Nový Zéland

Absolutly beautiful

Absolutly beautiful

Ležel jsem v stanu a poslouchal jak déšť bubnuje na kopuli stanu. Ležet ve stanu není pro mne zas až tak něco neobvyklého. Neobvyklý byl čas a místo. Bylo 15. prosince roku 2003. V ten den mám narozeniny. A slavil jsem tři a padesáté. Tábořil jsem na břehu Tichého oceánu 23 000 km od domova na místě, které se jmenuje Coromandel.

Je to polostrov na Novém Zelandu. Severní ostrov. Nedaleko od Aucklandu. Slavil jsem ve svém životě narozeniny leckde, ale na takovém místě a tak daleko od domova nikdy. Na Nový Zéland jsem dorazil po třicetihodinové cestě z Evropy před deseti dny. Z Aucklandu jsem napřed vyrazil na sever, abych se potom vrátil podel pobřeží, zlehka obešel pokud to šlo Auckland a směřoval jsem na jih.

A jak mi před dvěma dny prozradila farmářka na farmě, kde mě nechali přenocovat na svém pozemnku a zároveň mě rovnou pozvali abych se vykoupal a dali mi večeří a ráno snídani, což se mi později stalo ještě několikrát na jiných farmách. Ta výše zmíněná farmářka, když zjistila, že nemám směr na Corrommandel, řekla jen: „It is absolutly beautifull place, man.” Zamyslel jsem se . Podle mapy to nijak zvlášt nevypadalo, ale řekl jsem si že to asi ví, když se tam narodila. Ukázali mi s jejím mužem nějaké foto z oněch míst. To rozhodlo. Tak jsem u města Thames místo vpravo v bok, udělal vlevo v bok a vyrazil na Coromandel.

Městečko Thames mi připadalo jako město z westernu. Jedna hlavní třída obchody, banky. Konečně ono mělo dost dobrodružný punc právem. Vzhledem k tomu, že se tam začátkem dvacáteho století těžilo zlato. Uráčil jsem se tedy se začíst do pruvodce, který jsem si koupil v Praze a jež jsem do té chvíle ještě neotevřel. Nějak jsem necítil potřebu. V samotném městečku jsem moc nepobyl. Ráno předtím jsem se rozloučil s přívětivými lidmi na farmě a v poledne jsem byl ve městečku.

Nakoupil jsem co jsem potřeboval, protože jsem netušil jak to bude vypadat dál. Nový Zéland není zrovna nejobydlenější země a čtyři miliony obyvatel není na skoro dvěstěpadestá tisíc kilometrů čtverečních příliš mnoho. Spousta prostoru, spousta pustiny. Ale Coromandel je něco jako rekreační středisko pro Aucklend. Má to sice jiné rozměry ten turistický ruch než je v Evropě, ale na novozelandské poměry, je to v létě a to tam v tu dobu bylo, docela živé místo.

Přesto jsem na to moc nespolehal. Uplynulý týden mě trochu poučil. I počasí jsem začal mírně přehodnocovat. Ještě v Praze jsem byl přesvědčený, že jedu do subtropické země. No měl jsem se přesvědčit, že podnebí má do subtropického, jak jsme zvyklí dost daleko. Tak jako je Nový Zéland především „britský“ tradicí, kulturou i obyvatelstvem, jež minimálně ze 70% jsou potomci britských přistěhovalců, tak je britský i počasím. A to ještě v mnohem výraznější formě.

Ta britskost kultury i tradice mi vyhovovala. To počasí už méně. Prostě jem často moknul a to především na Severním ostrově. Jižní ostrov je dost odlišný. Počasím i krajinou. Také hustotou obyvatelstva. Tedy cestoval jsem kolem pobřeží polostrova a moc se mi ta líbilo. Oceán tam je velmi mírný, spousta zátok, spousta ostrovů a nebýt přílivu a odlivu,myslel bych že jsem někde u jezer. Silnice vedla po pobřeží. Z pravé strany hory, zleva oceán. Procházel jsem malými městečky, kde byl někdy krámek, případně bufet, co se mu říká: „Takeaway.“ Můžete si tam koupit smaženou ryby a hranolky a pokud máte kliku, zabalí vám to do bílého papíru. Tedy oni to vždy zabalí do bíleho papíru, až potom do novin. Toho jsem si všiml později. Ale když jsem viděl poprvé jak si předávají baličky v novinovém papíru, hluboce mě to zaujalo.

