Vánoční nakupovací šílenství pomalu propuká. Vyrazil jsem po dlouhé době směrem Smíchov. Potřeboval jsem koupit nějaké drobnosti a už bylo všude plněji než obvykle.
Vánoční nakupovací šílenství pomalu propuká. Vyrazil jsem po dlouhé době směrem Smíchov. Potřeboval jsem koupit nějaké drobnosti a už bylo všude plněji než obvykle. Tak se zase musím obrnit trpělivostí až do Štědrého dne, potažmo do Silvestra. Ale i přesto jsem si koupil lahodného uzeného pstruha, kterého jsme měl naposled před čtrnácti dny myslím. Jak jsem dorazil domu, okamžitě jsem ho vybalil a sedl ke stolu a snědl. Měl jsem takové sebeovládání, že jsem ho nesnědl na stojáka u kuchyňské linky.
Čtu si tak pomalu už zmiňovanou knížku „Černé labutě” a jen se usmívám, při některých postřezích. Jak se vyjadřuje o expertech z humanistické oblasti, expertech z ekonomického světa a dalších. Myslím, že má podobné vidění světa. Případně o prognosticích. Nakonec už kdysi dávno jsem četl, že prorokovat se dá na základě „odborné expertízy” o akciových trzích, jejíž kvalita spočívá v tom, ze které misky se nažral prognostikův pes, podle toho lze usuzovat kam půjde trh.
Má vůbec malou úctu, ke všem těm odborníkům, kteří věští, prognózují a výsledek je jeden a ten samý. Neúspěšný. Věštit budoucnost neumí ani nositelé Nobelovy ceny. Jo jo, má pan Nassim Nicholas Taleb pravdu. Víme toho málo, ale mnozí z nás se tváří jako že vědí všechno. Jsou drazí i zadarmo. Velmi obdivuje Hayeka a neodolám něco málo ocitovat právě když píše o Hayekovi: Dnes se ukazuje, že i přírodní vědy jsou mnohem komplikovanější, než jsme si mysleli.
Ve svém tvrzení o sociálních vědách se Hayek nemýlí a zcela určitě má pravdu, když radí abychom dali spíše na exaktní vědce, než sociální teoretiky…
Ano sociální teoretikové zaplavili svět a vědí jak na to. Vědí jak žít, hlásají své vědění a nikde nic. Od krize ke krizi. Tím nemám na mysli jen tu ekonomickou, ale i lidskou.
Tak, zítra zase do blázince. To zas bude změn. Dost lidí mělo končit, jít domu, opět budu znát jen polovinu komunity a budou zase ze mě vykulený. Měli skoro týden klid, nikdo jim nerušil jejich kruhy. Ale tak jsem orazil, viděl dost filmů, přečetl čtyři knížky, mám tedy síly. Procházel jsem dnes dvě knihkupectví, ale jak si tam pomalu šlapali po nohách, protože teď se všichni vydají na nákup dárků. Nekoupil jsem si žádnou. Byl kdysi takový slogan: „Daruj knihu, daruješ radost.” Já mám z darovaných knih radost jen tehdy, když mi někdo koupí tu, o kterou si řeknu. Jinak mám hrůzu z toho, co dostanu, protože jsem už takový, že ji přečtu i když se mi nezamlouvá. Na světě je spousta knih, které jsem nečetl a docela z toho nemám ani kopřivku.
Vždycky, když vidím hromady knih, které nikdy nepřečtu a nebo na internetu prohlížím jen názvy filmů, co nikdy neuvidím, tak jsem docela rád. Pokud si člověk pečlivě nevybírá, dopadne podobně jako ti, co pořád sledují zprávy a všechny možné katastrofy. Pak uvěří, že svět je místo plné nebezpečí, kde je potřeba být stále ve střehu. Takhle. Jistě jsou extrémní události, ale co si budeme povídat. Hrozba terorismu jistě existuje, stejně jako hrozba přepadení, ale když si člověk spočítá počet událostí na počet obyvatel, zjistí, že to není zas až tak dramatické.
