Byl jsem včera v rádiu. Nikoliv poprvé, to jsem byl myslím někdy v roce 1994, na rádiu Classic, ale v Českém rozhlase.
Byl jsem včera v rádiu. Nikoliv poprvé, to jsem byl myslím někdy v roce 1994, na rádiu Classic, ale v Českém rozhlase. Povídal jsem asi patnáct minut o tom, kde a jak a z jakých důvodů jsem byl pěšky. A aby toho nebylo málo, tak dnes bych údajně měl být viděn v ČT v pořadu „Třináctá komnata Věry Bíle.” Tedy na tohle bych skoro zapomněl, nebýt Markéty, která mi tu skutečnost připomněla. Už si přestávám svá mediální vystoupení pamatovat. Jediné co si z toho pamatuji, že jsem se na chodníku před domem bez „klobouku, bos” jak v té dětské říkance vyjadřoval k hazardnímu hráčství a paní režiserka mě chtěla opravovat, že tak jak to říkám to paní Bílá jistě, ale zcela jistě nepociťuje. Konečně když ji to věří?
Mám svou zkušenost, že závislí a především hazardní hráči, umí velmi skvěle, hlavně před lidmi, kteří jsou z jejich okolí tajit své potíže, pocity z oné prohry, do které je zcela spolehlivě hazardní hra přivede. Pocity tají většinou i sami před sebou, protože mít na krku statisícové až milionové dluhy, nebude asi nic moc. A mít občas jako paní Bílá i na krku trestní stíhání pro nejrůznější podvody, třeba neoprávněným pobíráním sociálních dávek, také emočně ani pro romskou první dámu muziky asi také nebude zrovna legrace k popukání. I když tedy nakonec byla zproštěna obžaloby, ale i tak. Z milionových honorářů zpět do chudoby, to asi nebude nic moc jednoduchého. Leč nechme televizním umělcům jejich představy o tom co je závislost a z ní plynoucí důsledky.
Stejně nebýt Markéty, úplně bych na ten pořad zapomněl. Televizní program nijak důkladně nesleduji. Tedy dá se říci, že ho nesleduji skoro vůbec. Že je fotbal v úterý, ve středu (mám na mysli Ligu mistrů) si pamatuji i bez programu. Pokud nejsem jistý, pohledem se na internetu ujistím, že si pamatuji správně. Ale jak říkám, jsem zvědavý, co z toho povídání na chodníku v tom pořadu bude. Záleží na tom jak se to nastříhá. Počkám a uvidím. Třináctou komnatu nebudu nijak inzerovat, tu si každý ve večerním programu najde a nebo nenajde. Já jsem z toho samotného točení neměl nijak zvlášť nepříjemný pocit. Bavil jsem se tím jak procházející občané vrhali udivené pohledy na štáb ČT, který točil bosého staříka, s bílými vlasy do půli zad.
Za starých časů, by mě dávali za příklad jako asociálního živla. Dnes se vyjadřuji k závažným problémům dneška v televizi a dokonce i bez bot. Kam ten svět spěje? Leč vraťme se ještě k oné závislosti, spíše k pocitům z ní plynoucí. Jeden z neustále omýlaných mýtů je tem, že závislým je vše jedno, nic je nedojímá, nic na ně neplatí. Ten mýtus je pravdivý v jen tom smyslu, že závislého málokdy zajímají problémy jeho okolí, které pro ono okolí pramení z jeho chlastu, fetování nebo gamblingu. Tam je ona necitelnost zcela jasná a patrná. Jenže málokdo si všimne, ted mám na mysli ono okolí, že ti lidé bývají značně přecitlivělí, co se jejich osoby týče.
Pořád tam totiž funguje, skrytě, onen stav vědomí, který máme jako lidé zakódován. Stav vědomí, který nám káže spolupracovat s druhými lidmi. Onen morální rozměr je to čemu se říká hlas svědomí, jež nám většině říká zcela neomylně. „Tohle ano a tohle ne.” A závislí, stejně jak ostatní lidé jsou citliví na negativní hodnocení, které je ukazuje jako nedostatečné z hlediska sociální dovednosti. Závislí proto reagují často na pouhý náznak kritiky z jejich nejbližšího okolí velmi agresivně. A nebo se dokáží chovat tak, že se jich jakékoliv maléry vůbec netýkají a zdánlivě jako nechápou, včem že je problém? Popírání a nijaká reakce na velmi ohrožující situaci. „No mám pár milonů dluhů, hrozí mi kriminál, ale prosím vás, víte kolik lidí má dluhy? Chovají s e k údivu svého okolí jako by s e nic nestalo. Hra není problém.