Zřejmě asi kvůli izolaci. Neboť, jak jsem z udivem zjistil, velmi často si to zakoupili, sedli do auta, popojeli na parkoviště, tam rozbalili a na kapotě snědli. To se dělá po celém Novém Zélandu. Zřejmě miluji čerstvý vzduch. Často tak nakupují domů. Děti skočí do bufíku, pan šef jim dá připravený balíček a už mají doma večeři. Jinak si v těch bufíkách můžete koupit i ledacos jiného. Mě tam nechávali nabít mobil a pokud jsem měl zájem i dali horkou vodu na kafe. Nic mi za to neúčtovali. Ale možná to byla pozornost podniku za to že jsem jim dal utržit.

Kiwi se vždy ochotně dávali do řeči a vždy byli připraveni nabídnout svezení, či pomoc. Asi jsem je bavil. Přiletět přes víc jak polovinu světa abych potom chodil dva měsíce pěšky. To i na ně bylo docela dost. Dokonce, když mi jedna Číňanka prodala kartu do mobilu, kterou jsem evidentně, což jsem nevěděl nemohl použít, místní policejní šéf zařídil vrácení dvaceti dolarů. Požádal jsem jej totiž aby ni pomohl s registrací. Ta nešla, což jej dopálilo a vzal to osobně.

Takže počasí nic moc, ale díky místním lidem se má bezstarostnost zvyšovala. Dvěřujíce farmářce a svým starým kostem, kráčel jsem směrem na městečko Coromandel. Tábořil na parkovištích na oceánem. Neb mi to poradil onen policista a zaručil se že nebudu mít naprosto žádné potíže. I jemu jsem uvěřil a dobře jsem udělal.

Ležel jsem v tom stanu, a čekal jestli přestane pršet, neb pršelo dost. Chvíli se mi zdálo, že déšť polevuje. Vystrčil jsem hlavu a vidím, že v dešti ke mě míří dvojice. On a ona. On běloch, muž kolem padesátky. Ona Indka dívka kolem dvaceti. Evidentně to nebyl otec a dcera. Dorazili ke stanu a na novozelandské poměry, gentleman se dost drsně otázal cože tam dělám? Odpověděl jsem po pravdě, že tábořím. Moje odpověd jej nijak nespokojila a kladl dotěrné otázky dál.

Přestalo mě to bavit. Rád se bavím, ale na drzé dotazy jsem alergický. Zeptal jsem se jej jestli je policejní náčelník a nebo náčelník nějakého místního kmene. Zklamaně odvětil, že nikoliv. Vycházejíce z této skutečnosti jsem onomu gentlemanu vysvětlil že: Prší, nebaví mě čekat až přestane, nemám rád starosti cizích lidí o své záležitosti, pokud je nepožádám. A navíc, že mám narozeniny, tedy nemám náladu na řeči toho typu.

Zadrmolil něco co mohlo být blahopřání a taky nemuselo. Hnědá kráska jej pobavěně poslouchala. Usmála se a řekla „Happy birth day to you.” A dodala něco v tom smyslu, no taky potřebuje být důležitý. Gentleman stále nebyl spokojený. Ujistil jsem jej, že v městečku, kde jsem byl předevčírem mě policista svatosvatě zaručil, že tábořit tady prostě smím. Zmínka o policistovi je zklidnila. Pokrčil rameny a pokračoval s kráskou do neznáma. Kam v tom dešti měli namířeno jsem netušil. Ale ten déšt jim evidentně nevadil.

A tak jsem prožil jedny narozeniny svého života.

Na parkovišti,ve stanu, v dešti, sto metrů nad oceánem, na poloostrově Coromandel. A chvíli ve společnosti jednoho zmoklého páru.

Absolutly beautiful-2

Prošel jsem překrásným Corommadelem. Farmářka nelhala, Skutečně krásné místo. Jak samo městečko Coromandel, to má v sezoně údajně místo 1000 obyvatel kolem 3000 obyvatel, tak následně cesta na Colville byla úžasná. Tam mě pobavila jedna věc. V průvodci psali, že Colville je místo kde lidé žijí alternativním způsobem. Tedy také tam psali, že se tam konaly a ne tak dávno velkolepé mejdany. Tak jsem byl na ten alternativní způsob zvědavý.

