Překvapilo mě jakou míru vášní vyvolaly ty předchozí blogy, co všechno se v nich otevřelo a jsem rád, že se mi potvrdilo, že spojení ekonomie plus psychoterapie má takovýto ohlas.
Překvapilo mě jakou míru vášní vyvolaly ty předchozí blogy, co všechno se v nich otevřelo a jsem rád, že se mi potvrdilo, že spojení ekonomie plus psychoterapie má takovýto ohlas. Ekonomická samostatnost čast nese v životě jednotlivých lidí samostatnost v myšlení, sebevědomí. Ono sebevědomí ve smyslu Jsem si sám sebe vědom toho, co svedu, mohu dokázat, co mám před sebou jako možnost.
Ať jsem si přečetl jakýkoliv socanský text, vždy z něho vyplývalo, že budeme pomáhat slabším, chudším, nemocným. Nikdy tam není: Budeme se starat o to, aby ti co se k nám přihlásí, se stali samostatnějšími, sebevědomějšími, nezávislejšími na komkoliv.
Tímhle nám socani nikdy nevyhrožují. Ti jsou z levicovými intelektuály přesvědčeni, že vědí nejlépe co s penězi daňových poplatníků a rozhodně nepovažují občany za schopné samostatného myšlení. Zákazník i klient na rozdíl od socanského přístupu, který moc ze samostatností nepočítá jsou oba, z mého hlediska samostatní lidé, kteří umí si poradit sami, nepotřebují vedení, potřebují jen informace. „Spasitelé” vám říkají jak žít, občas vás nesou, nebo nesou váš ruksak, Průvodci vám ukáží cestu, ale jít musíte každý sám a ruksak vám maximálně pomohou dát na záda. Jsem průvodce.
Ekonomie i psychoterapie se dá dělat dvěma směry.
Jeden směr:
Pomáhám svému klientovi si uspořádat život, dám jasné recepty, vedu jej správným směrem. Manipuluji jej ke správným rozhodnutím, nedám mu šanci si ozkoušet svoje řešení. Poskytuji pomoc, bud ve formě rad, nebo sociálních dávek. Taková jedna velká charita.Výsledek? Klient, který je do konce života závislý na mínění svého terapeuta, gurua, ekonomického poradce, učitele a státu.
Druhý směr:
Mám před sebou člověka, který je ve většině případů soběstačný, samostatný, umí si poradit, potřebuje jen ukázat směr a cestu. Neodstraňuji překážky z jeho cesty, hodně na něm vyžaduji. Vnímám klienta jako svéprávného, schopného člověka, který umí najít svá řešení, potřebuje jen přijetí, porozumění a pravdivost mého přístupu k němu. Najde svoje recepty, svá řešení. Až je v mé přítomnosti najde, už mě nikdy nebude potřebovat.
Preferuji životní přístup, který zformulovali vůdčí lidé kolem linuxové komunity. Zkus napřed sám najít řešení a až tvoje pokusy selžou, předlož problém. Pak se ukáže jestli už existuje řešení, které někdo zkusil a nebo se z tvého problému stane pro komunitu velmi zajímavá otázka a zajímavá otázka nabízí možnost objevení zajímavých postupu, nejen pro tebe, ale i pro ty druhé. Takže jsi přinesl něco zajímavého a my jsme ti vděčni protože nás zajímají obtížné věci.
Nejsem ani po letech zájmu o IT něčím víc než poučeným laikem, který si jednoduše, když nic jiného dokáže najít na internetu všechna potřebná řešení a postupy. Občas se stane, že se musím smířit s tím, že zatím žádná nejsou a na řešení problému usilovně pracuje několik programátorských skupin. Tohle se děje kolem Linuxu, Unixu a třeba i iPhone. Zatím se mi nepodařilo přinést do těchto diskusních fór zajímavou otázku, (pořád doufám) ale skoro vždy jsem tam našel odpověd, kterou jsem hledal.
