Pokoj lidem a dobrá vůle na zemi

Když se tak zamyslím, tak vlastně Vánoce slavím už od pondělí.

Když se tak zamyslím, tak vlastně Vánoce slavím už od pondělí. Judita letos vždy před každou skupinu, kterou provozuji v Řeporyjích, v její ordinaci, nachystala pohoštění a tak jsme bilancovali, k Vánocům si přáli atd.

Včera pokračovala oslava v blázinci, mám vždy každý rok připravený program pro pacienty,obvykle se dojmou, včetně sester. Večer dorazila nejmladší dcera se svým chlapem. Byl to hezký večer. Tak mám pocit, že už je čas si dát pohov a odpočívat. Pít kafe a zelený čaj, koukat na zajímavé biblické filmy, nechat plynout čas a vzpomínat na časy minulé. To by mě jako starci mohlo docela jít.

Ještě navštívím sestru v Děčíně, vnuci odjeli z Prahy, tak na ně vzpomenu, stejně tak na ty v Londýně. Vánoce jsem jako obvykle vyřídil snadno a rychle. Ve čtvrtek jsme nakoupili na Vánoce, ani to nebolelo, pak jsem během chvíle koupil dárky. Každému knihu, nejjednodušší nákup jaký znám. Divím se lidem, co pořád kňučí kolem Vánoc. Když se to umí, je to hračka, jsme říkávali za mlada.

Vím, že s tímhle provokuji mnoho lidí, co pak o mne říkají, že jsem arogantní blb, co jen mele, ale my blbové si z ničím hlavu moc nelámeme. Necháváme starosti s tím co bude, nebo co bylo těm chytrým. Ti pořád nad něčím dumají,stále něco zkoumají, hlásají taková hesla, jako že nic není tak jednoduché jak se zdá. Aby se nakonec ukázalo, že jednoduché věci, vlastně propojují život do souvislostí.

Zajde člověk do supermarketu, koupí co potřebuje, nic neshání, všeho všude je, počká deset minut ve frontě, u kasy to nacpe do tašky, zaplatí a jde domů. Navíc, když tam ještě jde dokoupit, co potřebuje, kolem půl desátý večer, žádný problém.

Jasně, matky šílí, aby bylo všeho dostatek, aby jak říkají udělaly ty Vánoce dětem, otcové, pokud ty děti nějakého otce mají, se nechají vyplašit a plaší také. Jo, kde jsou ty „zlaté časy” za totáče? Kdy toho bylo poskrovnu, i to poskrovnu se vše muselo pracně shánět. Dnes se koupí a kupuje se nikoliv proto, aby měly děti radost, ale aby netrpěly komplexem méněcennosti před druhými dětmi. Necítily se sociálně vyloučenými.

Tohle když slyším, žasnu a nestačím se divit. Ani věřit se mi nechce, že by si děti ve své fantazii, neuměly hrát s tím, co zrovna je po ruce. Pochopitelně, že i my kdysi jsme toužili po hračkách, kole, lyžích, rodiče se nám ledacos pokoušeli obstarat, ale stejně, jestli na něco nejvíc vzpomínám, tak jak jsme na zahradě stavěli wigwam, zapalovali oheň, učili se podle májovek dělat luk, než jsme zjistili, že mnohem lepší je si ho vyrobit podle Ernesta Setona a jeho slavné knihy „Dva divoši.”

V Březinách u splavu skákat po hlavě do tůně pod splavem, vybíhat na hráz, hrát na školním hřišti, nebo na Slovance fotbal, rozbíjet si hlavy v klukovských válkách, kde občas křižáci zřezali husity až do krve. A další podobné radosti. Případně na bobech, vlastnoručně vyrobených, sjíždět Kamenickou, na kole jezdit bez držení řidítek z kopce, na Kvádrberku lyžovat, kličkovat mezi stromy, bylo to občas o hubu, ale všichni jsme to kupodivu přežili.

Díky tomu jsme získali kondici, vědomost o tom, že s některými hochy je třeba zacházet ručně a stručně, neb žalobníci užalovaný, doma si stěžující si nic jiného nezasloužili. Na Vánoce jsme se tvářili jak neviňátka, slabší povaha by slzu uronila. Chodit bruslit na Zámecký rybník, když zamrzl, jednou jsem se tam i vykoupal, protože středem rybníku šla tekoucí voda, do elektrárny, musel jsem vyzkoušet okraj ledu a nebyl pevný. Přeplaval jsem na druhou stranu, bylo mi asi deset, vylez z vody, kámoši mě solidárně doprovodili domu. Dostal jsem pár facek od mámy, táta mi řek, že jsem vůl a bylo hotovo. Druhý den jsem tam byl zas.

Neměl jsem ani z desetiny, co mají moji vnuci, ale dětství v tomhle směru bych neměnil. Byli jsme svobodní jak vítr. Na hřiště sami, na koupaliště sami, do Březin ke splavu sami, do lesa sami. Do školy jsem chodil sám, ze školy jsem chodil sám. Jít z mámou, hanba by mě fackovala od první třídy. Naučil jsem se rozhlídnout doleva, doprava a co nejrychleji přeběhnout ulici. Dělám to tak dodnes.

Jsem nějak od těch Vánoc poodešel. Ale Vánoce mám celoživotně rád, nikdy mi nepřekážely. Stejně jako mi nepřekáží spousta jiných věcí. Být chvíli s lidmi, chvíli sám, chvíli poslouchat muziku, nebo být v naprostém tichu. Myslím, že za tohle vděčím tomu svobodnému dětství. Ano, prošel jsem se svým opileckým tátou spoustu hospod, ocitl jsem se díky tomu na místech, kde by asi kluk být neměl.

Ale na druhou stranu, jsem se o lidech toho dozvěděl tolik, že když jsem se začal život jako terapeut závislých, zjistil jsem, že toho vím, jen tak mimochodem tolik, jako bych to léta cíleně studoval. Následné studium, jen doplnilo maličko znalosti, co jsem o lidech měl. A já jen koukal, poslouchal, učil se, tedy ne vždy ty správné věci. Abych s tím prošel celý svět a neztratil se v něm. Asi jsem na ty Vánoce trochu sentimentální. Ale to nevadí. Takže:

Sláva Bohu na Výsostech a pokoj a dobrá vůle lidem na zemi. Amen!