Začalo to hezky. Cestou z Coromandelu, městečka stejnojmenného jména s poloostrovem do Colville se ke mě přidal gentleman. Byl bosý, do půli těla svlečený, impozantně páchnoucí, zřetelně neartikulující, leč nepochybně v dobrém rozmaru. Po několika stech metrech společného putování jsme na silnici objevili mršinu něčeho co vypadalo něco mezi kunou a skunkem. Gentleman se na mě tázavě podíval a když zjistil, že si nemíním „drahocennost” ponechat, usmál se uchopil chcíplotinu za ocas, zamával s ní nad hlavou a potom jsme svorně pokračovali do vsi. Naštěstí to nebylo už tak daleko. Zde zahlédl kámoše a opustil mě i s kořistí. Colville je ves. Jinak se tomu místu říci nedá.

Colville je velmi malá ves. Na mapě kroužek značící městečko, ve skutečnosti osada. Obecní úřad, několik domů. Asi třicet. Nakoupil jsem ve store, který byl slušně zásobený. Vyšel jsem ven, posadil se na lavičku a dumal v čem spočívá ta alternativnost jejich života. Vypadalo to, že zřejmě v tom, že chodili bosi, byli špinaví a říkali v každé větě: „Lovely.” Žádný mejdan se zrovna v té době nekonal.

Co ale bylo důležitého, ten store byl fakt dobře zásobený a na obecním úřadě internet. Čtyři dolary na hodinu. To na novozélandské poměry bylo laciné. Všude jinde kolem šesti a více. Nakoupil jsem a uviděl venku před obchodem stát škodovku. Favorita. Jedna lady se mne směle optala odkud že to sem. Odvětil sem , že z Evropy ze země odkud je tamhleto auto. Hrdě řekla „It is my car.” Auto jsem ji pochválil. Ona jej také pochválila a poradila kde je internet. A nakonec abych snad nebloudil mě tam zavedla. Tam vyslechli mou žádost, posadili mě k pc a nabídli kafe. Kafe bylo dobrý, internet taky. Sice tam měli jen wokna, ale nereptal jsem.

Ještě k té dámě a bloudění. Na Novém Zélandu, skoro jako všude v anglosaském světě si musíte zvyknout na jednu věc. Pokud požádáte o pomoc, tak z velké většiny vám je bez váhání vyhověno. Místní sebevědomí jedinci předpokládají, že ji asi potřebujete. Jinak byste neobtěžoval. Pokud se na Novém Zélandě v autě jedoucí stopem zmíníte, že si potřebujete nakoupit. Pak průměrný Kiwi bez ohledu na to kam zrovna směřuje, vás klidně zaveze o dvacet kilometrů dál než měl původně v úmyslu a doveze vás před supermarket. Jakékoliv vysvětlování, že to počká je irelevantní. Supermarket, pláž, tábořiště. Na tom nezáleží kam. Prostě to potřebujete. Vím to, protože jsem do Aucklandu na letiště z jihu Jižního ostrova vracel stopem. Rychlejší než autobus. A pohodlnější.

Takže jsem obešel překrásný Coromandel a pokračoval na jih. K jezeru Taupa. Tam jsem v buši prožil Vánoce. Ale to jsem popisoval už jinde. Počasí se stále střídalo. Bylo sice „subtropické” léto, jenže já měl místy pocit, že je konec takového teplejšího října u nás doma. Cestoval jsem stále dolu na jih. Chtěl jsem také ještě vidět Jižní ostrov. O něm jsem slyšel od místních mnoho povzbudivého.

Můj skvělý kožený australský klobouk se díky nenaimpregnovanosti zlehounka roztahoval a pokud byl mokrý, musel jsem v něm mít noviny abych přes něj viděl. Bylo-li hezky zase se smrštil do skoro původní podoby. Až na počasí, které mi vážně dávalo zabrat, protože na silnicích se většinou nebylo kde schovat, neb vzdálenosti mezi jednotlivými městečky jsou pro pěšího dost velké takže při nepřízni počasí jsem prostě moknul. Ještě že jsem si cestou na letiště koupil novou bundu. Neboť jak jsem si při čekání na autobus do Ruzyně uvědomil, tu starou osvědčenou jsem zapomněl doma. Byl jsem v pokušení si nekoupit žádnou. Jel jsem přeci do subtropů, ale nakonec opatrnost zvítězila. Konečně první dva dny na Novém Zélandu vypadaly jako že je to pravda i s tím podnebím. Ovšem jen první dva dny. Tohle se týká hlavně severního ostrova. Na Jižním je to trochu jinak.

