Stál jsem na jevišti, v klobouku a bos, klaněl se a dostal dokonce i kytku. „Hraběnka de Peyrac” mi ji dala.
Stál jsem na jevišti, v klobouku a bos, klaněl se a dostal dokonce i kytku. „Hraběnka de Peyrac” mi ji dala. Tedy jinak Jaruška Pejreková sestra, která mě kdysi vítala v Bohnicích na mé první komunitě, kterou jsem absolvoval s pacienty. Pacienti ji jinak, než hraběnko, neřekli. Sál v bohnickém divadle za plotem byl plný, je tam 140 kapacita dole v sále, bez balkonu. Mimo třiceti lidí z pavilonů, o kterých jsem věděl, že přijdou, přišli i kamarádi, známí i neznámí. Všichni tleskali.
Hráli jsme v repríze „Fagot a Yesterday.” Příběh o smutku, lásce, životě a smrti. Příběh muže, který byl milován, ze samého sobectví tu lásku neviděl a chtěl se z „nedostatku” lásky oběsit. Tak už to bývá u sobců, že nevidí, že je druzí milují, jsou patologicky sebestřední, vyžadují neustálou pozornost. Všechno jim je málo, musí projít tvrdou životní zkušeností, aby se jim otevřeli oči.
Napsal jsem hru a netušil jsem, co všechno z toho vytěžím. Režisérskou zkušenost, setkání s lidmi takového druhu, jaké bych těžko někde jinde zažil. Setkával jsem se s lidmi v pustině, v práci, na ulici, v terapii, ale předtím nikdy u divadla. Hrát divadlo, psát divadlo, režírovat divadlo, jsou činnosti, které jsem nikdy u sebe nepředpokládal.
Inu člověk ani nemíní, přesto se stane. Tak se stalo, že jsem v březnu měl kousek hry, v dubnu jsem ji dopisoval a začal zkoušet, v červnu prvně jsme zahráli. Pak víc jak dva měsíce klídek, když jsme začali znovu zkoušet byl jsem zděšený jak se dobře secvičeného souboru stalo těleso, kde nic nefungovalo, herci neuměli text, prostě a jednoduše řečeno, chaos.
Začali jsme znovu. K tomu ještě jsme zkoušeli druhou hru. Pak jsem pochopil, že není dobré honit dva zajíce najednou. Posledních čtrnáct dní před reprízou, jsem se rozhodl jen pro Fagot Yesterday. Nevypadalo to o mnoho lépe, ale nakonec výsledek byl jaký byl. Byl jsem spokojený, protože hráli, přesně jak jsem si představoval, že budou hrát. Už generálka měla šťávu, ale generálka je jen generálka. Platí, co je před diváky. Tam jsem nezachytil jediný výpadek.
I ta párty se vyvedla. Jsem zvědavý, jak hru vzali pacienti z našeho pavilonu. Mohli jít, šlo zřejmě všech dvacet šest lidí. Myslím, že mi zítra řeknou, co tam našli. Mohlo se jich to týkat v hodně věcech, ne vždy je člověk šťastný, když vidí sebe sama ve filmu, nebo divadle. Ne každý tohle k sobě pustí. Ale pár jich tam je, kteří se nebojí se podívat sami na sebe. Uvidět se a zastydět se. Pak až se zastydí, se mohou změnit.
Mnozí lidé mají za to, že je dobré těmto lidem soustavně připomínat jejich minulostem, aby na ni nezapomněli. nemyslím, že je to nutné a už vůbec si nemyslím, že je to dobré. Jsou výjimky, ale ty patří spíš do terapie, než do partnerských, rodinných, nebo jiných vztahů. třeba pracovních. Pocit viny spíš vyvolává odpor. Ono stačí jen vlastní svědomí, které se projevuje vzpomínkami na události, jimiž se člověk nechlubí.
Tak, večer se pomalu blíží, den jsem skoro prospal, odpočívám dnes. Měl jsem toho v posledních dvou týdnech hodně, ale stálo to za to, ta dřina. No a půjdeme dál, divadlo ani svět se nezastaví, tak někdy zas na jevišti a v hledišti.
Už jsem myslel včera, když jsem jel s Martinem do Bohnic, že večer až dohrajeme, skončím a oznámím, že už dál nepokračuji. Nakonec mě to přešlo. Asi by to nebylo nejlepší rozhodnutí v mém životě. Jo jo.