Ruksak, boty a Nový Zéland
Ruksak, boty a Nový Zéland
Dnes jsem zabýval mimo jiné psaním webových stranek o cestě na Nový Zéland. Bavilo mě to a těšil jsem se přitom na další cestu. Z toho důvodu jsem usoudil, že by nebylo vůbec marné dát na stránky návod, jak se balí a připravuje na víceměsíční pěší cestu ruksak a další drobnosti. Držím se ještě vzpomínek
Na Nový Zéland se pěšky jít nedá. Jsou to ostrovy . Tedy letíte. Cesta trvá třicet hodin. Lodí je cesta delší. První základní předpoklad je, že máte hotovost. Máte-li hotovost, koupíte si letenku. V mém případě mi ji koupila Justýna. Našla na netu, objednala, já ji zaplatil ze svého účtu a první předpoklad byl splněn. V roce 2003 se to muselo udělat minimálně s předstihem dvou měsícu. Jinak letenky na dobu kdy jsem chtěl odletět by později nebyly. V případě že hotovost nemáte to řešíte zřejmě jinak.
Další a to neméně důležitá věc je že máte pořádný ruksak a pořádné boty. Rozšlápnuté. Tedy i v parném létě vás vidí jak kráčíte ulicemi velkoměsta v trekových botách. Já tak půl roku předem. S ruksakem chodit nemusíte. Ten zase prohlídnete, jestli není někde poškozený. Není nic zábavějšího, než když vám prasknou popruhy, případně se utrhnou. Pochopitelně někde v horách minimálně čtyřicet až padesát kilometrů od místa, kde vám ho patřičně opraví, nebo si můžete koupit jiný. Ale protože výběru ruksaku věnuji podstatně větší pozornost než výběru manželky, tyhle věci se mi už nestávají.
Do ruksaku uložíte kompletní oblečení. Zbytek máte na sobě.Podle ročního období. Tohle je návod na léto a podzim. Říkám-li kompletní, mám na mysli nějaké košile (teplé) teplákovou soupravu, spodní prádlo plus nějaká trička. Nepromokavou bundu, či pláštěnku. Ta v případě deště dělá divy. Nic víc. Ale také nic méně. Nikdy nevíte kdy se budete muset skutečně převlíknout do suchého. A bude na tom záviset vaše zdraví. Šítí, nůž, ešus, baterku a svíčku. Zapalovač i zápalky. Beru oboje. Svíčka hoří a svítí i mokrá. To je někdy velmi příjemné a potřebné. Není nad to když je jasno. A vařič na plyn plus trochu suchého lihu.
Chcete-li cestovat pěšky denně a jít po dobu jednoho a více měsíců kolem čtyřiceti kilometrů víc toho stejně neunesete. Jedna věc je jít na vejlet do hor, druhá je vše tahat každý den. Jestli jste-li už jako já zchoulostivělí, že nosíte stan tak tam máte i stan.Případně fotoaparát. O mapách a jiných podobných věcech je zbytečné mluvit. Na takovéhle cesty se vydávají myslící lidé a tak vědí co potřebují.
Stan je domov, jak jsem zjistil, když jsem si jej poprvé vzal na cestu do Británie. Nosím kopuli. Kopule má výhodu, že je dost velká a jeden v ní žije pohodlně, když náhodou kvůli počasí musím někdy počkat, navíc i odpočinek je v ní příjemný a ještě do ní uložite všechny věci co máte sebou. Pokud vás někdo vyloženě nepřepadne ve stanu, což se v pustine zřídka kdy stane, tak nemusíte nic hlídat a nic vám nezmokne, ani veverky plus straky nešlohnou. Stan se nosí v ruksaku nebo na ruksaku. Já ho nosím v ruksaku. Nahoře. Plus kvalitní spacák. Nosím i do teplých krajů teplejší vzhledem k tomu že nikdy nevím kdy budu potřebovat být skutečně v teple.