Pokud bych si bundu nekoupil doma, musel bych si koupit zde. Nebyla by to zas taková tragedie. Konečně moje heslo zní. „Dokud jsou peníze a v pořádku doklady není žádný strach z toho co bude.” Procházel jsem městečka, co se sobě mocně podobaly. Dřevěné domky, shopping, relativně pusté silnice. Hlavně když jsem našel jednu takovou vedlejší. Stále mezi farmami, kde se většinou pásl hovězí dobytek.

Na několika farmách jsem přenocoval. Vždy to bylo bez potíží. Na jejich pozemku jsem si mohl postavit stan, vždy přišel někdo z rodiny s pozváním na večeři, vždy mi nabídli možnost se vykoupat a pak se rozvinula debata. Sem tam měl někdo z nich internet a mohl jsem se na chvíli připojit. Ti lidé většinou nikde nebyli. Tvrdě pracovali. Je to tvrdý a pracovitý národ. Pouze jeden farmář byl v Evropě, dokonce byl v Praze, protože jezdil u jedné britské firmy v mládí jako tirák.

Dny v poklidně míjely, až jsem dorazil skoro k Wellingtonu. Wellington je hlavní město. Je menší než Auckland, ale je to hlavní město. Tam jsem se moc nedržel. Totiž na Silvestra jsem kráčel ve slunečném počasí (kupodivu) po silnici směrem na Wellington. A pak se stalo něco, co se snad může stát jen na Novém Zélandu nebo ve Skotsku a trochu v Anglii.

Měl jsem v úmyslu tak do odpoledne dojít a přejet na Jižní ostrov přes Cookův průliv do Pictonu. Najednou zastavil „farmer truck,” tak se tam říká těm malým nákladáčkum. U nás se jim myslím říká „pikap” nebo jak se to píše. Z něj vylez asi dvacetiletý mládenec a povídá: „Chceš někam vzít” Tak mu říkám že ne, že chodím pěšky a že chci dojít do večera do Wellingtonu a přejet na druhou stranu.

Vysvětlil mi že tahle silnice za chvíli končí protože najíždí na dálnici. V mapě to nebylo vidět. Koukám do mapy a vidím že pokud bych chtěl do Wellingtonu dojít musel bych si tak 150 km zajít. Po vedlejších cestách. To už se mi nechtělo. Věděl jsem že mám před sebou už jen druhý měsíc a chtěl jsem poznat hodně z Jižního ostrova. Nasedl jsem a jeli jsme. Těch třicet kilometrů jsem prostě ujel. A nelitoval jsem. Je to sice proti mým zvykům, ale nešť.

Celou cestu mě bavil. Předváděl mi různé akcenty angličtiny, britský, australský i americký, zpíval a prozradil o sobě že je zahradník. Přes Wellington jsme profrčeli a byli jsme v přístavu. Než jsem se nadál milý Scott, tak se jmenoval zjistil v kolik jede féra, ukázal mi kde si koupím lístek, popřál vše nejlepší do Nového roku a zmizel. Stačil jsem si ho aspoň vyfotit. Tak jsem zase zažil tu úžasnou pohostinnost místních lidí.

Za hodinu jsem naskočil na loď a po mnoha letech jsem zase trávil Silvestra na lodi. Za dvě hodiny jsme byli v Pinctonu. Na lodi jsem se po měsíci potkal s Čechy. Mladý pár, Byli tu o něco déle než já. Skoro studenti. Pracovali, jak řekli různě po farmách cestovali. V Pinctonu jsme se rozloučili. Skoro byl večer a chvátal jsem za město abych se někde na toho Silvestra utábořil. Město samo o sobě bylo celkem pusté a nezdálo se že by nějak zvlášť slavilo konec roku. Skoro se stmívalo, když jsem našel u silnice pěkné místo k táboření. Všude klid, jen pasoucí krávy a já. Tak jsem noc na Silvestra strávil střízlivý a ve škarpě. A čekal mě Jižní ostrov. Celý. Dobrodružství pokračovalo.

Kurážná lady

Kráčel jsem si to Severním ostrovem směrem na jih a v jednom městečku mě oslovila mladá lady. Debata probíhala asi takto.

„Hi” „Hi” „Where are you going?”
„I don’t know. Maybe to South.
Yes I know,to South”
„But, you have a very big bag. Can I help you? ”
„Of course, but you have to ask your mother.
What´s your name?”
„Tinga”
„Oh, very nice name.”