Nepochybuji, že tohle samé platí i v životě. Budeš-li mít problém, většinou zjistíš, že podobnou potíž řeší, nebo už řešil někdo jiný. Ekonomický, vztahový. Nejde jen najít co je špatně. Takových stížností jsou plné noviny, televize, nternet. Ale najít, co se komu povedlo, posoudit, jestli se jeho řešení dá použít pro mne. Chodí mi ze dvou diskusních fór, jejichž jsem členem maily. Sleduji je tak napůl, ale občas mě tam zaujme, jak i v tak exaktním oboru jako je IT se dají v oblasti unixových záležitostí najít funkční řešení, jejichž proces je poměrně rozdílný, ale ze stejným výsledkem. Rozdíl je jen v „eleganci” jak mnozí neopomenou podotknout.
Technika Kaizen, případně linuxový způsob spolupráce, stojí na kolektivním rozumu, který je složený z mnoha členů, z mnoha pohledů z mnoha malých kontrol a upozornění, z mnoha zdrojů nápadů. Spoléhá na jistou samostatnost. Skupinová terapie je něco podobného. Podobně jako linuxové a unixové komunity, které mají své vůdčí postavy, které koordinují přístup, vidí celek, stejně tak funguje svým způsobem ekonomika. Nejproduktivnější jsou ekonomiky, které mají největší střední třídu, která je pilířem samostatnosti a svobody.
Většina těchto jedinců má svého rozumu dost a dost, má dost vlastní sebedůvěry, je zvyklá se spoléhat sama na sebe. Kupodivu je zvyklá i spolupracovat. Použil jsem termín „kolektivní rozum.” Rozhodně jsem neměl na mysli nějaký socialistický orgán, nějakou radu „moudrých„ která nejlépe ví, co je pro koho třeba.
Chce-li někdo utíkat před svými problémy, spoléhá-li na zázrak, nevěří na rozum a zkušenost druhých, Má takové chování právo. Stejně nikam neuteče. Zabývá.li se, kdo v diskusi tím jak lidé diskutují, nikoliv také obsahem diskuse,má smůlu.
Smůlu v tom, že nepochopil, že obé je důležité. Jako terapeut, který umí naslouchat i rozhněvaným hlasům mohu říci, že v mnoha rozhněvaných příspěvcích do skupinové diskuse jsem dost často našel poučení pro praktický život pro sebe od lidí jež by mnozí jiní ruku nepodali.
Viděl jsem nabubřelé intelektuály, co jsou na sociálních dávkách, protože sice kdysi zvládli vysokou školu, mají znalosti, ale neumějí je naprosto prodat, jak opovrhují lidmi, jejichž měsíční příjem vysoko převýší roční příjem oněch intelektuálů. Poctivě vydělaný příjem, protože ti lidé ve své oblasti a světě, jsou jednoduše pro sebe dostatečně chytří a umí zvládat život. Vyznají se v něm. Ti lidé našli svou cestu, použili svůj rozum tak nejlépe jak uměli a uspěli. Stali se pilíři komunity. Nemám na mysli terapeutickou komunitu.
Takže dovednost vytříbení informace ze záplavy balastu je dobrá dovednost a umět třeba číst komentáře kolem blogů, znamená umět nacházet perly, které se snadnou přehlédnou. Komentující vloží komentář a riskuje. Občas se dozví něco nelichotivého, ale občas sám něco donese a něco dostane. Takže třeba nesouhlasím s komentující pod nickem „Noční čtenářka,”že komentování pod blogy je diagnosa.
Spíš je to riziko toho, že mnozí nepochopí komentář, svoje nepochopení dají najevo protiútokem a v onom komentáři i protiútoku se dá ledacos cenného najít. Občas si o některých komentujících mám tendenci myslet, že v téhle či jiné oblasti rozumu moc nepobrali, ale některé jejich komentáře mě naučili si třeba ověřit svá tvrzení a zjistit, jak to vidí i jiné autority. Jo jo, pořád se učím.