Mimo vyložených pustin, kde skutečně je všude daleko, nemá smysl tahat jídlo a víc věcí sebou. Jídlo nosím maximálně na dva až tři dny. Tedy když jsem mimo civilizaci. V civilizaci nosím maximálně kafe a sušenky.Někdy banány. Jsou výživné, mají hořčík a jsou hygienicky nezávadné. Ani na Novém Zélandu to nebylo nikde dál než tři dny do civilizace. Za tři dny hlady neumřete. A máte-li suché oblečení a možnost si odpočinout v suchu,vodu a možnost si uvařit kafe nebo čaj většinou se nic neděje. Samozřejmě v Antarktidě v Himalájích nebo v Amazonských pralesích je to trošku jinak. Já ovšem mluvím o cestách po relativně civilizovaných zemích. A to jsou dnes skoro všechny. No skoro.
To je asi tak základní kostra. Je dobré mít peněz víc.Doklady je samozřejmost. Platné. Mít víc peněz někdy nejde. Také se mi to za mlada stávalo, ale rezerva je dobrá. Co si zapomenete, většinou si všude ve světě koupíte. Hrnek, lžíci nebo tričko. Není tedy nutné jet jako na měsíc do lázní. Převlíkat se stejně budete jen obden. Možná. A když něco zničíte, zahodíte a opatříte nové. Tedy žádnou paniku. Samozřejmě cestujete-li s dámou, což mě se stalo několikrát, naštěstí ne víc jak deset dní, je to trochu jinak. Ale vzpomínám na to ještě dnes. Samosebou v dobrém. Jak ale říká přísloví: „Dobrého po málu” Některé dámy jsou vytrvalé a otravují minimálně.
Návod máte, můžete se jim řídit a taky nemusíte. Jinak takhle jsem procestoval Evropu, kus Asie, Chile a Nový Zéland. Během třiceti sedmi let.
Nějaké dotazy? Dotazy nejsou, tak šťastnou cestu. Třeba se někde potkáme.
Jak se ruksak vybaluje
Justýna povídala, když si přečetla příspěvek o ruksaku a botách, že by bylo dobré kdybych napsal „vědecký” článek na téma: „Jak ruksak vybalit a boty zout.” Chvíli jsem o tom přemýšlel a usoudil jsem že je to bezvadný nápad.
Justýna mi obvykle do těhle věcí nemluví. Ona ví, že je zbytečné mi něco vymlouvat, když se rozhodnu, že pojedu do Norska nebo na Island.Jednoho krásného rána prostě sbalím ruksak a jedu. Taky ví, že když se rozhodnu napsat „štvavý” článek proti bolševikům, napíší jej i kdybych si měl znepřátelit kdejakou jezinku v okolí několika světelných let. Vždy když něco napíšu a neinformuji ji dřív než to uveřejním, tak jen z obavami čeká jaká že to zase bude pohroma. Ale článek o rozbalování ruksaku zatím nikdo nenapsal. Zdá se mi to jako neškodné téma. Docela vhodné na sem.
Ve světové literatuře je mnoho popisů vracejících se hrdinů z nejrůznějších dálav a válek. Ti hodní se vrátí domu, pohladí děti pomilují ženu a rozdají dárky. Případně je maminka přivítá, uvaří něco dobrého. Otec jen zádumčivě pokývá hlavou a z pýchou hledí na svého syna, jež se samozřejmě potatil. Synek asi dvacet minut odpočívá a posléze se vydá po hospodářství aby konečně zastoupil rodiče jež už netrpělivě čekali na jeho návrat. To je ten idylický obraz. Dalo by se to rozvinout mnohem víc, ale pro ilustraci je to dostačující.