V tomto bodě naši dobře se rozvíjejíci debatu přerušila o málo starší lady, která vykoukla z autobusu, před kterým ona mladá lady stála. On to vlastně nebyl už autobus, ale obytný vůz. Vypadalo to velmi romanticky.

Starší lady zhodnotila situaci, pozdravila a zeptala se mladé dámy, kam že se to chystá? Tinga nezaváhala a oznámila mamince, kterou ona starší lady byla, že tedy na jih. protože mi musí pomoct s tím velkým batohem. Maminka nemrkla okem, a řekla něco v tom smyslu: „Ale jo, jen se musíš napřed najíst. Hodlal jsem pokračovat, když maminka se mě zeptala cože jsem zač a kam kráčím? Rekl jsem ji pravdu. Ta ji zaujala. ” Maminka se ukázala hodna své dcery, neboť pokračovala ve stejném duchu. Místo nabídky na nošení či pomoci s ruksakem mi nabídla oběd.

Na cestě sem stále hladový a navíc nemám zábrany přijmout pohostinství. Nezdržuji se takovým tím: „Ale já vlastně ani nechci” Jednoduše, řeknu „Mám hlad a vaše pozvání přijímám.” Vzpomínám si jak kdysi, když jsem ještě chodil v Bohnicích učit asertivitu na pavilon 8 se mě jedna kolegyně zeptala jestli chci dort. Moje odpověď, „jasně že chci.” ji zcela vyvedla z rovnováhy. Ale aspoň si nemusela stěžovat že nevím co chci a nebo nedej Bože, že mi nechutnalo.

Takže i zde jsem pozvání přijal a dobře jsem udělal. V autobusu byl i tatínek a tak jsem klábosil s celou rodinou, seč mi má angličtina dovolovala. Zajímaví lide. Z Aucklandu. On stavební inženýr, ona myslím, ale už to nevím přesně něco jako učitelka v mateřské školce. To není důležité. Tinga, která se mi mezitím pochlubila, že jsou ji celé čtyři roky mi mezitím vylezla na klín a musel jsem ji ukázat co mám v žebradlu v ruksaku. Maminka zatím udělala něco k jídlu, pamatuji si že o bylo něco smaženého. Chutnalo mi. Vzhledem k tomu, že stáli před supermarketem, využil jsem situace a došel s nimi na nákup. Aspoň jsem nemusel po supermarketu vláčet ruksak. I když většinou jsem si jej nechával u pokladny. Nakoupil jsem, ještě jsem s nimi vypil kafe a rozloučili jsme se. Samozřejmě nabídli i svezení, ale to jsem nepřijal. Všichni jsme byli spokojení. Až na Tingu. Té se vůbec nelíbilo, že nebude prozatím bezdomovec a že mi nemůže pomoc s batohem. Maminka ji tu radost zatrhla. Ale mávala Tinga na rozloučenou mocně.

Šel jsem až do večera a přemýšlel o lidech obecně a hodně o Novozélanďanech. Uvědomoval jsem si, že všude Na Novém Zelandu, kde jsem byl pozvaný, to pozvání bylo vždy bez jakéhokoliv nadřazeného chování, nebo projevu blahosklonnosti či urážlivosti. Ti lidé mi nikdy nic nemuseli nabízet, vzhledem k tomu, že na cestách většinou žádám o vodu, případně o informace. A přesto mi nabídli pohostinství, společnost a někdy i nocleh, či svezení, takovým způsobem, že mi to příjemné prožití vydrželo velmi dlouho. Justýnu jsem potom bombardoval záplavou sms o skvělých Kiwi. Šel jsem do večera,až jsem se utábořil vedle jedné vedlejší silničky, která odbočovala někam k farmě za hromadou štěrku.

Vyjasnilo se, hvězdy svítily, byl klid. Přemýšlel jsem jestli na Novém Zélandu nezůstanu. prostě se budu toulat, sem tam trochu pracovat. Musím říci, že se mi tu líbilo nejen pro krásu krajiny. Ale i pro spoustu věcí jiných. Nikdy jsem třeba nenarazil i na opuštěném parkovišti na něco zničeného. Záchody, které byly na nich, vždy byly čisté, uklizené, s papírem a nepomalované, nepoškozené. Vždy tam tekla voda a vždy byla označena bud jako pitná nebo nepitná.

