Praha má malé daně

V blogu pana Jiřího Havla na www.aktualne.cz o Praze jako pátém nejvýkonnějším evropském regionu, zazněla pozoruhodná myšlenka, nebo zjištění, že Pražané platí nejmenší daně z těch pěti regionu.

V blogu pana Jiřího Havla na www.aktualne.cz o Praze jako pátém nejvýkonnějším evropském regionu, zazněla pozoruhodná myšlenka, nebo zjištění, že Pražané platí nejmenší daně z těch pěti regionu. Takový ukřivděný socanský tón z toho zní. Jak si to ti Pražáci, co dosud volili ODS vůbec představují? Taková nehoráznost. By soudruh Jiří Havel asi měl dodat. „Praha prosperuje, tak ji trochu načechráme peříčka.” Starý socanský recept. Bohatým, co prosperují vezmeme, dáme chudým, ekonomika se sníží, tak ještě daně přidáme, a potom najdeme nepřítele. Tohle občas, rok dva funguje. Pak už nefunguje nic, jen obraz nepřítele je barevnější, jenže problém je v tom, že nakonec i barvy docházejí.

Stejně jako docházejí peníze panu Rathovi ve středočeském kraji. Zaplatil dopravu „nemajetným“ a nemá na opravu silnic pro ty co nejezdí HD, ale vlastní. Na tomhle se dá ukázat jak jednoduše socialismus nefunguje. Středočeský kraj, který má jedno nejnižší procento v nezaměstnanosti, nejmenší ekonomické problémy, najednou nemá na opravu silnic. Dokonce ani ty peníze snad nikdo neukradl. Jen tak se rozdaly lidem, kteří rozhodně chudobou netrpí.

Pan doktor Rath, který dramaticky v parlamentní diskusi líčil, jak on doktor bude vždy na straně těch, kteří mají prázdnou peněženku, aby nemuseli platit u doktora, jak bude na straně těch potřebných, jednoduše nezvládá. Nezvládá a tak jsem zvědavý, jak to udělá teď. Dá opravit silnice ze svého, nebo si kraj někde půjčí? Ti lidé co jezdí do práce autem, pokud pojedou HD, buď přecpou tu HD, nebo budou chtít demokraticky příspěvek jako všichni ostatní, Holt socialismus je těžká volba.

Bývaly časy, že charitu používali jen ti nejpotřebnější. Ti ostatní byli hrdí, že jsou na svých vlastních nohou. Časy se mění a lidé s nimi. Na chudé se přispívalo, nepochybně se vždycky našli šizunkové, co se dopustili hříchu do nebe volajícího. jak se kdysi nazývalo okrádání sirotků a vdov, plus těch potřebných. Ale ti ostatní do kasičky do které na ty chudé, ti co přispívali, jednoduše nesahali. Dnes dáme peníze na hromadu, a o tu hromadu se dělí jak ti potřební, tak ti co rozhodně z té hromady nepotřebují brát. Což je další smrtelný hřích. Hřích, kterému se říká obžerství.

No jo no, taková je doba a nepochybně mi v komentářích někdo začne vykládat jak se krade. A jmenovat kdo krade. Jenže, když se hromada zvětšuje, tak se to kradení lépe snáší.Tady se rozděluje zmenšující se hromada, ze které se krade a ještě nakupuje na dluh. Takže se zmenšuje podstatně rychleji. Já vím, že se krade, podplácí. To se ostatně dělo vždy. Ale nikdy se nepodporovali lidé, kteří žádnou podporu nepotřebovali. Oni se vlastně nepodporují, oni se za moje peníze, co ode mne stát vybere, kupují. Kupují aby mě potom mohli ještě lépe a snadnějí okrást. Malé daně povídal pan Jiří Havel. Zapamatuji si jméno tohoto „ekonomického experta” socanů. Okradou nás o peníze, vyrobí nám nepřítele a jedině toho bude dostatek. Taková je vláda socanů na celém světě. Venezuela, Kuba, Korea a další. Ty země jsou klasickou ukázkou. I v Rusku, kde ta demokracie není nic moc, ten kapitalismus dokázal odstranit hlad, který vyprodukovalo socialistické zemědělství.Ještě začátkem devadesátých let hrozil v zemi, kde válka skončila před 45 lety nedostatek potravin.