Dramatický návrat to je zcela jiná historka. Zbědovaný, životem, cestou, válkou, chudobou, zbídačelý otec, manžel, syn se vrátí domů a co tam nenajde. Hlad svrab, neštovice, milence své ženy, dcery, případně vypálený dům a pohřbená rodina. Někdy to život i autor ještě nějak víc zdramatizuje a to když se mluví o padlé ženě či dceři. Tam samozřejmě ženy čtoucí toto dílo s tou „kurvou” nemají soucit. Muži si říkají: „Ta je ale blbá, dyť se mohla zaháčkovat.” I to pro ilustraci stačí.Dobré a poučné je přečíst si Wolkra. &bquo;Balada o námořníkovi”. Tam je to krásně a věrohodně vylíčeno.
Já z toho bohužel neprožívám nic. Já se vrátím domů, nikdo mě nečeká, protože Justýna je daleko a navíc v práci. Obvykle se ale domluvíme, že přijede co nejdřív. Odemknu a samosebou se nezují. Doma se nezouvám . Vždy, když se vrátím je tam vzorně uklízeno. To není moje zásluha. To buď udělá Justýna a nebo paní uklízečka, kterou Justýna zverbuje. Nikdy jsem nepochopil z jakého důvodu to dělá, protože když já se vrátím domů a zálibně se špinavý rozhlídnu po bytě, tak za chvíli ten byt jako uklizený nevypadá. Je to stejné jako když si na cestu koupím nové věci. Po měsíci vypadají jako předválečné a nechtěl by je ani bezdomovec. Tedy musel by na tom být fakt mizerně.
Je to z toho důvodu, že se buď vracím z okružní cesty kolem Čech Moravy a blízkého okolí. A měsíc se myji ve studené vodě, neboť spím venku, případně ve stanu a utrácet z hotely mi přijde jako zbytečné vydání. A nebo se vracím letadlem a někde na letišti se samozřejmě odsmradím, ale kdo cestoval třeba z Jižní Ameriky nebo z Nového Zélandu či odjinud potvrdí, že cestou hygiena skutečně není paní nad životem cestujících. A mýt se třeba v Labi to je takové zdravotní riziko, že raději zůstanu neumytý a přesto jsem ještě stále asi šestkrát čistější než po umytí. Čím blíž Praze, tím obtížnější podmínky pro umytí. Obecní pumpy také už moc nejsou.
Odemknu, sundám ranec ze zad a je mi jasné, že na dlouhou dobu se jim nebudu zabývat. Nějakým záhadným způsobem ze mě padají věci, které jinde , třeba v lese ze mě nepadají. A přestože ještě to ráno jsem jej dokázal během deseti minut i se složením stanu sbalit. Odpoledne nebo večer doma je to nad moje síly. V dobách kdy jsem neměl PC jsem našel sílu na to pustit si televizi, věž, a především se najíst. Cestou domů vyhládne. A v tom skutečně nejlepším případě se jdu osprchovat.
Smradlavý ranec stojí vprostřed místnosti a čeká až se ho ujmu. Justýna se vrátí. Zavětří ke mě a řekne něco jako: „Ona neteče voda?” Ujistím ji že teče. Vždyť jsem se přece myl. Tak řekne zase něco jako: „Aha ty jsi se zrovna vrátil.” Stále nedůvěřivě stojí opodál. Já udiveně při vědomí, že jediné co jsem neudělal je že jsem nenaházel všechny věci z ruksaku buď do pračky a nebo popelnice odpovím. „Jsem se koupal”.
Justýna řekne „Hmmm.” Její hmm je tak významné, že se tedy odhodlám vyházet ty věci, ruksak hodit za skříň, boty do botníku a odcházím do koupelny, kde si tedy napustím na důkaz své dobré vůle být čistý a voňavý vanu. (Tedy v dobách kdy jsem bydlel v Břevnově, teď mám jen sprchový kout a na Barandov jsem se ještě z cesty nevracel) A stává se ze mě pomalu, ale jistě opět skoro civilizovaný člověk. A to je celá, ta náročná operace: „ruksaku rozbalujícího se”. Že jo Justýno?