Ale s pitnou vodou jsem si na Novém Zélandu hlavu nelámal. Nabral jsem si ji z každého potoka. Pokud jsem chtěl společnost, řekl jsem si na farmě. Většinou jsem dostal k tomu nádavkem i jídlo. Byl to krásný čas i přes mizerné počasí.

Pak jsem si uvědomil, že mám rozdělanou terapii s některými klienty, že mám závazky, které jen tak opustit bych sám za sebe vnímal jako nezodpovědnost. Ale byl jsem rád, že jsem se sem vydal. Ten národ je jako ta holčička Tinga. Kurážný, sebevědomý a laskavý

Pro Justýnu protože si to pamatuje

Asi bych se měl správně pohoršovat nad tím, jakým způsobem lidé tráví Vánoce, které vlastně pro většinu nejsou těmi Vánocemi jak jim rozumějí křesťané, ale něčím co by se dalo nazvat oslavou slunovratu. Jenže se mi nechce se pohoršovat. Je mi to celkem jedno.

Pro mne jako pro křesťana a katolíka jsou Vánoce tím čím jsou. Tedy oslavou narození Syna Božího v Betlémě před více než dvěma tisíci lety. A ti ateisté ať si klidně chodí po všech těch krámech a v potu tváře se budou snaží naplnit ledničky a špajzy, Nakupují všechny ty drahé dárky pro ty druhé. Někteří dokonce dělají z lásky k nim. A ne proto aby nevypadali jako lakomci co nemyslí na druhé.

Jestliže někdo má potřebu racionalisovat všechny ty rituály, všechnu tu víru, být bezvěrec má na to samozřejmě právo. já zase mám právo věřit tomu, že když třeba na Vánoce a Velikonoce, což je největší křesťanský svátek udělám to čemu se říká zpověď (správný název je Svátost pokání) prospěji sobě samému, své duši i svému tělu. A pokud někdo má představu, že je to otázka … několika Otčenášků.. klidně ho nechám si to myslet.

Já přeci vím, že udělat úplné doznání sám před sebou a před Bohem a druhým člověkem není jen tak. A není jen tak vydržet všechny ty pocity trapnosti, nedostatečnosti a i lítosti nad svým chováním a jednáním. Tedy pokud se mi tohle všechno opravdu povede, zřejmě dojdu odpuštění. U Boha i lidí.

Chce-li to někdo považovat za lacinou pózu a pokrytectví a okamžitě argumentovat zločiny Katolické Církve, jistě má pro to svůj důvod a dost informací o té Církvi a křesťanech. A pokud se mi nepovede udělat opravdové pokání a prožít opravdovou lítost nad svým jednáním, zřejmě odpuštění nedojdu i kdyby mě zpovídal papež.

Ale vrátím se k Vánocům. Jedny nejkrásnější Vánoc jsem strávil na Novém Zélandu. Před dvěma roky jsem šel pěšky ze severu na jih Nového Zélandu. Byl jsem tam na dvouměsíční dovolené. Štědrý večer jsem strávil za největším novozélandským jezerem Taupo v buši u jedné nádherné čisté říčky.

Zastavil jsem už odpoledne, Bylo krásně teplo, protože bylo novozélandské léto. Umyl jsem se, vypral, udělal jsem si něco co mohla být štědrovečerní večeře a taky nemusela, a pak se začalo stmívat. Hvězdy jasně zářily, a vzpomínal jsem na ty co jsou doma. Cikády hlaholily na celé kolo, vál teplý vítr. Prostě vánoční „kýč“. Byl jsem sám a vlastně jsem nebyl sám.

Tak a všem těm co slaví slunovrat, tak přeji hezkou oslavu slunovratu, těm co to dělají pro děti, ať mají jejich děti z Vánoc radost a oni mají radost s dětmi. No a nám křesťanům asi stačí tohle

CHVÁLA BOHU NA VÝSOSTECH. A POKOJ LIDEM A DOBRÁ VŮLE NA ZEMI. Amen!

Jo, to amen znamená něco jako „Staň se” i

Jak jsem nepotkal vorvaně

Dnes ráno jsem vzpomínal na dobu před dvěma lety, kdy jsem akorát docházel do Kaikoory na Novém Zélandu. Bylo léto, svítilo sluce a to že byl leden mi vůbec nepřišlo. i dnes když na to vzpomínám mi vůbec nepřijde divné, že jsem zažil Vánoce a Nový rok v létě. Cesta do Kaikoory je moc hezká. Silnice vede většinou po pobřeží po pravé ruce jsou Jižní Alpy a po levé ruce oceán. Samozřejmě pokud jdete po východním pobřeží Jižního ostrova na jih.

