Volby skončily, davy nijak nejásají, já jsem spokojený. Mohlo to dopadnout hůř. Pavel Žďárský, starosta ze Kbel a kamarád, vyhrál docela slušně ve Kbelích. Skoro 49%. Což je pěkné.
Volby skončily, davy nijak nejásají, já jsem spokojený. Mohlo to dopadnout hůř. Pavel Žďárský, starosta ze Kbel a kamarád, vyhrál docela slušně ve Kbelích. Skoro 49%. Což je pěkné. On ale se o ty Kbely stará. Politik na komunální úrovni, automechanik a přitom chytrej chlap jako málokdo. Dlouho byl členem ODS, dokonce mě nalákal do ODS. Nebyl to z mé strany nejlepší nápad, v politické straně má být člověk, když se chce nějak angažovat. To já neměl v úmyslu. Ale nestěžuji si. Loni jsem zrušil členství, sice jsem zůstal loajální vůči ODS, ale členem už být nikde nechci. Pavel založil sdružení, protože také se už nemohl dívat na tu hrůzu, co někteří lidé schovávající se za ODS plodili.
Inu, je to slušný člověk, lidé ve Kbelích to vědí a vrátilo se to k němu. Já myslím, že když má politik v programu aby se lidem dobře žilo v obci, kterou spravuje, nebo státu, tak není potřeba žádný složitý program. On program pro život nemusí být celkem složitý, když se ví jak na to.Generace mých rodičů měla pocit, že život je fajn, když je dost jídla, nestřílí se a nepadají bomby. Válečná generace. Válku zažili v přímém přenosu, nijak nemuseli mít něco extra, hlavně když nebyli hlady.
Já osobně jsem docela spokojený se životem, v mém věku si člověk váží spousty věcí, co se mi ještě pořád nezdají zas až tak samozřejmé. Třeba mít dobré kamarády, co se umí bavit, vyprávět historky ze života. Být natolik zdravý, abych se mohl vydat na pěší dovolenou po světě, jako jsem se vydal letos v létě, kdy jsem si zopakoval plavební zeměpis, sice jsem šel po břehu Labe, ale i tak to stálo za to. Tak se snažím, abych tak mohl učinit i příští léto, třeba se zase vydat po cyklistické stezce podle Labe Německem, případně se vydat někam jinam.
Plány bych měl, jen na tom být tak, abych je mohl uskutečnit. Přeci jen příští léto už se budu blížit k 65 roku života, tedy, když se dožiji, Vypravit se na takovou cestu v těhlech letech, už není taková samozřejmost, jako když je člověku nejen 25, ale i třeba 45 let.Tak se snažím, abych se mohl zase někam vydat. Dočetl jsem se o léčivých účincích lněného oleje. Koupil jsem si knížku „Lněný olej,” od Dr. Johanny Budvig, ukázky se dají najít na internetu. Zajímavé čtení. Nic tím nemohu zkazit, pokud budu používat jako prevenci proti arterioskleróze, infarktu a rakovině, trochu lněného oleje denně.
Jasně, člověk biologické hodiny, stravou ani jógou plus chozením, což je činnost, která je staletí doporučovaná, jako jistá prevence proti chorobám, nezastaví. Ale může ty biologické hodiny trochu zpomalit a víc užít života. Rozhodně víc, těmito činnostmi, než pravidelnou konzumací alkoholu, drog, hazardní hry, novinových zpráv zkoumání všech možných špatností, co se kde udály, nebo stát se mohou. Moc mi ti věčně bdělí, sledující morální prohřešky bližních zas neimponují. Navíc, myslím, že jim ta bdělost tolik neprospívá, život šťastnějším nedělá a neprodlužuje.
Zjistil jsem, čím méně sleduji politické dění, černou kroniku, drby o bližních v médiích, tím jsem klidnější, nijak se nedeptám tím neřádem světa. Není to, že nechci nic vidět, spíše, jen chci být tím co nejméně zasažený. Když jsem dnes sledoval všechny ty politická prohlášení, kdo s kým a z jakých důvodů, tak jsem si jen říkal. „Tohle sleduji 25 let. Řeči se mluví a voda teče a nakonec je vše jinak.
Takže jsem se šel natáhnout, dvě hodiny spal, pak se probudil, což podle nějakých výzkumů je prý docela dobré spát přerušovaně, prý tak kdysi spali naši předci, až moderní doba zavedla požadavek nepřetržitého spánku, přečetl si výsledky voleb na internetu, pár hesel od vítězů i poražených a dal si kafe.
Dopíši blog, zacvičím, a půjdu číst, než mi vypadne kniha, či čtečka z ruky. Už takhle spím dlouho. V noci se budím, přemýšlím o životě, nebo o hovadinách, což občas je od sebe nerozeznatelné. Za mlada jsem budil, když jsem nemohl spát, slečnu, aby mi pomohla usnout. Občas byly slečny rády, občas byly rozmrzelé. Mlátili mě po rukách, abych toho nechal. Nebo se přitulily a šeptaly, že jsem zvíře. Teď většinou píši po nocích blogy, nebo si čtu. 🙂
Jo, každý věk má svoje. Ono takové noční probuzení i dnes není vůbec špatné. Hlavně, když nemusím vstávat v šest. Pak si klidně dumám, hledám, co mě zrovna zajímá, buď v knihovně, nebo na internetu abych jen tak nezíral do zdi, případně píši „umělecká díla.” V mládí, kdy se mnou cloumaly hormony jsem na takové věci neměl čas.Hormony a lenost byly silnější. také nebyly počítače a rukou se mi fakt psát nechtělo.
Je fakt, že psaní mi pomáhá objevit mnohé věci, uvědomit si souvislosti, formulovat myšlenky, a dokonce i vlastně mi zprostředkovává komunikaci s lidmi, které bych třeba jinak nepoznal, nepotkal. Jenže, muset psát rukou, nenapíši nic. Když si představím souhrné dílo Alexandra Dumase, nebo Aloise jiráska, všechno rukou a perem, tak jdou na mě mrákoty.
Psala mi jedna matka jednoho pacienta, že se dívala na Fagot a Yesterday na YouTube, prý se jí to moc líbilo. I přesto, že nebyla na živém představení. Musím říci, že mi její pocit udělal radost. Pozval jsem ji aby přišla v sobotu 18.10 do Bohnic. Odpověděla, že přijde. Pokud se přihlásí, aspoň ji za ta vlídná slova osobně poděkuji. Prý se to má. Dopsáno, jdu cvičit a ležet. Jo jo.