Takže, když paní Bílá podle prezentace nevnímá svůj gambling jako problém, ale jako osudový problém spíše bezdětnost, a režiserka mě po natáčení přesvědčuje, že přeci paní Bílá je z hlediska hazardní hry v pohodě, neboť problém je z jejího hlediska jinde. Pak se musím usmát, a už raději nic nevysvětlovat. Konečně stačí si přečíst prezentaci na pořad a zkušený člověk z něj odečte zcela jasně potíže a problémy paní Bílé. Rozchod s kapelou, ztráta příjmů, trestní stíhání, dluhy, chudoba a je jasno, že tohle nikomu na emoční pohodě nemůže přidat. Chce-li mi někdo tvrdit, že ano, pak je naivní optimista za každou cenu.
Malá citace z prezentace: Tato fenomenální zpěvačka se však po světovém úspěchu dostala shodou mnoha okolností jak do profesionálního, tak i existenčního propadu. Osudový rozchod s kapelou, se kterou před tím dobyla svět, ale hlavně závislost na hracích automatech, do nichž popadaly veškeré její honoráře, způsobily, že Věra Bílá je přes svou doslova světovou fenomenálnost, stále takřka na mizině. K tomu myslím není co dodat.
Co zde píši není očerňování paní Bíle, ale spíše můj rozdílný pohled na ony shody okolností, které přinášejí potíže a problémy. Pokud by ke mě někdo takový přišel a stěžoval by si na shodu okolností, kdy přišel o kapelu, tedy lidi, jež jsou spoluzdrojem jeho úspěchu, následné právní a sociální problémy, zeptal bych se ho, jestli si něčeho všiml? Jeden každý z nich by začal přemýšlet, a vysvětlovat z jakých důvodů začal hrát a z jakých důvodů se jeho hazardní hra stupňovala. V žádném případě by si ani jeden nechtěl připustit, že jeho opravdové potíže se rozvinuly právě v tom momentu, kdy začal hazardně hrát a čím víc hrál tím větší problémy měl.
Stále platí má definice lehce obměněná. „Nehraji z z toho důvodu, že mám potíže, ale čím víc hraji, tím větší mám potíže.” Závislí si hledají důvody svého pití, hraní, fetování. Ony důvody jsou omluvou a výmluvou. Vždy je nutné trvat na jednom. Všechno co ho postihlo, postihlo ho jen a jen z neochoty vložit někdy poměrně malé úsilí do řešení potíží. S hazardní hrou se potíže násobí a zcela pochopitelně se stávají mnohem méně snadno řešitelné a někdy přecházejí do neřešitelných. Třeba dluhy v desítkách milionů.
Ona bezdětnost, je jen zástupným problémem. Je mnoho žen, které nemají děti a nepochybně tím celoživotně trpí. Mnohé se za tento pocit utrpení často schovávají, když se provalí jejich závislost. Závislost se bagatelizuje a ty ženy říkají: „Kdybych měla děti, tohle by se nestalo, byla bych šťastná.” Já bych jen podotkl, že znám mnoho žen, co mají děti a nejsou šťastné. Stejně tak znám i několik žen, co nemají děti a nejsou nešťastné. Smířily se s osudem a našly smysl své bezdětnosti. Třeba v tom, že se věnují opuštěným dětem, nebo něčemu jinému, co prospívá druhým lidem. Jsem zvědavý, co všechno uvidím v oné třinácté komnatě. Budu se na ten pořad dívat poprvé. A asi i naposledy. Fotbal mi v televizi přijde zábavnější. Lidská tajemství slýchám přes den a mám jich občas docela dost. 🙂
PS: V tomto blogu, ani tak nepolemizuji s pořadem, který jsem neviděl. Zatím, ale spíše ještě tak s paní režiserkou, která po natáčení měla právě takové ty laické pohledy na problém z hazardní hrou a snažila se mě tiše a nenápadně přesvědčit, abych je ji potvrdil. Dělala to hezky a vlídně.