Vzpomínání u notebooku
Zkoušel jsem si dnes zkopírovat na notebook nějaké starší mp3. Zjistil jsem že to není zas až tak jednoduché, protože mnohá CD jsou dost poškozená. To ještě z doby kdy jsem měl malý hardisk a nebyl jsem zvyklý si muziku nebo filmy kopírovat na HD.
Je mi to docela líto, protože na mnohých je muzika, kterou mám rád budu si muset dát práci a pokusit se to zkopírovat přes vypalovačku.Tou se dá ledacos zachránit. Je noc a sedím si tak doma , vyjímečně mimo psací stůl, kde doma sedím na strategickém místě u PC. Nějak se mi dobře sedí v koutě u knihovny. Notebook na klíně a tak si datluju co mě zrovna napadá,
Jak jsem šel dnes domu viděl jsem cestou od tramvaje, že se u mě svítí. Napřed jsem si myslel, že jsem zapomněl ráno zhasnout, potom jsem dumal, že je tam zloděj. A nakonec jsem uhádl to správné. Byla to uklizečka,která byla objednaná na dobu kdy tu nebudu.
Evidentně jsem to netrefil. Byla tu. Byla to chyba v komunikaci. Já mínil, že přijdu v 17 hodin Katka její šéfová slyšela že v sedm večer. Nikoliv ráno. Nemám rád, když se pletu někde kde se usilovně pracuje. Ruší mě to Seznámil jsem se tedy se svou uklizečkou. Starší dáma. Byla to sice jiná, než jsem čekal, ale nějak mě to netrápilo. Prý ta původní přijde až jindy. Uklidila hezky.Vyžehlila. Dokonce ji napadlo, že do napařovací žehličky patří voda. Po práci mi chtěla nechat klíče. Vzhledem k tomu, že mi budou měnit kompletně dveře i se zámky, nechal jsem ji velkoryse klíče.
Poklábosili jsme. Vypátral jsem že ta dáma je kousek od rodiště mé matky na Podkarpatské Rusi. Byla překvapena, že ji rozumím. I já jsem byl překvapený, Rusňácky jsem neslyšel mluvit třicet let a přesto se mi to docela vybavovalo. A to jsem nikdy nijak zvlášť mluvit neuměl. Ale hodně sem to slyšel od své matky, když mluvila se svou sestřenicí, která přišla do Čech stejně jako moje matka v roce 1945.
Tak se zase vysunuly dávno zasunuté vzpomínky na tu dobu, která byla tak dávno. Svět byl zcela prostý. Tedy z dnešního hlediska. A já jsem přitom celý svůj život měl pocit , že žijí v supermoderní době. Inu vše je relativní. Ale stejně když jsem slyšel ten přízvuk, vynořil se mi Stakčín. A už jsem tam byl, opět u Cirochy. Toulal jsem se Vihorlatem. Tam všude žijí Rusňáci. Tam odešla rodina mé matky od Užhorodu těsně po válce.
Vzpomínám si na dobu, kdy mi bylo kolem dvaceti dvou let. Přijel jsem domů do Děčína z Prahy, kde jsem tehdy pracoval. Den předtím jsem dostal výplatu. Tehdy se hezky vyplácela na ruku a každý věděl kolik kdo bral. Lidé si mohli bezproblemově závidět. Výplatní archy se válely veřejně. A já jsem už tehdy nevydělával málo.
Ale měl jsem v té době náročný způsob života. Ženy, rum a rokenrol. Na rozdíl většiny od svých vrstevníku jsem nic neměl, nic jsem neušetřil.
Tehdy, byla sobota dopoledne, řekl jsem matce, že si jdu koupit cigarety. Ona se bezelstně zeptala kdy se vrátím? A žádala aby to bylo brzo. Slíbil jsem ji to. Skoro to vyšlo.
