Dostal jsem dnes nový klobouk. Prostě ráno přišel klient, vyndal z tašky pravý australský klobouk a povídá. „Přinesl jsem vám klobouk, snad vám bude.
Dostal jsem dnes nový klobouk. Prostě ráno přišel klient, vyndal z tašky pravý australský klobouk a povídá. „Přinesl jsem vám klobouk, snad vám bude. Koupil jsem si ho asi před patnácti lety a zjistil jsem, že nikdy nebudu nosit klobouk.” Chvíli jsem přemýšlel, protože je skutečně zcela nově vypadající. Pak si ho nasadil na hlavu, je mi akorát, takže rozhodnuto. Jsem majitelem svého osmého klobouku, z toho pátého australského. Tři mi zbyly, jeden jsem utopil v Anglii v řece, sebral mi ho vítr. Skákat jsem za ním nehodlal.
Tak se někdy věci dějí. Nikdy nevíte, co vás ten den, kdy ráno otevřete oči čeká. Jestli nový klobouk, nebo exekutor. Nebo slečna, která se do vás po létech míjení zamiluje. I tohle se mi stalo. Jen tak jsem si šel v době svého volna, v těch dávných časech, kdy jsem ještě dupal po palubě lodi a následně potom odpočíval doma, jen tak na procházku, potkal jsem slečnu abych si ji za rok, když byla v pátém měsíci těhotenství vzal za manželku. Manželství sice dlouho netrvalo, ale jeden musí uznat, že ten den jsem rozhodně nečekal, že potkám svoji budoucí ženu.
Jo, technicky založení jedinci, mají pocit, že všechno se dá změřit, zvážit, ale tak to není. Prostě osudu člověk neporučí. I když jsem zastáncem mírně optimistického názoru, že každý je svého štěstí strůjce. Nemít ta Alena dlouhé nohy, nejdelší jaké jsem u nějaké své milé viděl a veliké modré oči, asi bych tomu osudu tak vehementně naproti nešel. Byl jsem tehdy ve věku, kdy co jsem viděl, to jsem také musel mít. Alespoň, co se dlouhovlasých, dlouhonohých, okatých ženských týkalo.
Tohle Alena všechno splňovala, tehdy vyplynulo najevo, že i ona měla pocit, že mě musí mít, proto mě také zastavila a pozdravila. Jednou, kdysi dávno jsme se viděli v jednom podniku, ale tam jsem zrovna realizoval, moderním jazykem řečeno řečeno, úplně jinou. Ale zřejmě byla trpělivá, a když se naskytla příležitost, neváhala. Asi to z dnešního hlediska nebyl její nejlepší nápad. Jako manžel jsem nebyl dost vhodný. Což si plně uvědomuji a celá ta prohra padá na mou hlavu. To je jediné, co o tom mohu říci.
Ale už je to dávno, mě ta prohra přebolela, ji snad také a život šel dál. Od té doby jsem ještě pár dlouhovlasých, dlouhonohých a velkookých potkal, nebylo už to tak tragicky dramatické, jako s Alenou a snad jsem se k nim choval o něco lépe. Myslím, že ano. Poučil jsem se. K jednomu to bylo dobré, když to drama skončilo, pochopil jsem, že problém je skutečně na mé straně, že ho musím řešit. Bolelo ono řešení, vůbec nebylo příjemné, trval dlouho ten proces, byl nepříjemný, ale měl smysl. Tohle bylo na tom všem asi nejdůležitější. Měl smysl. Minimálně jsem pochopil, že chlast a vztahy, moc dohromady nejdou. Že ta Alena udělala, to nejrozumnější, co v té chvíli udělat mohla.
Jo, klobouk a co takový klobouk k večeru, když už je skoro ticho, člověku řekne. Tak jsem ho dnes vzal na skupinu, abych ho trochu zajel. Ani jsem nekoukal, jestli se za mnou slečny v něm otáčejí. Asi už ne, už nejsem ve věku, kdy se slečny otáčejí. Tedy ony se zas tolik neotáčejí, jen tak hodí skrytě očkem, chvilku pohled podrží na tom objektu svého zájmu a pak zase jdou dál. To jen, když se někde sedí, nebo je shromáždění, kde je možnost se přiblížit, tak si zařídí pozici, aby si jich objekt všiml. Tohle jejich chování rád pozoruji. Kam se v plížení za kořistí na ně hrabou Apači.
Na skupině bylo dost zajímavé povídání, dost smutné, ale zase tak už to chodí v tom životě, že se občas dějí i smutné věci hodným lidem. Někdy jsou někteří ti hodní lidé dost naivní a stojí je jejich naivita velké peníze. Bohužel, někoho z jeho naivity nelze skoro ani vyléčit. Povídal mi Marcel o jednom mém bývalém klientovi, který si z léčení závislosti, tedy své závislosti, celoživotní program. Jen já ho pamatuji za posledních sedm let třikrát v Bohnicích u nás na tříměsíční léčbu, pak byly pobyty, co ani neregistruji, jen se sem tam dozvím že zase někde byl, maminka ho opětně zachraňovala, sypala do něj peníze.
Jo, říkal jsem Marcelovi, který terapii provozuje relativně krátkou dobu, že jsem také míval zápal, dlouho jsem si myslel, že se dají lidé zachránit, i když tak moc nechtějí, ale zápal mě přešel, naštěstí asi po deseti letech, teď už se starám abych nevyhořel, protože vyhořelý terapeut, je mizerný terapeut. Prvních deset let jsem se pilně učil, staral se o všechno, až jsem pochopil, že není dobré brát na sebe, kompletně celé břímě. Že mé síly nejsou nekonečné, stejně jako není nekonečný můj šarm a charisma, jak jsem předestřel v předchozích řádcích.
Lidé, co se nechtějí nechat zachránit, je nejlepší nechat sobě samým, počkat, jestli tu kalvárii přežijí a přijdou s tím, že by tedy byl čas požádat o pomoc. Stálo mě tohle poznání dost sil, ale myslím, že jsem ještě pochopil včas , co je možné a co není možné. Pokoušet za každou cenu, ať to stojí, co to stojí, mě přešlo docela dávno. Takže zapáleným lidem fandím, nerozmlouvám jim jejich zápal a žiji si jak umím. Zdá se mi tohle jako docela příjemná politika.
Měli dobré kyselé sledě v Bille, koupil jsem jich pět, abych nebyl hlady na noc a snědl je jen tak, bez ničeho. Čočku, co jsem měl uvařenou k večeři, jsem přesunul jako salát na svačinu do blázince. Přidal k ní tuňáka a cibuli a vystaráno. Už se těším, až ji budu po józe pojídat. Tedy když Pán Bůh dá. Ryby mám rád, čočku mám rád, tvaroh mám rád, avokádo mám rád, vlastně nic mi neschází. Tedy jen asi trochu ženské něhy, ale třeba se zase zítra, nebo pozítří dočkám. Ta ženské něha mě ani na stará kolena nepřestala bavit. Tak, dopíši, dám na web a jdu cvičit. Na Red River s Johnem Waynem, kouknu zítra. Ještě jsem ten slavný film neviděl. Kdysi dávno jsem na něj začal koukat, pak mě něco vyrušilo a tak snad ho zítra shlédnu celý.Černobílý a s titulky. Dabovaný bych asi nevydýchal. Jo jo.