revers, pak zaplať. Ne pojišťovna, ale ty. Ty jsi zbůhdarma mařil čas kvalifikovaných lidí, potom nes odpovědnost. Nechceš terapii, pak dostaneš příště jen základní ošetření a psychoterapii a režimovou léčbu hledej někde jinde. Zaplať za pobyt, zaplať za terapii, kterou sis objednal a bráníš se ji. Pokud budu mít ještě čas a příležitost a pořídím-li si zařízení zabývající se terapii závislosti, pak bude zásadně placené, s pevnými neměnnými pravidly. Terapii lidé bud absolvují celou, nebo ji v případě reversu uhradí celou. Pokud si někdo myslí, že z ekonomického hlediska je tohle nemožné, pak se mýlí.
Tohle totiž funguje. Zaplatíš dopředu a i když si bohatý, pak si rozmyslíš hodit peníze do luftu. Většina bohatých je bohatých právě proto, že si dokáží spočítat ekonomické náklady. Nabídl bych takovou terapii, aby ti lidé věděli za co svoje peníze dávají a aby získali víru, že pokud se budou držet pravidel terapie, mají značnou naději na úspěch. I tohle funguje. Chce to z mé strany jen chuť se do toho pustit a slušného ekonoma, který vidí souvislosti. Zatím nemám ještě chuť jít do takové dřiny. O dvou dobrých ekonomech bych věděl. O pár dobrých lidech do týmu také. Jediné, co mi brání, je má lenost a spokojenost s tím co momentálně mám a co poskytuji. Ale toho týmu mi fakt bylo včera líto. Někdy je to fakt dřina chtít někoho zachránit.