Pro cigarety jsem šel samozřejmě do hospody, protože ne každá samoobsluha měla v sobotu otevřeno a trafiky většinou v sobotu měly jen do deseti, některé je do devíti.
Zašel jsem tehdy na Růžek. Peníze jsem měl u sebe. Mám pocit, že to bylo kolem třech tisíc. Což na tehdejší dobu kolem roku 1972 byly skutečně velmi slušné peníze. Celá rodina za to žila pohodlně měsíc. Mě tehdy nekdy ty peníze vydržely i týden. Pak jsem musel na melouch.
Na Růžku jsem potkal několik kamarádů ze školy. Něco jsme vypili. A najednou jsem zatoužil po volnosti. Jak jsem byl v džínách a tričku, šel jsem na vlak, koupil jsem si za stovku lístek do Stakčína a vyrazil jsem. Vrátil jsem se za tři týdny.
Už ani nevím co jsem potom řekl v práci, ale nějak to prošlo. Prostě jsem chtěl vidět znovu příbuzné, bratrance a sestřenice. Babička ani děda už na živu nebyli. Ale to nic nevadilo. Na živu mimo Marie a Zuzky byli všichni matčini sourozenci. Tak jsem to vzal od Stakčína přes Košice. Sourozenců původně bylo devět.
Protože jsem byl syn Katy, byl jsem přijat bez zbytečných otázek a údivu. Všichni moji touhu chápali. U každého jsem byl chvíli a po třech týdnech jsem jel domů. Máma byla jak u vytržení. Kde jsem byl zjistila až po mém návratu.
Ale byli doma zvyklí u mě na ledacos. Měl jsem být po kom. Můj táta byl za války nasazený v Německu a z toho Německa jim čtyřikrát utekl. Vždycky mu to prošlo. Máma se vydala v devatenácti letech do Čech. Nikoho tu neznala, a přesto se neztratila. A v těch devatenácti uměla tři jazyky a další dva se naučila.
No a aby se to nepletlo, za rok jsem se na to východní Slovensko vydal poprvé pěšky. Pak jsem to zopakoval ještě asi dvakrát. Tu procházku.
Padali do mdlob, když jsem tam dorazil. Jenže mí příbuzní u mě vážně byli zvyklí na mnohé. Tak to se mi dnes připomnělo, jen za setkání s uklizečkou. Jo jo takový je život. Ale mladý jsem byl dlouho. A rád.
…a Pán Bůh mě učil skromnosti.
Byly doby, kdy jsem si myslel,že jsem nezničitelný. Tohle jsem předpokládal zhruba asi do svých třiačtyřiceti let. Udělal jsem si na pár měsíců volno, dal jsem vale civilizaci a vyrazil směrem na Gibraltar. Na Gibraltar je to bratru, z Děčína víc než 3200 km. Autem tam údajně cesta trvá tři dny. Což není podle mnohých málo. Ale o své cestě na Gibraltar nechci psát, to jsem popsal jinde. Spíš chci mluvit o takovém zajímavém poznání, které jsem cestou udělal.
Jsem zvyklý chodit hodně a v mládí i rychle. Jak stárnu, s tou rychlostí se to nějak nelepší, ale přeci jen ještě toho ujdu docela dost, loni v Chile jsem stále ještě držel průměr kolem čtyřiceti km denně. Už mi to dá víc práce a musím víc odpočívat, ale za těch dvanáct hodin denně je prostě nějak odcapu. Navíc, co mi jeden můj kamarád udělal vozík z titanu vozím věci na vozejku a netahám to na zádech, tak je to docela slušný „bigbít”.