Hladová supervelmoc. To není ideologický výmysl, ale jen čirá realita. Jestli si někdo myslí, že tohle u nás není možné, tak socani v praxi tohle svedli a svedou. Středočeský kraj a jeho silnice a zdravotnictví pod vedením soudruha Ratha je skvělým důkazem. Necelý rok a půl mu stačil na potíže, jaké nebyly oněch osmnáct let předtím. Za třicet korun si koupil voliče, dnes aby si koupili tereňáky. Off Road, jak se tomu říká.

Pan Jiří Havel a jemu podobní socanští věrozvěstové stále hovoří o důchodcích obracejících každou korunu. Co se tak pamatuji, moje babičky měly obě důchod v šedesátých letech kolem 400 Kčs. Dnešních 4 000 Kč. Také obracely každou korunu, obě do vysokého věku pracovaly, obě byly zvyklé udělat „z ničeho něco” komunisté jim toho zas tolik nedali. Nakonec co by dali ženě, jejíž muž byl koňský handlíř. Buržoazní element.

Babička Jílková sice nebyla buržoazní element, ale zřejmě si říkali, ti komunisté, že ji to stačí. Však je na chudobu zvyklá a musí počkat na světlé zítřky. To je u socanů vždy přítomné. Světlá budoucnost. Důchodci budou obracet každou korunu v jakémkoliv čase. Ale příjmy dnešních důchodců, jejich kupní síla, jsou naprosto nesrovnatelné z těmi důchodci ze šedesátých let. Oni ti důchodci mají vyšší životní úroveň než pracující let sedmdesátých. To je celá ona důchodcovská chudoba.

Teď to malinko vylepšili. „Dáme vám hned, a počkáme na zázrak, až ta hromada naroste z daní občanů.” Tak si na ten zázrak tedy počkám. Kdysi vymysleli milionářskou dávku, kdy zdanili ty co měli „nahrabáno.” Nahrabáno samosebou „nespravedlivě.” Tím zahájili destrukci, kdysi jednu z nejvyspělejšíc ekonomik světa a postupný sestup z jedné nejvyšších životních úrovní z desáteho patra do pátého patra v podzemí. Na tenhle sestup jim stačilo pouhých osm let, kdy státní loupeží, co ji říkali měnová reforma okradli i ty co ještě něco málo měli, protože ekonomika byla na huntě. I přes veškeré úsilí jsme byli nejvyspělejším státem mezi socialistickými zeměmi, ale po čtyřiceti letech socanského vládnutí, se nám podařilo se zařadit do jasného průměru rozvojové země.

Pavel říkal, že má rád blogy o vztazích. Jo, píšu o vztazích, píši o těch, co se domáhají zlepšení života důchodců. Domáhají a tak by mě zajímalo, jak jejich vlastní rodiče jsou na tom? Zda skutečně pečují o své staré, nemocné a chudé rodiče, kteří jsou důchodci. Přispívají jim ze svého, když jim chybí na to či ono, nebo s nimi obcházejí instituce aby se o ně postaraly ty instituce z daní ostatních občanů? Chce-li mít někdo dobré vztahy s rodiči a sám ze sebou, pak musí umět vzít na sebe ono břemeno, které vztah sebou nese. To je ekonomické chování, které ovlivňuje vztahy. Na chování dětí k bezmocným rodičům, se v minulosti poukazovalo v souvislosti s hodnocením dobrých mravů dětí.

Děti, které se neuměly nebo nechtěly starat o nemocné a bezmocné rodiče, mnoho uznání nesklidily. Dát je do starobince, to nepřicházelo v úvahu. Tam byli jen ti, co opravdu nikoho neměli. Rodina počítala v rodinném rozpočtu s těmi, co už nepřispívali. Asi také jim nebyla schopna dát vše, co v tehdejší době se považovalo za standard. Ale starali se. Občas ne. To je také nutné říci Dostali jsme se do pasti tím, že vysoká životní úroveň je považováno za samozřejmé právo, nikoliv za výsledek tvrdé práce, jistého odříkání a vytrvalosti.

Sociální stát a státní péče, financování z rozpočtu státu místo z rodinného rozpočtu, vztahům neprospívá. Lidé žijí rozdělení, Děti bez rodičů, mnozí otcové bez dětí. Nic nikoho nenutí k hledání nutného kompromisu. Instituce dá, zařídí, postará se. Děti ani nevědí kolikrát, kde jejich rodiče žijí a děti nevědí, kde jejich rodiče jsou pohřbeni. Rodiče ani neznají své děti. Spíše otcové neznají své děti. Tohle jsou výsledky kolektivní hromady, kolektivní péče a z toho plynoucí kolektivní osamění. A ty „malé daně,” které je třeba zvýšit. Jak říká pan Havel.