Kaikoora je v podstatě celkem běžné typické novozélandské maloměsto. Jedna hlavní ulice, oceán, hory. Jeden supermarket, možná dva, ale já jsem narazil na jeden. Potom typický střed města, kterému vévodí shopping centrum a jinak nic. Nový Zéland je v památkách na tom stejně jako Severní Amerika, případně Austrálie. To jest, co je starší dvaceti let, je památka.

Ale Kaikoora má něco navíc. Má vorvaně. Živé vorvaně těsně u pobřeží. Je to z toho důvodu, že pobřeží se do oceánu těsně svažuje a dosahuje hloubky 2000 metrů. Což je taková slušná hloubka právě pro vorvaně, kteří se potřebují prostor na potápění a lov. Těšil jsem se že uvidím vorvaně, prostě uvidím živou velrybu. Podle průvodce to vypadalo, že vorvani nemají nic jiného na práci, než se nechat vyfotit. Samozřejmě mnou. A ve výskoku.

Ale ouha. Vorvani nebyli. Sice ve městečku měli internet, prodejnu fotografických potřeb,dokonce i plyn do vařiče, což nebylo vždy pravidlem. tedy takhle. Plyn byl, ale s jiným typem šroubení než jsem potřeboval. Takže jsem čas od času měl lehký problém, když mi v pustině docházel plyn a chtěl jsem si vařit kafe. V pustině jste na Novém Zélandu na to tata. Ale vorvani drze nebyli. Zřejmě nevzali v úvahu, že jsem kvůli nim, a nejen kvůli nim přicestoval z Evropy. Letěl jsem 23 000km a ušel už v té době kolem 1200 km. Přes celý Severní ostrov.

Seděl jsem na pláži, a zíral na oceán. Bylo tam docela dost hezkých děvčat. Jenže v tu chvíli děvčata byly na okraji mého zájmu. Vorvani byli důležití. Neviděl jsem je. Přišel večer, utábořil jsem se na pláži za Kaikoorou a ráno se vrátil do městečka. Nakoupil, ještě chvíli zíral na místě vyhrazeném pro pozorování pak jsem pokračoval dál. Asi to chtělo víc času. Ale to že jsem neviděl vorvaně mě mrzí. Přeci jen velryba na širém moři je zcela jiné kafe než v televizi. Ale bylo léto, slunce svítilo a děvčata se na mě usmívaly. Tak to přebolelo. A jak se tak dívám ven, vůbec by neškodilo být teď v Kaikooře nebo někde jinde na Novém Zélandu.

Tak se tam mějte krásně vorvani a třeba se zase někdy v Kaikooře neuvidíme. A třeba možná jo.

Konec dobrodružství

…lví srdce měli muži, co stvořili nám zem a mocný buš je spoután už a stal se domovem. Je konec dobroružství a zestřízlivěl zrak. A přijel první vlak… Greenhons, Zlatá sláva.

Svítilo slunce, moře burácelo, jinak se tomu zvuku říci nedá a pláž byla volná. Na pláži pouze naplavené dřevo, příboj a já. To bylo vše. Ten zvuk oceánu, tady mu říkají „Tasman sea“ byl, jako když jede nákladní vlak přes železniční most. Impozantní zvuk.

Tábořil jsem na kousek od městečka Hokitita. Sem jsem dorazil po putování stopem, které jsem zahájil v Alexandře. Bolel mě kotník. Hodně. Nohy mě celá léta od cesty na Gibraltar nezlobily až do chvíle, kdy jsem za Dunedinem začal cítit onu známou bolest, která mě provázela přes půl Francie kdysi před lety. Teď se mi zdála větší a nepomohl ani odpočinek u města Belclutha na břehu největší novozélandské řeky Clutha. Řeka široká jako Labe v Děčíně. Zcela určitě stejný, jestli ne větší průtok a čistá. Neskutečně čistá voda. Bez obav jsem z ní bral vodu na kafe.