Onehdy v červnu 1993 jsem vyrazil „Směr Gibraltar.” Prvních šest týdnů se nedělo celkem nic zvláštního než se cestou děje. Ráno jsem vstal, najedl a tak dál potom vyrazil a šel. Chodím asi tak, že jdu v dávkách kolem jedné hodiny, potom půl hodin odpočívám. Hlavně na dlouhých cestách. Na kratších a to hlavně v mládí jsem chodil jiným způsobem. podstatně náročnějším. Byl jsem na svůj způsob chůze hrdý. Málokdo mi stačil.
Vzpomínám jak moje bývalá žena Petra, která se mnou projevila přání jít, trpce cestou litovala. Nad Neveklovem a to jsme šli jen malinký kousek z Jindřichova Hradce do Prahy a šli jsme to už čtvrtý den, kdy jsem na ni stále čekal a vyčítavě se díval na hodinky a nebo do mapy, házela ruksak na zem a křičela na mě do téhož ruksaku kopajíc: „Já už dál nejdu, nejsem velbloud. Pro tebe kdo neujde padesát kilometru denně není člověk.” Vzhledem k tomu že jsme měli krátce před svatbou a Petra byla neskutečně krásná a moc jsem ji chtěl vzít jsem mlčel a čekal. Pro jistotu jsem její tvrzení obezřetně nepotvrdil. I když je pravdou, že jsem si to tehdy občas myslel.
Pochopitelně i cestou na Gibraltar jsem se také snažil jít jako bych závodil. Vlastně jsem ale závodil se svojí představou o tom jak mám jít a za jak dlouho tam mám dojít. Co si lidé budou myslet, když tam nedojdu v čase, co jsem si stanovil. Totiž než jsem vyrazil spočítal jsem si, že bych tam mohl být tak za devadesát dní každodenního pochodu. Počítal jsem denně kilometry a dostával do deprese, když jsem měl pocit, že je to pomalé.
Ale nakonec to šlo podle plánu. Přesto, že jsem neměl nijak zvlášť podrobné mapy. A proto se víc obával problémů s blouděním víc než obvykle. Proti svému zvyku z domova jsem víc šel po silnicích, i když jsem se snažil jít po vedlejších. Ale každý kdo cestuje po vlastní ose jakýmkoliv způsobem ví jak je někdy těžké se vyznat ve značení. V případě, že značení je.
Vykračoval jsem si tedy Francii, která se mi velmi líbila. Francie je nádherná země a má skoro všechno. Hory, moře, pláže, památky. Příjemné silničky skoro bez provozu. Velehory jako Alpy a Pyreneje a hory podobné Vysočině, jen vyšší a nesoucí jméno Grand Massive. Úžasný kout Francie. Šel jsem přes Belford, Besancon, Lyon potom podle kousek Loiry, kde jsem viděl několik známých zámku na Loiře, odbočil na St. Etiene a Aurillac, Figac a dál na Lourdy. A právě když jsem šel přes výše uvedený Grand Massive stala se mi neuvěřitelná věc. Najednou jsem nemohl. ještě ráno jsem byl plný spěchu, plný síly a odpoledne jsem nemohl dál.
Zkusil jsem to rozchodit, ale nešlo to. Ať jsem se snažil sebevíc, mobilizoval všechny síly a děla všechny techniky. Nic. Musel jsem poprvé v životě zastavit mimo plán. Jak jsem už říkal, do té doby jsem chodil jako bych s někým podepsal smlouvu, že někam dojdu v určeném čase. Stále jsem měl s někým uzavřenou sázku. Zuřil jsem a nic. Tak jsem se odplížil do jednoho lesíka, a říkal si na hodinu si orazím a pak to půjde. nešlo.
Naštěstí jsem tam našel i studánku, spíš pramen než studánka uvařil si kafe. Vodu jsem jsem mě v láhvi tak na dvě napití, ale tím jsem si ještě v předchozí vesnici nijak nelámal hlavu. teď jsem byl rád, že jsem našel vodu. Z ničeho nic jsem začal přemýšlet jestli budu schopný do vesnice dojít, začal jsem přemýšlet jestli vůbec na Gibraltar dojdu. Natáhl jsem se a usnul. Probudil jsem se v noci. Probudil a znovu usnul. Další probuzení bylo odpoledne. Cítil jsem i po tolika hodinách strašnou únavu. Trochu udělal dechové techniky a vůbec jsem necítil potřebu jít někam dál. Jídlo jsem ještě měl vodu také, takže se nic nedělo.