Jakou souvislost má terorismus s darovanými knihami? Vlastně jen tu, že pokud si vyberu v knihkupectví špatnou knihu, knihu, která se nedá číst, je to tak časté asi jako teroristický útok v Uherském Hradišti. Například. Za ty roky, co čtu, se zmýlím opravdu málokdy. Ze svého hlediska pochopitelně. Vyhýbám se bestselerům a módním autorům. Jakmile uvidím reklamu, na knihu, co vyhrála nějakou cenu, bez potíží se ji vyhnu. Byly doby, kdy jsem tyhle knihy kupoval, četl abych je vzápětí daroval. Bez lítosti. Koupím si ji, až když ji vidím v druhém vydání.
Což pro mne znamená, že je už prověřená čtenářským zájmem a nepodléhá módě. Proto jsem třeba rád čet klasiky. Většinou tlusté, několika svazkové knihy, které skoro vždy jsou skvělými vyprávěními. Sice někdy zdlouhavými, jenže to mi nevadí. Mám rád dlouhé příběhy, tlusté knihy. Nikam nepospíchám, a klidně ji přečtu. Dobrý příběh může být krátký i dlouhý, ale pokud klasik píše obvykle o cele generaci, jako třeba John Galsworthy v Sáze rodu Forsytů, nebo Jindřich Šimon Baar v Chodské trilogii, pak potřebuje trochu víc stránek, než recept na štěstí ve třech kapitolách.
Nakonec, on mě Jindřich natolik ovlivnil, že když jsem narukoval v dubnu 1969 do Poběžovic, což sice není chodská vesnice, ale je blízko chodských vesnic, měl jsem pocit, že jdu někam, kde to znám. Byl jsem v tom kraji za svého života několikrát. Vždycky jsem se tam cítil dobře, prochodil jsem ho, co to šlo a poznal všechny ty místa o kterých psal. Jirásek to zvoral ve svých „Psohlavcích.” Ale Jindřich Šimon Baar mi ten kraj přiblížil, že jsem měl někdy pocit, že jsem tam musel už v nějakém svém minulém životě žít.
Jo, už je to 42 let, co jsem prvně vystoupil z vlaku v Poběžovicích, ostříhali mě dohola, měl jsem krásné vlasy na ramena, bylo mi osmnáct let a čtyři měsíce, abych vlastně tím pádem odešel z domova natrvalo. Sice jsem se čas od času domů přijel podívat, ale do Děčína jsem se na skoro dvacet let vrátil až když rodiče umřeli.
Aloise Jiráska mám taky rád. Asi jsem poslední v téhle zemi, kdo si myslí, že to byl dobrý spisovatel, měl smysl pro příběh a byl docela dobrým propagátorem východních Čech. A jestli nejsem poslední, tak možná předposlední. Jeho knihy o východních Čechách, jako: „U nás.” považuji za skvělé. Dlouhé předlouhé, ale vyčerpávající. Navíc Jirásek prokázal docela slušnou znalost lidských charakterů.
Letos, jak jsem putoval do Čenstochové a šel právě krajem klasičky krásné paní Boženy a rozvláčného Lojzy, jak mu říkal jeden můj kámoš, tak jsem si liboval, že jsem se do toho kraje pustil. On má ohromné kouzlo, dá se říci, že pro mne skoro jako to Chodsko. Historie se tam dá ždímat. Několik věnných měst českých královen, válečná historie. Žižka, Roháč z Dubé, Bitva u Hradce Králové. Mnohé jiné další.
Krásný kraj a když jsem právě šel přes Dvůr Králové cestou na Českou Skalici, kde jsem se báječně najedl a ještě báječněji umyl v kašně na náměstí a jedna čtyřicetiletá dáma mě tam balila, a pak Náchodskem, tak jsem si uvědomoval, že se tam chci ještě aspoň jednou, dokud mi ty nohy slouží, vydat. Hezky pěšky, žádný povoz. Možná už to půjde pomaleji než letos, možná stejně, ale přesto. Pokud nebude nejhůř, tak se nic neděje. Vydělám-li příští rok peníze, pojedu na Nový Zéland. Nebo do Kanady. Vydělám-li méně, pojedu na Kypr, nebo Krétu. Nebo zůstanu doma a …půjdu cestou prašnou, co nikdo nezměří… do východních Čech a na Opavsko. Stavím se u Majinky v Opavě, třeba bude ráda a budu mít pocit, že jsem si zase užil. Majinka je moc hezká a Opava je také hezká. Jo jo.