Z Alexandry, jsem už jel stopem. Do Alexandry jsem se dobelhal a usoudil jsem, že frajeřiny už bylo dost a je čas na rozum. Původně jsem měl v úmyslu na západní pobřeží dojít ještě pěšky a odtud se vydat buď autobusem a nebo stopem do Aucklandu, odkud mi letělo letadlo domů. Zbývalo posledních deset dní.

Sbalil jsem stan a vybelhal se na silnici. Slunce pořád svítilo. Tady na Westcoast to údajně bylo nezvyklé. Na rozdíl od východního pobřeží, které je v dešťovém stínu Jižních Alp, Wescost je minimálně obydlený, na 500km celých 35 000 obyvatel. A prší tu údajně stále. Strávil jsem tam necelé tři dny a nepršelo. Asi mě Pán Bůh chtěl ušetřit. Poslední dny jsem měl až na bolavou nohu „havaj” Vyrazil jsem z Alexandry přes Queenstown kolem jezera Wanaka ad8l na Westcoast. Do Haasu. V každém tom místě jsem strávil dost času abych si jej prohlédl a potom jel dál.Okolí Queenstownu a Westcoast je skutečně krásné a má co nabídnout.

Jediná dramatická událost se stala, když mě vzal z Queenstownu mládenec, co sice byl ochotný, vtipný, ale systematicky pil jedno pivo za druhým a flašky házel z okna. Kupodivu nebyl to Čech. Ale Skot. Tak jsem jej po chvíli požádal aby zastavil, že tohle je přesně to místo kam chci. Nedivil se. Otevřel pivo, zastavil, řekl „good luck” a pádil dál.
Jinak cestování stopem se vyznačovalo ochotou místních mě zavést kam potřebuji. většinou jeli do nejbližší vsi, a vzdálenosti mezi nimi byly dost velké, takže cesta ubývala. U jezera Wanaka jsem se vykoupal, voda byla studená vítr ještě studenější. Ale studenou vodu mám rád, tedy žádná újma na zdraví a duši. Cestou od jezera Wanaka jsem projížděl ještě kolem několika dalších velkých jezer. Vzal mě chlápek co jel až do Haasu.

Jeli jsme pustinou mezi horami, kde desítky kilometrů nebylo nic než řeky, hory a džungle. Sice by to bylo mužné a dobrodružné projít pěšky a zvládnul bych to, ale moc bych se asi nenajedl. Týden by mi to zcela jistě trvalo. Takhle to bylo za čtyři hodiny vyřízené. A pak už následovalo to, co všichni co jezdí stopem na větší vzdálenosti znají.

Sednete do auta, kam vás vezmou většinou aby měli společnost, dáte řeč, kdo je kdo, jedete tam kam jede řidič pak vás vysadí a čekáte věci příští. Takhle jsem za těch deset dní procestoval Celý Nový Zéland. Bylo to rychlejší než autobusem a ve většině případu i pohodlnější. Spal jsem ještě dvakrát na farmě. Několikrát jsem promokl, protože stan už nebyl nejlepší a v noci na mě kapalo. Ale už jsem to neřešil.

Není špatné jezdit stopem, obzvlášť v zemi tak ochotných lidí jako jsou Kiwi. Ale stále se cítím jako pěšák a být pěšákem je pro mne mírou největší svobody jakou znám. Díky stopování jsem se dostal na místa, která bych během těch dvou měsíců na Novém Zélandu neviděl. Poznal jsem lidi a viděl věci, co bych asi také jinak neviděl. Jenže jsem chodec a v mých očích nad to není.

Nakonec jsem dorazil do Aucklandu. Starému pánovi co mě vezl a vyprávěl mi že byl ve válce u Singapuru a utekl z japonského zajetí jsem řekl. „Tak a vy jste poslední” Zasmál se zastavil před letištní halou, kam mě samozřejmě dovezl. Měl jsem den a noc času. Pamatoval jsem si že kousek od letiště je dětské hřiště s pitnou vodou, tak jsem se tam přemístil, u kohoutku vypral a umyl se. Stan a další věci jsem hodil do kontejneru. Ráno letělo letadlo, zaplatil letištní poplatek, nasedl do letadla. Přestoupil v Singapuru a nakonec ve Frankfurtu a vystoupil v Praze. Uvítala mě zima. Z léta do zimy. Byl jsem doma a byl jsem rád. Měl jsem toho dost. Noha mě bolela ještě několik týdnů. Ale jak se tak ohlížím, ještě bych se tam rád vrátil. Snad to někdy jednou zase vyjde.

Praha 2006