Až druhý den v poledne jsem vyrazil. Najednou mě opustila velká část sebedůvěry. Pokračoval jsem dál a začal mě bolet kotník, napřed pravý a za dva dny se přidal i levý. konec otekly oba. Díky panu Veverkovi, který mě objevil odpočívajícího v jedné čekárně za Figacem a pozval mě na svůj zámeček, kde jsem měl možnost si odpočinout lépe. Strávil jsem u něj dva dny. Díky jeho laskavosti a pohostinství jsem se zase dal trochu do pořádku.
Po dvou dnech jsem plouživým krokem vyrazil na Lourdy. První den jsem se radoval, že už to bude dobré. Jenže. Kotníky zase začaly otékat, bolet a poslední kilometry jsem myslel, že tam snad nikdy nedojdu. Nakonec jsem tam došel. Utábořil, strávil skoro čtyři dny. Díky péči jedněch německých manželů, laskavosti majitele kempu a sv. Panně Marii, svého anděla strážného, za přispění léčivé lurdské vody jsem čtvrtý den mohl vyrazit přes Pyreneje.
Co z toho plyne? Celkem nic. Jen to že jsem ve svých skoro čtyřiceti tří letech zjistil, že nejsem nezničitelný, že i když jdu nikoliv jako o závod, jdu stejně tolik kilometrů denně. Ujdu stejně a nejsem ve stresu, že někde nebudu podle svých představ. Naučil jsem se lépe hospodařit se silami a přestal jsem ze sebou závodit. Nejen v chůzi. Pyreneje a Španělsko jsem prokráčel v klidu.i. Jo jo, nedbat na ubývající reservy a jít a žít na dluh může být i fatální. Doslova.
Jo a do Gibraltaru jsem došel za 86 dní. Čistý čas chůze 80 dní. I bez toho závodění. a se všemi volnými dny.
Harley
Bylo mi asi třicet osm let kdy jsem usoudil, že by bylo záhodno navštívit své dcery z prvního manželství v Jindřichově Hradci. Jak jsem usoudil, tak jsem učinil. Sedl jsem do rychlíku a vydal se k uvedenému městu. V Jindřichově Hradci jsem bydlel asi pět let a je to místo, které mám rád. Původně jsem měl v plánu doprovodit své dcery do školy, protože byl začátek školního roku a vlastně jsem s nimi nikdy do školy nešel. S jejich matkou jsem se rozvedl dříve, než začaly obě chodit do školy. A když už začaly navštěvovat školu, jezdil jsem u plavby a vlastně po celou jejich školní docházku mi to nikdy, mimo jednou, nevyšlo, abych je doprovodil.
Jenže jsem si to nějak špatně spočítal a zjistil jsem až na místě, že dcery mě sice rády vidí, mají radost z dárků, co dostaly, ale představa, že bych je měl v jejich věku doprovázet do školy, je zcela zděsila. I toto zklamání, jedno z mnohých, které mě v životě potkaly, jsem unesl, a tak jsme spolu strávili hezký den. Večer jsem tedy vyrazil na cestu. Zapomněl jsem říci, že jsem měl volno, a tedy jsem plánoval cestu do Děčína pěšky.
Po turistických značkách je to do Děčína plus mínus z Jindřichova Hradce kolem 250 km. To jest šest až sedm denních pochodů. Den mám vždy na bloudění. To se občas stane i v tak dobře značené zemi jako je Česko. Mimochodem, nikde ve světě jsem tak bezvadně značené turistické stezky, po kterých se dá přejít a obejít republika, nenašel. Většinou jsou to lokální záležitosti. Vyrazil jsem ještě večer, protože jsem nechtěl spát v hotelu. Nemám ve zvyku nocovat na cestě v hotelu. Tehdy ještě jsem byl otužilý, a tak tedy pod širým nebem.
Vyrazil jsem směrem na Stráž nad Nežárkou a potom Třeboň. Což není nejkratší cesta do Děčína, ta je přes Deštnou, Tábor, Miličín, Votice podle Vltavy až k Orlíku a pak jako směrem k Příbrami, ale do Příbrami ne, na Kladno a Litoměřice, potom přes kopce a podle Labe jste za chvíli v Děčíně. Ale času bylo dost, takže jsem to vzal směrem Stráž, Stříbřec, Třeboň, Lišov, tam odbočit směrem na Hlubokou, podle Vltavy do Bechyně a potom k Orlíku atd. O dva dny je to delší. Celkem nechci ani tak moc psát o tom, kudy jsem šel, ale spíš o tom, že jsem se na téhle cestě setkal z jedním z těch mnoha zajímavých lidí svého života.
Protože jsem vyrazil zvečera, došel jsem někam ke Stráži, tam přespal, ráno pokračoval mírnou oklikou k Třeboni. Tedy kdo to tam zná, ví že se tam dá krásně courat. A odpoledne jsem došel do Třeboně. Třeboň jsem nijak neprohlížel, konečně jsem ji znal. Bylo vedro. Tak jsem se stavil na místní plovárně. Vykoupal, trochy se tam protáhnul, abych ulevil svalům, když slyším jak mi někdo říká. „Dobrý den, pomáhá vám ta jóga? ” Koukám oslovuje mě starší pán docela dost mohutné postavy.
Bylo vidět, že to v mládí musel být pořádný chlap. Tak mu říkám, ale jo docela to jde. Kouká na mě a ptá se: „vzpěrač nebo zápasník? ” Tak říkám: „ Zápasník, ale to už je dávno.” No dali jsme řeč. Bavili jsme se na téma mravnosti, politiky a na mnohá jiná zajímavá témata. Trochu jsme nadávali na komunisty a doufali, že jednoho krásného dne potáhnou. Bylo to v roce 1988, tak doufám, že se toho dočkal. Ono z něj nakonec vylezlo, že je mu osmdesát sedm let.
Takže když mi začal říkat „hochu ” nijak se mě to nedotklo. Bylo to podobné tomu, když mi starší dáma v Anglii, při žádosti o vodu, řekla: „ of course yang man.” Po mém upozornění, že je to sice od ní hezké, ale jaksi je mi čtyřicet devět, odpověděla „A mě devadesát čtyři.” Tam jsem také usoudil, že mě asi má právo vidět jako „mladíka. ”
Povídali jsme povídali a nakonec mi říká. „Jestlipak víš hochu co je tak mojí největší zálibou?” Netušil sem. Řekl: „Tak se pojď podívat.” Vyšli jsme z plovárny a uviděl jsem nádherného Harleye z roku 1925. Říkám mu: „To někomu hlídáte.?” Kouknul na mě vytáhnul klíčky a povídá: „Tak jedem. ” Ten pán ve svých osmdesáti sedmi letech jezdil na Harleyi, kterého by měl potíž zvládnou možná i mnohem mladší muž. Fascinovalo mě to. Nasedli jsem a jeli. Objel Třeboň, vyvezl mě k cestě na Lišov, rozloučili jsme.
Šel jsem směrem na Hlubokou a říkal si: „Takhle bych ne tom chtěl být aspoň v šedesáti.” Tak jsem potkal asi nejstaršího motorkáře v Evropě. Od té doby jsem viděl jen samé mladé muže na těch blýskavých strojích, ale nikoho alespoň trochu podobného jemu.
© 2006 Jan Jílek
hlavní